Vavříček František– „co nadáváš?“

Nejhezčí vzpomínka na tohoto kněze je z doby, kdy jsem byl v Jedovnicích kaplanem. Bylo to moje první místo. Seděli jsem u večeře, když nešikovně zatáhl  za  svod  pokojové televizní antény, která stála na kredenci. Ta se převrátila a pádem kosila všechno, co stálo kolem:  porcelánové figurky, tranzistorové rádio… zůstala jen nevídaná  spoušť. Pan farář nad tím chvíli nešťastně a provinile  stál, a potom si nahlas položil otázku: Byl to hřích? A vítězoslavně  si  odpověděl: „Nebyl! Tak co.“ A začal vzniklý nepořádek uklízet.

Jeho  kněžská  duše  byla opravdu krásná. Poslední údobí jeho  života  bylo  poznamenáno  poruchou  řeči  a  částečným  ochrnutím,  a  byl zbaven toho nejkrásnějšího, co kněz může – sloužit  mši  svatou.  Sedával při bohoslužbách v lavici mezi svými  farníky, díval se na oltář a stále se usmíval. Protože to,  co  ho  postihlo, bylo sice nepříjemné, těžké, bolestné, ale nebyl to hřích!

Na začátku padesátých let, kdy museli s kaplanem chodit pomáhat do JZD, kaplan nadával. On mu říkal. „Co nadáváš? Podívej se na ty kteří jsou ve vězení. Ta máš dost jídla a teplou postel, můžeš sloužit mše a chodit do školy… Musíme se řídit tím, návodem, který je v Apokalypse: „Zde je na místě trpělivost a víra svatých“(Zj 14,12; 13,10 ).

Poctivě přečetli státem zakázané pastýřské listy biskupů. Přijel je pokárat sám předseda okresu, pozdější ministr vnitra Rudolf Barák. Během jeho řeči se kaplan nějak ušklíbnul. Předseda na to zareagoval velice ostře: „Teď teprve poznáte, kdo já jsem. Dlouho křičel a vyhrožoval. Když mu došel dech, pater Vavříček tiše řekl: „Pane předsedo, prosím vás, zůstaňte takovým, jakého jsme vás dosud znali.“ Předseda neřekl ani slovo, odjel a vše se obešlo bez následků.

Jako novokněz jsem se mnohému od otce Františka naučil z toho, co bylo pro něho typické a zásadní:

Láska k dětem: Říkával mi: Do školy vždy s úsměvem, jinak se tvoje smutky, neklid, netrpělivost přenese na děti. Nikdy nevynechej bez vážné příčiny. Když jednou vynecháš, měsíc se to nedá dohromady. Někdo z dětí řekne: „Stejně zase nepřijde!“ Děti se musí na náboženství těšit! Používej příklady, které zaujmou. Sám se o příklady se mnou ochotně dělil, často jsme připravovali hodiny společně.

Láska k nemocným: Ve farnosti žili v malém domečku slepí sourozenci – ty prosil o pomoc modlitbou při zvlášť naléhavých nebo beznadějných záležitostech. Otec František platil za velkého opraváře a stavitele, ale nikdy nezanedbával nemocné, naopak, nemocní  byli jeho důležití spolupracovníci při různých záležitostech.

Pro stavbu kostela v Senetářově i pro rozsáhlé úpravy v Jedovnicích dovedl nadchnout a získat mnoho dárců. Zahrnoval je však také do své pastorační péče, udržoval s nimi přátelství. Každý rok bývala mše svatá za ředitele cihelny, který dodal cihly na stavbu kostela. Otci Františkovi se podařilo proniknout až do jeho kaceláře a prosil ho o cihly. Nemáme, to nepůjde. Otec František vybalil z tašky model kostela a postavil ho na stůl. Ředitel se chvíli překvapeně díval a pak řekl: „Tak na tohle dám!“ Když pak umíral na rakovinu, otec František ho navštívil v nemocnici a zaopatřil.

Chtěl postavit novou kapli ještě v Rudici. Ale v den, kdy se o tom mělo jednat ho postihla mozková příhoda. Nemohl pak správně mluvit. Když byl nuncius Giovanni Copa na pouti ve Křtinách pozval jsem ho k prohlídce kostela v Senetářově a v Jedovnicích. V Senetářově nuncius řekl: Ale ten kněz musel mít odvahu!“ Řekl jsem: Musel, z dvojího důvodu. Aby to přijali farníci. Dovedl je pro to získat. A riskovat důsledky vzhledem ke komunistickému režimu, protože už začínala normalizace. Navštívili jsme pak otce Františka v jeho pokoji. Kromě modlitby otčenáš a zpěvu mariánské písně nemohl nic říct. S úsměvem přijal nunciovo požehnání.

Napsat komentář