Zakončení Roku víry – Krista Krále 2013

Dnešní evangelium nás přivádí na Kalvarii. Pilát nechal na kříž přibít nápis: Ježíš Nazaretský, král Židů. Udělal na výsměch Veleknězi a veleradě. Ale jako představitel Římské říše vlastně tímto  úředním vyhlášením ve třech řečech vyhlásil Ježíše za krále. Pod křížem stojí Ježíšovi nepřátele a posmívají se mu. A pak jsou tam Ježíšovi přátelé a učedníci, šokovaní a vystrašení.

Ježíš však je jen zdánlivě bezmocný – jeho moc je jiná. On je králem ne přesto, ale proto, že nesestoupil z kříže, že nezvítězil nad nenávistí a násilím, ale  láskou a svobodou. Jeho nedržely na kříži hřebíky, ale láska. Je synem Davidovým – potomkem krále Davida, kterýsi nepodrobil Izraele násilím, ale čeká, až oni sami se mu podrobí, aby našli jistotu před nepřáteli, pokojné časy. Kristus je král, který si lidi nepodrobuje, ale lidé se sami, dobrovolně podrobují jemu. Zůstává během dějin stále přibitý na kříži, ale přesto a nebo právě proto se plní jeho proroctví: „Až budu povýšen, všechno potáhnu k sobě.Je to ten, který se pevně rozhodl jít do Jeruzaléma, který si právem nechal provolávat: „Hosanna, Synu Davidovu, protože přicházel, aby vystoupil na trůn kříže.

Kardinál John Henry Newman, původně anglikán nedávno vyhlášený  za blahoslaveného prohlásil: Bůh vítězí zdánlivými porážkami.

Na kříži se naplnilo, co napsal Jan: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“ Vyhnali ho za hradby města, mimo lidské a ještě ho zvedli na kříž, aby se ani nedotýkal země. Ale tím že ho umístili mezi nebem a zemí je obojí navždycky spojeno. Stal se opravdu pontifexem – stavitelem mostu mezi člověkem a Bohem. Z tohoto místa ho nikdo nemůže strhnout. Jestliže někdy církev ve svých údech chtěla napodobovat moc světa, prohrávala, protože se vzdalovala od ukřižovaného Krále a ztrácela lidská srdce, která právě On přitahuje. Protože On je středem.

Myslitel Blaise Pascal řekl: „ Nepodpírá-li církev už nic jiného než Bůh, je to s ní dobré. Pozemští vládcové přicházejí a odcházejí, ale Mesiáš je jen jeden. Ten, který jediný může naplnit touhu člověka po pravdě, po lásce, po spravedlnosti, po pokoji, po kráse a to je Mesiáš Boží – Ježíš.

Jeden vysokoškolák ke mně jednou přivedl skupinku hledajících spolužáků. Měl jsem jim říci něco o Bohu. Zkoušel jsem mluvit o Boží existenci poukazováním na účelnost v přírodě, mluvili jsme o chromozomech, o genetickém kódu, ale nějak je to neoslovovalo. Najednou ten můj známý požádal: „Otče, nemohl byste nám říct něco o kříži?“

Museli si všimnout, jak jsem se zalekl. „Víte, to je pro mě něco tak cenného, že bych se o to nechtěl hádat. Kříž vnímám jako znamení té nejčistší lásky, která nemyslí na sebe a všechno dává, aby druzí měli život. Dnes snad už nikdo vážně nepopírá, že Kristus opravdu žil a že zemřel na kříži jako dobrovolná oběť. A každému, kdo se podívá na kříž, říká: „Já umírám i pro tebe. Když mi uvěříš, můžeš vstoupit do mého království a budeš mít věčný život.“ Odpovědět už musí každý sám.“

Ježíš právě na kříži, v situaci nejhlubšího ponížení probouzí víru, dokonce tam, kde bychom to nejméně čekali: U otrlého zločince, který prosí: Rozpomeň se na mne, Pane, až budeš ve svém království! A Ježíš s plným vědomím své královské moci slibuje: Ještě dnes budeš se mnou v ráji!“

A římský důstojník je také ohromen Ježíšovou důstojností a prohlašuje: Toto byl boží syn!“ A ustrašený Nikodém právě v této situaci dostává odvahu a přihlásí se veřejně k Ježíši.

To jen potvrzuje, co napsal papež Benedikt v Porta fidei, že víra se rodí v člověku, kterému Bůh otevřel srdce.

V šedesátých letech 20.století vzbudila velký rozruch knížka anglikánského biskupa Robinsona „Čestně i Bohu“, kde dochází k závěru, že Bůh je pro dnešní svět mrtev. Stále se opakuje Kalvárie: Bůh vystrčený z města a ze země na kříž, protože pro něho není místa u lidí, kteří chtějí být sami bohem. Nedávno vyšla kniha s názvem „Bůh se vrací.“

Člověk však nedokáže vyplnit prázdno po Bohu, když ho vytlačil ze svého života. Jak z vlastní zkušenosti potvrzuje svatý Augustin: „Učinil jsi nás, Pane, pro sebe a naše srdce nemá klid, dokud nespočine v tobě.“

Bez Boha život ztrácí cíl! Exupery: Jen ten, kdo zná cíl, může znát cestu. Pokud člověk neví, kam jde, nebo to nechce vědět, je jako řidič, který má sice výborné GPS, ale nezná adresu, kterou musí uvést, aby mu to k něčemu bylo. Kříž je ukazatelem cesty do nové dimenze života, kterou nám otevřel Pán svým vítězstvím nad smrtí.

Rodiče čekají na Vítka, který už měl být doma z lítačky. Tatínek už má strach, vezme si kabát a vyjde ven před dům. Na konci ulice vidí Vítka, že nese něco těžkého. Je to litinový korpus Ukřižovaného s uraženou rukou. „Oni vyhodili Ježíše na smetiště za hřbitovem. Tak jsem ho vzal k nám domů.“ Tatínek je šťastný z Vítkovy volby. Našel pro ukřižovaného Ježíše čestné místo v předsíni, naproti domovním dveřím.

Tomuto Králi nepřemoženému a nepřemožitelnému se chceme dnes na konci liturgického roku a roku víry svěřit svou budoucnost i budoucnost církve. Svatý Pavel v 1. listu Timoteovi vyznává: Věčnému Králi, nesmrtelnému a neviditelnému, jedinému Bohu, buď čest a sláva na věky věků. Amen.

 

 

Na konci mše:

V pohřebních obřadem je prosba za zemřelého, kterou se kněží bojí používat, aby si nerozzlobili příbuzné zemřelého: „Tys na kříži otevřel ráj i zločinci, tím spíše se smiluj nad naším zemřelým bratrem nebo sestrou.“ Neví, že známý Mikuláš Koperník v úvodu do svého pojednání „O pohybech nebeských těles“ se modlí: „ Nehledám takovou milost, s jakou jsi se zjevil Pavlovi, ani nežádám takovou laskavost, s jakou jsi odpustil Petrovi. Snažně však prosím o to, co jsi dopřál na dřevě kříže lotrovi.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *