Trnavská novéna 2017

V tomto jubilejním roce stého výročí zjevení P. Marie ve Fatimě nás shromáždila k této novéně Mariina starostlivá mateřská láska. Ústředním tématem  novény je část apoštolské exhortace papeže Františka Amoris laetitia, jejíž podstatou je zaměřený pohled na svatou rodinu. Je to odkaz fatimské Panny Marie pro dnešní rodiny a dnešní manželství. Mohlo by nás napadnout co nového by se dalo ještě říci o manželské lásce a o rodinném soužítí? Vždyť už jsme toho tolik o tom slyšeli a uvažovali, rozjímali, ale když začneme číst řádky svatého otce Františka, užasneme nad tím, k jakým novým hloubkám nás vede, když rozebírá různé vlastnosti rodiny a manželství a nastavuje nám zrcadlo, kterým nám pomáhá k prohloubení a obnovení lidských vztahů v rodinách a manželstvích.

Milí bratři a sestry, pozdravuji Vás a jsem rád, že tu mohu být s vámi a prožívat nádherné duchovní chvíle. Abychom mohli tyto duchovní chvíle prožít co nejhlouběji, připravme se nyní na slavení mše svaté, jak to obvykle děláme. Ponořme se na chvíli do svého nitra, uvědomme si, že stojíme v Boží přítomnosti a že potřebujeme Boží odpuštění. Zpytujme si svědomí a litujme svých hříchů, abychom mohli s čistým srdcem naslouchat Božímu slovu a slavit mši svatou.

Téma: Současná situace rodiny – skutečnost a výzvy:

Drazí bratři a sestry, milí mladí přátelé, máme před sebou dny duchovní obnovy. Je pozoruhodné přicházet na toto místo, všímat si vás, každého z vás jednotlivě a uvědomit si, že všichni přicházíte sem, protože si přejete duchovně se posilnit. A v této společné atmosféře, že si přejeme duchovní posilu pro sebe a vzájemně si ji přejeme, je opravdu pozoruhodné přemýšlet a nahlas mluvit o našem vztahu k Bohu a o tom, co je pro nás v životě důležité.

Náš vztah k Bohu a o tom, co je pro nás v životě důležité, o tom budeme rozjímat, poznávat, obnovovat se v poznání, povzbuzovat se s ohledem na tu nejzákladnější skutečnost, která je Božím darem a kterou nazýváme manželstvím a rodinou. Protože při našem uvažování o Bohu jsou nejdůležitější podněty, které přicházejí z Písma svatého, zvu Vás, abychom se společně podívali na ty podněty, které se nám nabízejí v dnešním úryvku z Písma svatého.

V 1.čtení jsme slyšeli úryvek ze SZ z knihy Judit. Tato kniha SZ popisuje událost z dějin vyvoleného národa a vypráví o ženě jménem Judit, která jako mladá ztratila manžela, ale pak žila velmi duchovním způsobem života a mohli bychom říci, že byla i společensky velmi vnímavá. Uvědomovala si, jak velké nebezpečí  hrozí jejímu národu, kdyby tento národ podlehl sousedním mocnostem, protože se jednalo o národy pohanské. Uctívali tam mnoho bohů. Tato žena si uvědomovala toto velké nebezpečí. A když chtěl jeden z těchto sousedních národů ovládnout Izrael, a vyrazil s vojskem, ona vyzvala své soukmenovce k modlitbě, k postu a duchovním úkonům, a pak sama udělala několik skutků, kterými oslabila to nepřátelské vojsko tak, že v něm nastal zmatek a oni z území vyvoleného národa odtáhli. Četli jsme obdiv nad tím, že Bůh dopřál vítězství nad nepřáteli, kteří chtěli vnést modloslužbu do prostředí, kde panovala víra v jediného Boha. Bylo to jedno z vítězství, jedna dějinná událost, která byla zaznamenána a vyvolený národ se znovu a znovu k této knize Judit vracel, aby dostal novou duchovní odvahu.  Také my, v pokoře, s modlitbou a odříkáním, a když Bůh je s námi, můžeme se postavit proti těm, kdo ve své pýše a hrdosti prosazují zákony, které nám chtějí vzít naši identitu, obrat nás o naše vztahy, chtějí nás oslabit a přinutit k tomu, abychom přijali tyto zhoubné praktiky za své.

Judita se ve SZ stala obrazem ženy, která přináší záchranu. A proto i církev, lidé věřící v Ježíše Krista v ní od začátku viděli obraz Panny Marie.

V evangeliu jsme četli úryvek, v němž jiná žena, Maria se svým snoubencem Josefem přináší v náručí dítě do jeruzalémského chrámu. Přicházejí jako společenství rodiny a potkávají tam zbožné osoby Simeona a prorokyni Annu. A stařec Simeon v tomto dítěti poznává toho, který přináší lidem záchranu. V Ježíši Kristu je skutečně záchrana. Záchrana, která nás nejvíc zajímá, spočívá v odpuštění hříchů a naději na život věčný tváří v tvář smrti. Naději, že smrtí se nepropadneme v nicotu, ale že smrt je branou, kterou procházíme do Božího domova. To je ta nejzákladnější záchrana. A abychom mohli tuto záchranu přijmout, potřebujeme k tomu přiměřené podmínky, abychom mohli této záchraně porozumět, abychom ji mohli přijmout, aby se vědomí této záchrany stalo součástí našeho života, našeho přesvědčení a naší životní radosti. A v tomto hraje důležitou roli manželství a rodina.

V knize „Proč Evropa ztratila Boha“ píše autorka knihy o tom, že svět ztrácí Boha proto, že ztrácí rodinu. Přirozené prostředí rodiny. Nejzákladnější společenství, do něhož se člověk rodí, zážitek lásky, který by měl prožít v rodině, dává mu možnost, aby udělal krok, schopnost aby porozuměl nejprve jako dítě nevědomky, ale postupem času stále hlouběji, že existuje Bůh, který je Láska. V rodině, v níž člověk nachází lásku, naučí se věřit Bohu, který je láska. A tak opravdu oslabení rodiny je spojeno s oslabením víry v Boha. Proto je potřeba, abychom znovu a znovu o manželství a rodině mluvili. Abychom tady vyjádřili velkou přejícnost Vám, milí bratři a sestry, kteří žijete v rodinách, kteří jste nyní nositeli toho života v rodinách. Naše přání, abychom si společně uvědomili, my kněží, kteří jsme se mohli stát kněžími jen proto, že nás rodiče a prarodiče vedli svým příkladem k víře, že nás od mala vodili před oltář a my jsme dostali tu myšlenku, že by to mohlo být krásné, kdybychom se stali kněžími, nebo řeholnicemi. Našim rodinám především vděčíme za to, že jsme porozuměli smyslu duchovního povolání. Rodina je tím místem, kde se prvně učíme navazovat vztah s Bohem.

Když za života sv. Augustina kdosi řekl, že doba je zlá, tak sv. Augustin odpověděl, že každá generace si naříká na nepřízeň doby, ale radí: Udělej něco pro to, aby se ty zlé časy změnily v lepší. A tak i my dnes nenaříkejme na zlou dobu, ale ptáme se: Co můžeme udělat, aby ta naše doba byla lepší, abychom mohli ukázat nádherný obraz manželství a rodiny, aby se stal tento model přitažlivý. Když se na synodě o rodině  mluvilo o tom, kdo by měl pomoci lidem, aby se posílilo vědomí nádhery rodiny, tak bylo konstatováno, že je třeba se podívat na ty otce a matky, manžele muže a ženy, kteří žijí v manželství a kteří ukazují, že manželství, věrnost jsou možné. A že ta věrnost v čase vytváří nenahraditelné podmínky růstu v lásce. Ta věrnost v čase dává možnost, aby se ta láska jedinečným způsobem rozrostla. To je velká touha lidstva vložená do lidských srdcí od Pána Boha.

Na prvních stránkách Písma svatého čteme, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu a že proto opustí muž svého otce a svou matku a přilne ke své manželce, aby vytvořili jedno tělo a nový subjekt, nový způsob existence, který je možný skrze vzájemné doplňování muže a ženy dlouhodobě a jehož vytrvalost je možná jen v manželství. A že to je hluboko vloženo do lidského srdce, o tom svědčí už starověký řecký spisovatel a básník Homér, který žil asi 700 let před Kristem. A tento Homér v knize Odyseus ve 23 zpěvu líč, jak se Odysseus vrací ke své manželce Penelopé.

Nepohoršujte se proto, že Vám nyní předložím předkřesťanský příklad, ale chci vám ukázat na tomto úryvku z dávné světské literatury, co Bůh vložil do srdce každého člověka. A tak v tomto 23. hymnu se vypráví, jak se Odysseus po dvaceti letech vrací ke své manželce Penelopé. Odešel od ní, protože šel bojovat za vlast, a jeho cesta se nesmírně prodloužila. A Homér píše, že Penelopé zůstala Odysseovi dvacet roků věrná. Odmítala všechny nabídky k sňatku. Tady vidíte, že ideál věrnosti je vložen do této krásné klasické literatury. Ideál věrnosti odpovídá lidskému srdci. Ideál věrnosti si nevymyslela katolická církev. Tento ideál věrnosti je vložen do člověka od Pána Boha. A je tam v tom příběhu taková jedna zajímavost, že když se ten Odysseus po dvaceti letech vrací ke své ženě, je starší a v obličeji proměněný. A Penelopé není přesvědčená, že to je její manžel i když ji říká – já jsem tvůj manžel. A přeje si být s ní jako s manželkou. A ona mu to nechce dovolit. On říká; budeme spolu v naší ložnici. A nyní ona, aby se přesvědčila o tom, jestli je to opravdu její manžel, tak mu říká: Ne, ale jestli chceš spát v této posteli, tak tu postel  přestěhujeme do jiné místnosti a můžeš v ní spát. Ta věta byla zkouškou. A tehdy Odysseus pravil: To se nikdy nesmí stát. Naše manželská postel je jedinečná. Přece si vzpomínáš, jak jsem ji udělal. Vytvořil jsem ji z olivového kmene, který rostl v naší zahradě a já jsem ten kmen tak upravil, že jsem k němu naše lůžko ukotvil. A kdybyste chtěli to lože přestěhovat, zničíte je, vytrhli byste je z kořenů. A ten příběh končí tím, že Penelopé díky této zkoušce se přesvědčila o tom, že ten muž je její manžel. V tomto příběhu je jeden nádherný obraz manželství jako stromu, který je zakořeněný do lidské přirozenosti od Pána Boha, který je zakořeněný v církvi jako základní jedinečné společenství muže a ženy, které se nedá ničím nahradit. Vzájemné doplňování muže a ženy, rodičů a dětí, doplňování dědečky a babičkami, doplnění rodičů a mladé generace je daleko cennější než kdybyste měli bůhví jaké konto v bance. Větší hodnotu má to bohatství, které vyplývá z darů, které mohou muž a žena vzájemně si dát, které mohou dát rodiče dětem a děti rodičům, staří lidé, krása rodiny – v tom to spočívá. V nenahraditelné možnosti vzájemného obohacení. Ale toto všechno stojí na věrnosti. Věrnost je náročná.

Děkuji Vám, drazí bratři, drahé sestry, které zůstáváte věrné svému manželskému partnerovi –manželovi, manželce. Děkuji Vám, bratři a sestry, kteří zůstáváte věrni svému manželskému partnerovi a partnerce i v tom případě, že Vás opustil a zranil vaše společenství stromu vašeho manželství rozvodem. V církvi si vás velmi vážíme. Věrnost je ctnost, kterou potřebujeme. A potřebujeme zároveň krásu společenství muže a ženy, aby naši mladí bratři a sestry toužili  uzavřít manželství.

Jednou z těžkostí, které se přirozeně objevují v každém manželství, že si muž a žena na sebe zvyknou. Poznají své dobré i špatné vlastnosti. Protože jsou oba hříšnými lidmi, když se delší dobu zraňují, dojde k ochladnutí vzájemné lásky. A pak někdy se někdy manželství stává společenstvím dvou lidí, kteří souběžně vedle sebe existují, ale ztratili k sobě vroucí vztah lásky jednoho k druhému.

Máme-li mluvit o dobru manželství a rodiny, musíte vy, kteří žijete v manželství, zkusit  znovu obnovit vaši vzájemnou lásku. Když třeba před vánoci nebo před velikonočními svátky jdou oba manželé muž i žena ke svaté zpovědi, tak po tom vzájemném odpuštění je na nich vidět, že hned se snaží být k sobě milejší, vlídnější, něžnější, laskavější, ochotnější. Na tomto je třeba opakovaně znovu a znovu stavět. Já vím, ono se mi to lehce říká, je to velká námaha, téměř nadlidská, velký souboj, ale za to se tu modlíme, o to prosíme nebeskou Matku. Panno Maria, přimlouvej se za nás!

Rodina je také místem, kde můžeme všichni hříšní lidé najít spočinutí, přijetí, odpočinek. Znáte podobenství o marnotratném synu a milosrdném otci. Co ten marnotratný syn v jednu chvíli poznal. V domě mého otce má dostatek chleba i každý nádeník. A to ho přimělo k rozhodnutí vrátit se domů. Kdybychom to řekli trochu jinak, tak by se dalo říci. V domě mého otce je společenství, které je přející, vstřícné a které mě přijme. Společenství, které mi přeje, které mě očistí, které mě pozdvihne a pomůže mi, abych se změnil. Nenahraditelná úloha rodiny je i v tomto přijetí. Ale nejdřív musí být v té rodině vzájemná láska. Když se spojí muž a žena v lásce, vytvoří tak mocnou sílu, že ji vyzařují do okolí. Jistě znáte manželské páry, které skrze vzájemnou lásku vyzařují tuto lásku i na ostatní. Předně na vlastní děti, na rodiče a sourozence, ale i na další lidi, kteří nepatří do jejich pokrevní rodiny.

Vraťme se ještě jednou k textu, který jsme četli v dnešním evangeliu. Simeon tam při tom nadšení, že může držet v náručí Zachránce světa – my se k němu také připojujeme – jsme nadšeni, že můžeme mít ve svém srdci radost z toho, že jsme zachráněni  Ježíšem Kristem. Když tedy Simeon držel v náručí Krista, tak Panně Marii řekl prorocky: Tvou vlastní duši pronikne meč. Je top meč bolesti, které Panna Maria v životě prožívala. Ale jedno možné vysvětlení je, že jednou z bolestí Panny Marie bylo i to, že ona jako jedna z příslušnic vyvoleného národa trpěla bolestí, když viděla, že v jejím národě někteří Ježíše přijímají a jiní ho odmítají. Pro některé je příležitostí k povstání a k duchovní záchraně a pro jiné se stává příčinou pádu. A můžeme říci, že tato situace naší bolestné Matky trvá dodnes. Můžeme si být jistí, že v duchovním společenství se všemi svatými a na prvním místě s naší nebeskou Matkou i její srdce je i dnes zraňováno tím rozdělením, které prožíváme my v našich rodinách. V tom přijetí a nepřijetí nauky církve. Neříkám to proto, abychom se nad tím pohoršovali, ale přijměme tu bolest, kterou všichni zakoušíme a využijme tyto dny k tomu, abychom přijali tuto bolest a toto rozdělení, které je i v našich rodinách, abychom se rozhodli, že my a to každý z nás, chceme tu svoji rodinu vylepšovat; a že my, každý z nás chceme přispět svou láskou k tomu, aby to společenství naší rodiny bylo místem přijetí, místem vzájemného porozumění. Aby to bylo místo, kde existuje odpuštění, kde je naděje na nový začátek.

Záchrana, kterou nám přináší Ježíš Kristus, je záchrana ve vztahu ke smrti, že přináší zmrtvýchvstání. A záchrana, kterou přináší ve vztahu k Bohu i po čas života tady na zemi, je odpuštění. Rozhodněme se v této chvíli, že chceme společně každý z nás uvažovat, komu potřebujeme odpustit. A Odpusťme mu. Nebo při nejmenším nyní poprosme o sílu, abychom odpustili. Amen.

Panna Maria v srdci chránila posvátné události a přemýšlela o nich. V této společné modlitbě prosme Pána, aby pro lásku k Neposkvrněnému Mariinu Srdci vyslyšel naše prosby.

Otče, pro lásku, kterou tě miluje Panna Maria, Matka církve, chraň církev před každým nebezpečím.

Dej, aby Neposkvrněné srdce Panny Marie bylo všem znamením lásky, pokoje  a milosrdenství.

Pro bolest Mariina srdce zachraň hříšníky, kteří se řítí do věčné záhuby.

Přiveď k úctě Neposkvrněného Srdce mladé lidi, aby si zachovali čistotu a nevinnost srdce.

Pomáhej nám žít v posvěcující milosti, abychom mohli být tvými věrnými dětmi a syny i dcerami naší nebeské Matky.

Milosrdný Bože, tys nám dal v Neposkvrněném Srdci Panny Marie, Matky tvého Syna, vzor lásky, nábožnosti. Vyslyš naše prosby a dej, aby nás pravá úcta k Bohorodičce chránila od hříchu a vedla k tobě. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Rodina ve světle Božího slova, církevních otců a církevních dokumentů.

V letošní novéně uvažujeme nad stým výročím  fatimských zjevení ve spojitosti s exhortací Amoris laetitia. Co nám Panna Maria odkazuje z Fatimy? Odevzdá nám během novény nějaké poselství? Nemusíme očekávat nové znamení z nebe. Stačí, když budeme pozorně naslouchat Panně Marii a papeži Františkovi, který ve 3. kapitole dokumentu píše, že není nic moudřejšího a užitečnějšího pro přirozený a duchovní růst našich rodin, než studovat a věrohodně hlásat pravdu o manželství a rodině ve světle Božího slova, církevních otců a dokumentů církve. Papež nás vyzývá, abychom inspirace pro život našich rodin čerpali z těchto pramenů. O tom je tedy dnešní úvaha.

Drazí bratři a sestry, téma je obsažné a hluboké. Kdybychom ji měli probrat beze zbytku, asi bychom tu byli několik hodin.  Díval jsem se na výpisky z Církevních otců a objevovalo se mi téma zdůrazňované tradicí a církevními otci. Tím tématem je místo Božího slova v rodině. Místo Písma svatého v rodině.  Církevní tradice to často připomínala. Nedávno to zaznělo i na synodě, aby v každé domácnosti bylo Písmo svaté na důstojném místě, aby se z něho mohlo pravidelně číst a spolu s ním se modlit. Aby toto Boží slovo bylo drahocennou pomocí a inspirací v těžkostech manželského a rodinného života. Víme, že Boží slovo se stalo člověkem v rodině. A rodina je tak vlastně prvním přirozeným místem, v němž toto Boží slovo může být přijato a pochopeno. Rodina je tím místem, kde Bůh oslovuje lidi. Ale hluboký vztah s Božím slovem může založit autentickou rodinnou spiritualitu. Od počátku křesťanství takovým neustále se opakujícím problémem, kterému se častokrát církevní otcové věnovali v kázáních, byla problematika předávání víry v rodině. Tedy pomoc nové generaci,. aby uvěřili, že Ježíš je Boží Syn a že ve víře v jeho jméno jsou spaseni.  Víra je sice Boží dar, jak nám to připomíná sv. Pavel v listu Efesanům, ale tento dar se nám dává v procesu odevzdávání víry v rodině. Jde o to, abychom v našich rodinách vytvářeli vhodné podmínky, aby se v každém mladém člověku vytvořil nebo navidil vztah k Bohu skrze Krista v Duchu Svatém.  A toto nazýváme předávání víry. proto i svatý Pavel v listu Římanům 10,14-15 Jak mají vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak uvěří v toho o kterém neslyšeli? A jak mohou slyšet bez kazatele?

V 5. století se nám z církve vytrácí katechumenát dospělých, protože začíná převažovat křest malých dětí. A úlohou katechumenátu, přípravy na křest, přebírá rodina. A rodina jedině tenkrát splní svůj úkol, když si mladé přicházející pokolení osvojí křesťanský styl a křesťanské postoje.  Existuje jakási staletá dohoda mezi církví a rodinou, že církev uděluje křest dětem pod podmínkou, že rodina přijme zodpovědnost za rozvoj víry dítěte, neboli,  že s ním bude konat rodinný katechumenát. Rodina tedy uskutečňuje uvedení dítěte do křesťanského života. Rodina se tak stává domácí církví. Tak to nazval 2. vat. koncil a po něm sv. Jan Pavel II., když si přivlastnili starobylý název pro rodinu, který používal velký svatý Jan zlatoústý.  A v tomto duchu píše i KKC: Rodina, domácí církev je první školou rodinného života k plnější lidskosti.  V rodině se člověk učí trpělivosti a radosti z práce, bratrské lásce, velkodušnosti a opětovnému odpuštění. A také uctívání Boha modlitbou a obětí svého života. Církev žije a uskutečňuje se v rodině a rodina žije v církvi. Rodiče v tomto úkolu a zodpovědnosti nemůže nikdo zastoupit.  V této souvislosti je velmi důležitá liturgie domácí církve. Způsob prožívání víry v rodině; modlitby a četba Písma svatého.

Je správné, když se v rodině nachází jakýsi modlitební koutek, kde se rodina pravidelně setkává při modlitbě, a při četbě z Písma svatého. A toto hraje podstatnou úlohu při předávání víry mladé generaci.

Ani jedna z knih nebyla tolikrát přepisovaná a vydávaná tiskem, žádná kniha nebyla přeložena do tolika jazyků, jako Písmo svaté. Časy se ale mění.   R. 2008 se konal celosvětový průzkum. Na otázku Zda v posledních dvanácti měsících tázající četli určitou část z Bible, V USA odpovědělo kladně 75% odpovídajících, v Evropě se vyslovilo kladně 30%.  Slovenský výzkum ohledně četby Písma svatého ukázal, že pravidelně čte z Písma sv. 4,3% dotázaných. 35,8% čte bibli nepravidelně a 60% ho nečte vůbec.  Mají ho sice někde v knihovně, ale nečtou ho. Údaj o četbě Písma s dětmi je lepší. 49,7% uvedlo že dětem četli s Bible. V době komunismu se k nám pašovala ilustrovaná bible z Jugoslávie. Sv. otec Jan Pavel II. říkával: Berme tuto knihu do rukou, přijměme ji od Pána, který nám ji prostřednictvím církve stále předkládá. Jezme ji, aby se nám stala životem našeho života, vychutnávejme ji až do konce. Stojí to námahu, ale daruje nám radost, neboť je sladká jako med. Naplní nás naděje a budeme schopni podělit se o ní s každým, koho potkáme na cestě života.

Byl by velký seznam církevních otců, kteří nás povzbuzují k četbě Písma svatého. Na začátku 5.století sv.- Augustin ve svých kázáních povzbuzoval věřící, aby si opatřovali kodices Domini – Boží zákony a aby si v nich doma četli. Sv. Caesar na jihu Francie biskup při pastoračních návštěvách připomínal věřícím, aby v rodinách četli Písmo svaté a těm, kteří neumějí číst, radil: Když si umíte pozvat někoho, kdo vám čte jiné věci, abyste měli všecko v pořádku, tak si zaplaťte někomu, aby vám předčítal z Písma svatého. Když politická moc v minulosti i v současnosti chtěla oslabit vliv církve a křesťanů na určitém území, zakázala vydávání knih a časopisů s náboženskou tématikou. Za dob komunismu vycházely jen katolické noviny a duchovní pastýř a jednou za rok cyrilometodějský kalendář a kalendář Lidové demokracie, ale i to vše procházelo cenzurou. Literatura se tajně dopravovala přes hranice z vydavatelství Křesťanské akademie v Římě a ze Slovenského ústavu sv. Cyrila a Metoda a to jen v jednotlivých exemplářích a náhodně. Nebo se tajně tisklo na cyklostylu jako samisdat.  Vše bylo hlídáno a hrozilo se vězením. Ti, kteří v dětství četli náboženskou literaturu, později z víry opravdu žili. Je to proto velmi důležité. Člověk díky Božímu slovu zachovává a umocňuje svůj duchovní život. Není možné, aby se někdo se duchovně rozvíjel, jestliže nečte Písmo svaté. Proto už sv. Jeroným řekl, že neznalost Písma je neznalostí Krista.  Písmo svaté není určené jen nám kněžím, Bůh se v Písmu svatém obrací na každého z nás osobně. Jak zdůrazňovali církevní otcové, zvláště sv. Jeroným, je to dopis, který nám napsal Bůh. Bůh svým slovem v Písmě svatém proměňuje lidi. A o této moci sám Bůh mluví v Písmě svatém. U Iz v 55. kapitole Jako déšť padá s nebe se sněhem a nevrátí se tam bez účinku, a způsobuje, že země může rodit a rašit, vydá semeno rozsévači a chléb tomu, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyslovím. Nevrátí se ke mně s prázdnou, ale udělá co jsem si přál a k čemu jsem je poslal.  A v knize proroka Jeremiáše 23 kap. čteme: Což není moje slovo jako oheň a jako kladivo, které drtí skálu?  Proto vzpomenutý sv. César při pastoračních návštěvách připomínal, abychom Písmo svaté četli v rodinách. Když se nám jeho četba stane každodenním chlebem, velmi rychle poznáme změnu v našem životě a v životě našich rodin. i kdyby to mělo být pouhých deset minut denně. Písmo svaté nemůžeme číst jako kteroukoliv jinou knížku pro uspokojení naší zvědavosti. Ale Písmo musíme číst v duchu modlitby. To si době uvědomoval sv. Jeroným, který napsal jedné Římance, jak má vychovávat dceru. Zajisti, aby denně studovala některý úryvek z Písma svatého. Po úvodní modlitbě ať následuje četba a po čtení zase modlitba. A říká: Více než šperky a hedvábné šaty ať miluje božská Písma.

Už sv. Augustin varoval: že pro začátečníky na duchovní cestě může být četba Písma těžká. Nesmíme se ale nechat znechutit. Častěji nám může pomoci komentář a výklad přečteného textu. Nebo v Písmě znalý člověk, jak nám to popisují Skutky ap. v 8. kapitole, kde jáhen Filip potká komořího etiopské královny Kandaké. Jáhen si přisedne ke komořímu do vozu, když četl knihu proroka Izaiáše. Ptal se ho: Rozumíš tomu, co čteš? A on na to: Jak bych mohl, když mi to nikdo nevysvětlí, o kom to prorok mluví. A pak mu jáhen Filip všechno začne vysvětlovat.

Myslím si, že kdybyste kdykoliv oslovili někoho z kněží, vždy se rád s vámi zastaví a věnuje vám chvíli, aby s vámi probral tu část Písma svatého, která vás zaujala, a nebo které nerozumíte. A budou to dělat s velkou radostí, protože oni sami také žijí a máme žít z Božího slova. Podle církevních otců Písmo svaté se objasňuje samo. Když nerozumíme jedné části, v jiné části Písma najdeme častokrát vysvětlení té části, které nerozumíme. A takto nám Nový Zákon objasňuje Starý zákon a Starý zákon nám dává pochopit Nový zákon.  Autor Skutků apod. takto píše v 17. kapitole o Židech v Perei:  Oni přijímají slovo s velkou dychtivostí a každý den zkoumají Písma, zda je tomu doopravdy tak. Najít si čas číst Písmo svaté je pro rodinu první formou svědectví, které rodina dává především sama sobě. Rodina nejen evangelizuje jiné, ale evangelizuje samu sebe. Když se necháme přesvědčit, že těch rodinných povinností máme tolik, (manžel, manželka, děti, rodiče, sousedi, dům, práce, vnoučata), že si zasluhují vždy a za každé okolnosti prioritu před modlitbou a před četbou Písma svatého, tím nepřímo usvědčujeme sami sebe, že Boží slovo pro nás není až tak důležité. Čtěme Písmo svaté ať už formou – božského čtení s rozjímáním a modlitbou, s komentářem a nebo ho čtěme společně v rodinách, kdy rodiče předčítají dětem vybranou biblickou událost a vysvětlí ji dětem, a nebo ve společenství s více rodinami.

Boží slovo se stalo člověkem v rodině. Proto by a rád to zopakuji, by každý dům měl mít své vlastní Písmo svaté a důstojného uchovávat, číst a modlit se z něho. Sv.Pavel připomíná svému žáku Timotejovi:  Že už od mala ho vychovávala ve víře jeho matka. Tato výchova byla založena na četbě Písma svatého. a takto píše v 2. listu Tim 3,. kap.  Ty vytrvej v tom, čemu ses naučil a co ti bylo svěřeno. Víš přece, od koho jsi se to naučil. Od dětství znáš svatá Písma, která tě mohou poučit pro spásu skrze víru, která je v Ježíši Kristu.  Četba Písma svatého a pak duchovní život rodičů jdou ruku v ruce při předávání víry dětem v rodině a při utváření duchovní atmosféry v rodinách. A proto i 2.vat koncil obohacuje teologii, když připomíná dědictví církevních otců že Kristus je přítomný při každé mši svaté dvojím způsobem. Když se předčítá Boží slovo a pak když se proměňuje eucharistický chléb. My můžeme tedy Krista přijímat při jedné mši svaté dvakrát. Duchovně když se čte Boží slovo a potom ho přijímáme, když jdeme ke svatému přijímání a přijímáme živého Krista v podobě chleba do našeho srdce. Krista, kterého čteme v Písmu, můžeme přijímat každý den vícekrát. Eucharistii můžeme přijmout pouze dvakrát. Ale Krista v Písmu svatém pravidelně. Využívejme tuto možnost, kterou máme všichni. A tak jako řekl prorok Iz toto Boží slovo může v našich srdcích zakořenit a způsobit závratnou změnu v našich životech. Přijměme tedy, bratři a sestry do našich rodin Boží slovo v podobě Písma svatého, žijme s ním, aby nás Kristus takto doprovázel a jím posíleni, abychom vrůstali do Kristovy plnosti. Amen.

 

 

 

Příprava snoubenců a jejich doprovázení v prvních letech manželství.

Chceme se podělit o myšlenky a zkušenosti, jak pomoci mladým lidem lépe se připravit na přijetí svátosti manželství a jak je doprovázet na jejich krásné, ale i náročné cestě při naplňování jejich povolání k manželství. Budeme slavit mši svatou a v ní se s námi setkává Ježíš Kristus ve svém slově, v oběti za nás, ve svém zmrtvýchvstání. On nám dal z kříže svou vlastní matku, svěřil nás pod její ochranu a ona, která je s ním oslavená v nebi, starostlivě sleduje naše životní osudy a přednáší svému Synu prosby za nás, jako to dělala už na zemi v Káně galilejské. i my jsme sem přišli s určitými prosbami a úmysly, které chceme svěřit Božímu Synu prostřednictvím a na přímluvu jeho i naší nebeské Matky. S vděčnou vírou přistupme ke mši svaté a prosme zvlášť za naši mládež i za ty, kteří se připravují na manželství, a za manžele prožívající první léta manželství nebo za ty, kteří prožívají těžkou krizi. Připravme se na mši svatou lítostí nad svými hříchy a jejich vyznáním.

Evangelium svatého Lukáše o zvěstování´

Drazí bratři a sestry, dějiny spásy Nového Zákona začínají v malém nazaretském domku. Bůh posílá archanděla Gabriela k Panně, zasnoubené s mužem, jménem Josef a její jméno bylo Maria. A tak vlastně na počátku dějin spásy, samozřejmě, že je tu Boží iniciativa, ale po lidské stránce je tu pár mladých snoubenců. Jimi začíná příchod Božího Syna k lidem na tento svět. Co bylo tajemstvím úspěchu těchto dvou mladých lidí, aby mohli zvládnout tak grandiózní úkol? Kromě zvláštních Božích milostí a zvláštního Božího vyvolení to byly dva jejich postoje. Víra v Boha a vzájemná láska. O tom že měli vzájemnou lásku svědčí to, že byli zasnoubení. To znamená, že mezi nimi vznikl citový vztah, který dozrával do zralého rozhodnutí pro společný život v manželství. Můžeme si představit, jak silná musela být jejich láska, když potom Josef zjistil, že jeho snoubenka čeká dítě, které není jeho dítětem. Často v takové situaci lidé vzplanou spravedlivým hněvem, láska se promění v nenávist a v odpor k partnerovi. Josef mohl dát svou snoubenku k soudu a nechat ji ukamenovat. A Josef v tichosti zvažuje skutečnost Mariina těhotenství. Nechce jí ublížit. Uvažuje, že ji v tichosti propustí a odejde. Za tím musíme vidět úžasně silnou, zralou a zodpovědnou lásku. Nesoudí ani neodsuzuje, neubližuje ani v situaci, kdy se cítí být sám zraněný. Důvěřuje Bohu. Anděl zvěstoval Panně Marii úkol, kterým ji chtěl pověřit Bůh, a Panna Maria neřekla: Anděli, počkej, já se napřed poradím s Josefem, uvidíme, jestli s tím bude souhlasit. V zodpovědnosti před Bohem ona sama rozhoduje, dává svůj souhlas, a co se týká svatého Josefa, vysvětlení jemu ponechává na Pánu Bohu. Tento jejich vztah, v němž na prvním místě stál vztah k Bohu a tomuto vztahu podřizovali i svoji lásku a všechny ostatní okolnosti, jim pomohl zvládnout tak náročné a těžké situace a nadále ten veliký úkol, přijmout a vychovat Božího Syna Ježíše Krista, který se stal předmětem jejich lásky. Společně utvořili rodinu, která vešla  do dějin jako Svatá rodina.

Tam na začátku byl jednoduchý snoubenecký pár a od nich to všechno ve velké míře záviselo. Víme, že i dnes a vždy tomu tak bude – tento vztah mezi mužem a ženou, vztah mezi manžely, rodina měla, má a mít bude své klíčové postavení a téměř všechno bude záviset na tom, ať už mladí chlapci a děvčata nebo později manželé, jak zvládnou svoje poslání. Na manželství je třeba se připravovat. V dokumentech na toto téma, např. od papeže Františka exhortace Amoris laetititia – Radost lásky nebo jeho předchůdce sv. Jana Pavla II. Familiaris consortio – Rodinné společenství – tam se zdůrazňuje, že příprava na manželství začíná v rodině u dotyčného chlapce a dotyčné dívky. Tam nacházíme zážitek lásky, zodpovědnosti, domova, tam se v nich utváří obraz toho, co manželství je a čím by manželství mělo být. Tam se současně formuje i jejich charakter a to je základ i pro jejich budoucí manželství.

Žel žijeme v době, kdy mnozí mladí už toto zázemí nemají. Jsou ponecháni různých škodlivým vlivům, které v dnešní době ještě zvyšují masmédia, veřejné mínění, špatné příklady a tak jsou mladí chlapci a dívky velmi dezorientovaní, pokud se jedná o způsob prožívání lásky, a vztahu mezi chlapci a děvčaty a mezi mužem a ženou. To je dramaticky těžká situace. A dokonce ani v dobrých rodinách to nemají rodiče snadné. Protože vliv okolního prostředí narušuje a někdy velmi vážně dobrou rodinnou výchovu. A tak by bylo třeba něčeho podobného, jak to vidíme s všeobecným vzděláním. Většina rodičů není schopná zabezpečit děti s ohledem na všechny oblasti všeobecného vzdělání a tak posílají děti do školy. A děti si navyknou chodit do školy se samozřejmostí a škola doplňuje v rodině to, co rodiče nejsou schopni při svém rodičovském poslání a zaměstnání zvládnout.

Na štěstí je tu ještě mnohem širší rodina, než je ta konkrétní, v níž děti vyrůstají, a tou je rodina církev. A proto je správné a potřebné, aby rodiče od dětství, a vlastně to dělají, když dají děti pokřtít, aby pomáhali těmto dětem zdomácnět i v rodině církve, která je mnohem širší a která poskytuje mnohé služby a ovlivňuje v dobrém. Tím, že pomáhá dětem a mládeži k tomu, aby si získali správný pohled i na manželství, aby na sebe brali zodpovědnost za lásku a aby se učili zvládat i toto citlivé období svého života.

Jako mladý kaplan jsem se věnoval mladým, studentům, vysokoškolákům, kteří se vzájemně seznamovali a někteří spolu začali chodit, zasnoubili se a některé jsem sezdával. Pak jsem jim křtil děti a ty děti, když dospěly, mě pak třeba požádaly, abych i je sezdal, jako kdysi před tím jejich rodiče. A tak mám možnost sledovat už ve více generacích vývoje těchto vztahů. I když už se jim nemohu tak věnovat, vím o nich, jsou začleněni do svých farností a jednou za rok mne prosí o duchovní obnovu. Ty starší páry jsou už několik desetiletí spolu a žádné se dosud nerozpadlo. To je taková zkušenost, že když se mladí zapojí do společenství církve je velká naděje že tam najdou pomoc, aby zvládli i to své období mládí a později rodinný život. To je první zkušenost. Je dobré projít před manželstvím nějakým kurzem, ale nejdůležitější je to začlenění v rodině a v rodině církve.

Nedávno se na mne obrátil jeden mladý voják s přáním, abych ho oddal s jeho snoubenkou. Jsou to šťastní mladí lidé, kteří prožívají krásný vztah. A říkali mi, že se připravují na manželství v čistotě. To je další velmi důležitý krok a velmi důležitá podmínka v přípravě na dobré manželství. Víme, jak to vypadá ve světě v této oblasti. To se už jakoby nenosí.  Ze zkušeností které máme, takoví snoubenci, kteří přicházejí k oltáři v mravní čistotě jsou dnes výjimkou. Ale navzdory statistikám a negativním jevům, nemůžeme s tím být spokojeni.

Svatý Jan Pavel II. se věnoval jako kněz, a později jako biskup i jako papež mladým lidem a rodinám. Záleželo mu na tom, aby snoubenecká láska a láska mezi lidmi byla pravá a plnohodnotná. On zdůrazňoval zásadu: Velká láska vyžaduje velké sebeovládání. Zní to jako protiřečení, ale když to domyslíme, tak je to velká pravda. Protože jsou tu city a oblast tělesná a není snadné tyto city a tělesnost dobře zvládat. Ale tam, kde je tato láska velká, jak říká Jan Pavel II. tak co má sledovat? Skutečná zralá láska sleduje dobro toho, kterého miluje. A kdy doopravdy víme, co je nejlepší pro toho druhého, co je pro něho trvalým dobrem? Jen tenkrát jsme si jisti, že konáme opravdu dobro pro toho druhého, ne tím, že mu vyhovujeme v jeho citech nebo v našich citech, ale že to naše chování vůči tomu druhému je ve shodě s Božími přikázáními, s Božím zákonem, který Bůh dává ze své vševědoucí lásky vůči člověku. Víme, jaký je Boží zákon vzhledem ke vztahu mezi muži a ženami, že před manželstvím, mimo manželství nebo za jiných okolností Pán Bůh nesouhlasí s tím, aby docházelo mezi muži a ženami k citově tělesným vztahům. A proto ten, kdo opravdově miluje druhého a chce pro něho dobro, řídí se Božími přikázáními a pokud nejsou manželé, tak by jim mělo být jasné, že je nevyhnutelná tělesná zdrženlivost. A to si žádá velké sebeovládání. Ale to není samoúčelné, to není brzdový pedál na který šlápneme a stojíme. To sebezapírání a sebeovládání je tvořivé. Protože je a má být svoboda lásky. Ještě jednou zopakuji co je láska. Pravé nezištné chtění a konání dobra druhému. Ale i v manželství dělat dobro druhému, v rodině dětem, to představu a vyžaduje mnoho sebeovládání, oběti námahy. A myslíte si, že pokud se v tom člověk nezacvičil a nevytrénoval, tak když se pak ožení nebo vdá, že pak bude schopen nezištné lásky a obětavosti do nekonečna? Tady se projeví to sobectví, které bylo skryté za tou zdánlivou láskou a opět je to Jan Pavel II., který řekl, že: Sobectví je vrahem lásky.

A jsme svědky toho, jak někdy pár měsíců nebo pár roků po svatbě tito lidé si i před soudem tvrdí, že žádná láska mezi nimi není. Vypařila se právě proto, že i před manželství se tu vypěstovalo sobectví. A proto sebeovládání není brzdou, není něčím negativním, ale je to trénink a cvičení se v tom, abychom uměli dát přednost v lásce k Bohu a k partnerovi před našimi nezřízenými žádostmi a před naším sobectvím. A kdo se v tom svědomitě vycvičí, tak má velkou naději, že to dokáže zvládnout i v manželství a to manželství pak může být požehnané, radostné a šťastné.

A když přejdeme na téma manželství, tak v naší době existuje další vážný problém v chápání svátosti manželství. Možná znáte lidi, kteří říkají: K čemu nějaká listina, my se máme rádi a to nám stačí. Nepotřebujeme se brát ani na úřadě ani v kostele a něco před někým prohlašovat. Co je to ta svátost manželství?  Ona  vychází z vážné skutečnosti, s kterou se setkávají snoubenci, když přijdou na faru sepisovat snubní protokol. první co od nich kněz požaduje, je čerstvé potvrzení o křtu. Vypadá to jako formalita, ale jde o podstatnou věc.  Potvrzení není důležité, ale důležité je, zda byli pokřtěni, (a zda už před tím náhodou některý z nich neuzavřel někde s někým církevní sňatek).  Křtem nás Bůh přijal za své syny a dcery. Kristus nás přijal za bratry a sestry.  Křtem jsme začleněni do církve, křtem jsme vyzváni následovat Ježíše Krista.

Ptávám se snoubenců, co považují v manželství za nejdůležitější. Obyčejně správně odpovědí, že vzájemnou lásku. A když se ptám dál. Když jsme jako křesťané, víte, co Ježíš Kristus řekl o lásce? Tak to už ne vždycky vědí, ale právě Kristus zdůrazňuje: Abyste se navzájem milovali, jako jsem já miloval vás. A pak to to zkonkrétňuje: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Takže jsme-li jeho následovníky a chceme jimi být, tak ti, kteří se zavazují k vzájemné lásce jako pokřtění, nemohou se zavázat k jiné úrovni lásky, nežli k té, kterou stanovil Ježíš Kristus svým slovem, a svým příkladem. To je k lásce, která je ochotná za toho druhého v krajním případě obětovat i život.  A právě toto je svátost manželství. Ti dva před Bohem se zavazují ke vzájemné úctě, lásce a věrnosti. Kristus je povolává k tomu, aby žili touto obětavou nezištnou, a je-li třeba hrdinskou láskou. Ale současně s tím jim ve svátosti manželství dává i svou milost a pomoc, aby to mohli prakticky dosvědčovat. A pak se tento manželský vztah stává v těch konkrétních okolnostech a činech zviditelněním lásky samého Ježíše Krista. Z toho plyne, že svátost manželství není jen udělení milosti pro chvíli slavnostního obřadu. Manželství to je svátost na pochodu, protože kráčí s manžely po celý život. A vždy a všude, kde se snaží plnit program svého manželského povolání, tak vlastně uskutečňují svátost manželství a zviditelňují Kristovu lásku. Z tohoto hlediska je potřeba, abychom měli více otevřené oči víry pro význam svátosti manželství a aby manželé z této svátosti čerpali potřebnou sílu.

Jako lidé nejednou zapomeneme na to, co bylo tím tajemstvím úspěchu Svaté rodiny, kde Kristus byl v jejich středu, tak také manželé často zapomenou na to, že Kristus je a má být stále v jejich středu, že s jeho pomocí a podle jeho příkladu a pro něho žijí. Pak dochází k různým selháním. Ale když si uvědomíme, že jsme selhali, znova je tu Kristova ruka, kterou nám podává ve svátosti smíření, aby nám odpustil a aby nás znovu postavil na cestu života. Abychom se opakovaně mohli snažit naplňovat to, co je posláním svátostného manželství.

Poznal jsem za desetiletí kněžství řadu manželů, kteří přijímali svátost pokání zhruba jednou za měsíc a nevím o tom, že by se někteří z těchto manželů rozvedli. Tam, kde oba pravidelně přijímali svátost pokání. Nikdo není ideální, ve všech manželstvích a rodinách jsou různé problémy a těžkosti, ale právě proto ti, kteří znovu a znovu s Boží pomocí povstávají, přijímají Boží odpuštění a vzájemně si odpouštějí, tak dokáží všechno zvládnout. Pamatujme na to, že je třeba s touto milostí svátosti manželství spolupracovat a k jaké úloze jsme jako křesťanští manželé povoláni. Pravidelným přijímáním svátosti pokání, účastí na mši svaté i jinými aktivitami církev doprovází manžele a rodiny, a když manželé s církví spolupracují, tak se nechají doprovázet a nechají si sloužit.

Každý rok doprovázím vojáky a policejní složky s vojenskými kaplany na pouti do Lurd. Letos jsme jeli čtyřmi autobusy. Na jedné zastávce se na mne obrátila jedna policajtka a vyprávěla mi o svém manželství. Asi 15 let byla vdaná, pak je manžel opustil, ona zůstala sama s dětmi. Protože chtěla mít pro sebe i pro děti další oporu, našla si přítele, který byl také rozvedený, a měli v úmyslu se nechat civilně oddat. Oba byli na této pouti. Ptala se mě, co má udělat. Říkala, že její první manžel se začal vracet domů. má rád děti a děti jeho, věnuje se jim a nevím, jak se mám rozhodnout. Poradil jsem jí, aby přijala tu tak už trochu podávanou kající ruku toho svého skutečného manžela,  aby mu odpustila, aby se se svým přítelem rozešla, aby i jeho navedla k tomu, aby se snažil obnovit své původní manželství. I když je to velmi komplikovaná záležitost a manželé obvykle v takovém stavu nejsou ochotni přijmout nějakou takovou radu. Ale byl jsem překvapený, když tato policistka pochopila celou věc, rozhodla se s přítelem přátelsky rozejít a rozhodla se vrátit k manželovi, obnovit manželství a rodinný život, mohla se vyzpovídat a to byl na pouti největší zázrak, který jsem tam prožil v obnově tohoto narušeného manželství. S Boží milostí, když  je dobrá vůle, dokáže se mnoho.

Sv. Jan Pavel II. často říkal: Budoucnost církve a budoucnost světa prochází rodinou. A tak mějme na zřeteli to, že vy, milí mladí, chlapci a dívky, milí snoubenci, mladí manželé, vy držíte v rukou budoucnost církve i budoucnost tohoto světa i budoucnost celé naší společnosti. Pán Bůh vám tak důvěřuje, že vám svěřuje do rukou budoucnost mnohých prostřednictvím vašich dětí. Nestojí za to udělat všechno proto, abychom tuto důvěru nezklamali? Nestojí za to, udělat všechno pro to, abyste zajistili budoucnost? To je krásná a velká úloha.

A tak při mši svaté prosme na přímluvu Panny Marie a  svatého Josefa Ježíše Krista, aby vám, manželům a rodinám dával potřebné milosti, abyste se stávali rodinami, které se budou svou kvalitou přibližovat svaté rodině nazaretské.

 

 

 

 

Bratři a sestry, Pannu Marii ctíme s dětinnou důvěrou a láskou. Proto pokorně prosme nebeského Otce.

Otče, postav naše rodiny a celou církev pod mocnou ochranu Panny Marie, Matky církve.

Na přímluvu  Královny míru, sjednoť lidské pokolení v bratrské lásce.

Uděl zvláštní milosti všem, kteří vzývají slavné jméno Maria.

Naplň nás úctou a láskou k Matce nejdražší.

Na přímluvu Panny Marie požehnej křesťanským manželům.

 

Otče, tvůj Syn nám dal Pannu Marii za Matku a Královnu. Ať pod její mateřskou ochranou přemáháme pokušení, rostli ve ctnostech a bezpečně kráčeli k tobě do nebeské vlasti. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Jak růst v manželské lásce

Drazí bratři a sestry, je nádherné vidět matku, která si očima přeměřuje své dítě. A každý centimetr, o který povyroste, ji těší. Když v určité době zjistí, že neroste a nepřibývá jak by mělo, už jde k lékaři a svěřuje se se svou starostí. Bojí se o své dítě. To co dělá matka vzhledem k vlastnímu dítěti, to dělá i naše nebeská Matka, Panna Maria. Sleduje ne ten fyzický růst člověka, ale růst v lásce. Zda její dítě opravdu  roste v tom nejdůležitějším, co tvoří život, zda roste v lásce. Růst je znamením životaschopnosti i v přírodě. Když vidíme růst stromek, květ růže, vidíme tam život. A velmi důležité je, aby tento růst byl patrný i v našich manželstvích. Bůh nás stvořil z lásky.  Stvořil nás z lásky a pro lásku, a jen tak může člověk vskutku existovat a konat. Proto zve člověka k lásce muže a ženy, která  vytváří budoucnost, nadějnou perspektivu životaschopnosti, toho co dává život.  Tak to určil Bůh už v ráji, když stvořil člověka jako muže a ženu. A Bůh jim přikázal; ploďte a množte se a naplňte zemi a podmaňte si ji.  Bůh je ten, který dává z lásky život. A protože Bůh žije ve společenství tří osob v jednom Bohu, povolává člověka také ke společenství, které je spojeno láskou. Povolává ho ke společenství muže a ženy. Ale to společenství může mít perspektivu a životaschopnost v případě, že láska nebude stagnovat, ale když bude růst.

Mladý člověk když se zamiluje a když se mladí lidé vezmou, jeden v druhém vidí to nejkrásnější.  A svoji perspektivu často hledají v růstu toho materiálního, které si chtějí opatřit, aby co nejdříve měli vlastní byt, své zázemí a všechno co patří k životu. To je v pořádku; ale jen do té míry, dokud se tato starost o materiální věci nestane natolik prvořadou, že se zapomene to nejpodstatnější, že se zapomene na Boha.  V posynodální exhortaci Amoris laetitia  Svatý otec píše: „Manželská láska je ikonou Boha. Manželství je ikonou Boha“. Protože Bůh je společenstvím osob spojených v dokonalou jednotu. Tak jako v dokonalou jednotu skrze lásku chce spojovat muže a ženu. Atak už nejsou dva, ale jedno tělo. Srůst do takové jednoty srdcí znamená starat se o lásku. Vzrůst dává Bůh. My můžeme sít a zalévat, jak píše apoštol Pavel, a nejen můžeme, ale jsme k tomu zváni, aby v našem úsilí byla snaha kráčet směrem k lásce a růst v lásce. A co je potřeba udělat pro to, aby láska v manželství rostla?  První skutečností je zbavovat se sobectví-. To je první vážná překážka na cestě růstu skutečné lásky. V podstatě když se mladí lidé do sebe zamilují, tak hledají pro sebe něco krásného. Hledají něco milého pro sebe. Je tam kus toho sobectví, který se má postupně ptát: A co já dělám pro toho druhého?  Co dělám pro to, aby on byl vedle mě šťastný? Svatý Tomáš Aquinský říká, že láska si přeje milovat, víc než být milována, chce milovat. A chtít milovat znamená něco vlastního ztrácet, aby byla dána možnost tomu druhému.

Když si mladý člověk, který vstupuje do manželství, si neuvědomí tuto vážnou potřebu růstu v lásce, nechat ze sebe ukrajovat, může to skončit i tragicky.  Vzpomínám si na mladou ženu, kterou jsem pohřbíval. Vzali se ze zamilovanosti. Ale on od počátku nepochopil jednu věc, že totiž je už ženatý. a že má doma svou manželku, která čeká dítě. A když přišli jeho kamarádi a chtěli jít do hospody, tak jako když byl svobodný i teď šel s nimi.  A když přišli, aby šel s nimi na zábavu, šel s nimi. A když šli sportovat, šel s nimi.  Doma nechával manželku. Když se jim narodilo dítě, manželka doufala, že toto ho změní. Že pochopí, že láska vyžaduje, aby byli spolu. Něco si odříci.  Ale on to nepochopil. Dokonce když i jeho vlastní rodiče mu zamkli dveře, aby za ním nepřišli kamarádi, tak vylezl ven oknem. Manželka se trápila. Proč mi to dělá? Už mě nemá rád, pomyslela si, možná má rád jinou. Ale jeho cesta pokračovala stejným směrem dál, až se ona utrápila. V neposlední řadě i prací, kterou konala pro rodinu, když on už ani do práce nechodil pravidelně až po nemoc, která ji dovedla k smrti. Tak to je, když člověk nepochopí, že růst lásky vyžaduje i sebezápor a odříkání. Svatý Tomáš Aquinský to nazývá větou – Opravdová láska chce víc milovat, než být milovaná. A toto vidíme v příkladu mateřské lásky. Matka své dítě miluje i tehdy, když se neptá: Co z toho budu mít, celé noci probděné, takové a takové starosti; matka miluje svoje dítě a nemusí počítat s tím, že se jí ta láska vrátí, ona dává svoji lásku. A toto je ten druhý moment, který je důležitý pro růst lásky v manželství. Umět přijmout dítě se vší péčí a obětavostí. To je to, z čeho mateřská láska vyraší, jako když vypučí květ a začne rozkvétat.  Přijmout dítě i tehdy, když nebylo v plánu. Přijmout je s láskou, neboť v tomto momentu kdy muž a žena přijmou dítě, stávají se podobou trojosobního Boha, v něm je Otec, Syn a Duch Svatý.  V rodině jsou to otec, matka a dítě. Proto Sv. Jan Pavel II. často říkal, že člověk je stvořený k obrazu a podobě Boží ne jako jednotlivec, ale jako rodina, kde ta trojosobnost spojená láskou přináší štěstí.

Dnes bohužel je doba, v níž se společnost více staví proti životu. Mluví se sice o lidských právech, o právu žen, ale zdá se, že děti nemají žádná práva. Jak chceme mluvit o právu dítěte na život, když polovina manželství na Slovensku je rozvedená. A dítě má právo jak na otce, tak na matku. Tam, kde manželé nepochopí vážnou potřebu růstu v lásce k přijetí nového života, tam se život může stát také tragédií. A k té tragédii napomáhá společenské prostředí, kde se tyto věci snadno přehlíží a řekne se: Žena si přece může dělat s vlastním životem a s vlastním tělem co chce. Zapomínají na to, že počaté dítě už není její tělo, je to nová osoba, která se z matky narodí.

Jedna mladá matka přišla s pláčem a otázkou co má dělat?  Při druhém počatém dítěti lékař nejprve vzal papír a řekl mi. Tady to podepište. Co mám podepsat? Že chcete jít na potrat. Na potrat? A proč? Já nechci. Ale já vám říkám jako odborník, že se tam rýsují nějaké vážné zdravotní problémy, tak jestli chcete porodit mrzáka s kterým budete mít jen starost, tak jak chcete. Tak uplakaná mladá žena přišla za mnou. Shodou okolností je to i naše příbuzná a ptala se mě, co má udělat. Říkám no rozhodně ne zabít dítě. Jdi k jinému odborníkovi, a uvidíš, co ti řekne. Měla jsi nějaké problémy, nebo jsi nemocná? Nic zvláštního. Sla tedy za jiným odborníkem a ten s údivem krčil rameny – co mohl ten kolega tam vidět, nevím. Dítě se vyvíjí normálně. A dnes je z ní krásné děvče. Žel žijeme v době, která nepřeje životu. I když se mluví o právech dítěte, je to jen politická záležitost a ne skutečnost a které mluví ti, kteří sice hovoří, ale na životě dítěte jim naprosto nezáleží. Nezáleží jim ani na štěstí dítěte.

Bůh růstu v lásce určil i moment, ve kterém dva lidé milující se manželskou láskou chtějí rozšířit své srdce o tu třetí osobu o dítě. A na to nesmíme zapomínat zvláště dnes ve světě, který je tak postaven a zaměřen proti životu. Jsou různé kampaně podporující zabraňování početí a umožňující provádění potratů. Chceme-li ale pokročit o krok dále v růstu lásky, musíme uvažovat i o tom, jak dál. Když děťátko máme, jaký postoj vůči němu máme zaujmout?  Mnozí zapomínají, že dítě je často zkouškou lásky otce a matky.  Možná svou živostí, svými nároky, nebo nechápavostí, kterou v dětském věku ještě všechno co říkají dospělí  dítě ještě nedovede tak pochopit a přijmout. Ale rodiče, otec i matka jsou s požadavky dětí konfrontováni a se svou láskou. Do jaké míry dokáže matka respektovat rozhodnutí otce a do jaké míry dokáže otec respektovat rozhodnutí matky, aby ta výchova šla jasně a jednoznačně. Aby v rodině byla znát autorita ne přísná, ale milující. Tak jako cítíme milující autoritu ze strany Boha, našeho milujícího Otce.

Dnes se na oblast výchovy dětí vážně zapomíná. Vymlouváme se, že nemáme čas. Často je to pravda, když rodiče chtějí materiálně zabezpečit rodinu, jdou z práce do práce a pak unavení klesají a chtějí si také odpočinout a nebo hledají prostředek na vlastní rozptýlení. Ale do to všeho je nejvážnější přijmout rozptýlení od dítěte. I když je to třeba dětinské, ale je to nádherné. Když se dokážeme snížit k vnímání života dítěte, všechny problémy dospělých často jdou stranou. To někdy poznávají i některé babičky a dědečkové. Že své vlastní děti si nemohli vychutnat, protože na ně nebyl čas, zvláště to bývá ze strany pracujícího otce. Ty děti tak nevinně si hrají, prosí, smějí se bezstarostně nebo i pláčí. A to je ten další rozměr růstu v lásce. Kdy rodičovství přechází ve stáří, dospělé děti žijí svým vlastním životem a doma zůstává dědeček s babičkou. Současný svět nám prodloužil život a tak se mnozí manželé dožívají vyššího věku. Když manželé spolu žijí 40 nebo 50 let, někdy se stávají vzájemně nepříjemnými. Ale dlouhý společný věk je výzvou k růstu v lásce. Člověk nemusí být stále fyzicky přitažlivým, ale stále zůstává stejným člověkem, kterého mám mít rád. Tato láska ve stáří může dorůst do obrovské lásky, když si uvědomujeme co jeden pro druhého během života chtěl vykonat. Něco se podařilo a něco ne.

Jedni dospělí se ptali rodičů při padesátém výročí manželství: Je vaše láska stejná, jako byla před těmi padesáti lety, když jste se brali?  A otec říká: Je jiná, ale je ještě silnější. Když jsme se po válce brali, měli jsme moc práce a starostí. Jeden druhému jsme byli oporou. Každý byl jinde. Matka jako zdravotní sestra v nemocnici, já jako stavební inženýr na různých stavbách. Měli jsme různé příležitosti nezachovat si věrnost. Maminku obletovali lékaři. Ale i v mládí, kdy mnozí moji spolupracovníci selhali a nebyli věrní svým ženám, já jsem si řekl: Ne. To polínko oběti já přiložím do krbu svého vlastního rodinného života a ne do jiné domácnosti. A po tolika letech společných malých obětí se rozhořel velký požár lásky kterou k sobě máme a kterou prožíváme jinak. Láska musí růst v každém věku. Jako stagnace v životě organismu už nevěstí perspektivu a naději, tak ani láska, která neroste, už vlastně upadá. A tady je třeba vrátit se o sto let zpátky do Fatimy a slyšet Pannu Marii. Lidé čiňte pokání! Vyslyšet Pannu Marii. Berte do ruky růženec a modlete se za obrácení hříšníků, protože mnoho lidí přichází do pekla. Poslechnout výzvu Panny Marie, že tam, kde lidské síly nestačí, je tu ještě vyšší pomoc, na kterou se může obrátit každý z nás. Je to pomoc naší nebeské matky, která z Fatimy na nás hledí stále s otazníkem. Jak se zachovají moje děti? Budou růst? Ne fyzicky ale v lásce? Dokáží ještě ve stáří hledat způsob jak rozdávat lásku? Láska chce víc dávat. I Kristus dal svůj život za nás. Sv. Pavel říká: Tak ať muž miluje svou ženu jako Kristus miluje svou církev. Prosme o tuto milost opravdové lásky a růstu v lásce našim manželům a rodinám i světu, v němž žijeme. Amen.

 

Láska matky a otce v rodině

Drazí bratři a sestry, matky a otcové, svatá Alžběta Durynská, světice dnešního dne představuje obraz milující manželky, starostlivé matky, světice, která bláznivě milovala Ježíše v druhých.  Obraz, který není nudný, ani tuctový, neboť ona byla fascinována láskou a sama fascinuje láskou a lásky v tomto světě navzdory Kristovu příkazu je stále málo.  Ona je příkladem lásky bez afér a skandálů, po kterých touží současný člověk.  V 1. čtení zaznělo: kdo kráčí ve tmě, uzří veliké světlo. Ta slova vyvolávají atmosféru vánoc. Tam vnímáme, že tím světlem je Ježíš Kristus, který vstoupil do tohoto světa, aby to světlo svítilo skrze něho a skrze ty, kterým dal příkaz, aby žili a konkretizovali lásku tam, kde jsou.

Sv. otec František v Amoris laetitia nadepsal jednu část Láska matky a otce v rodině. Tam mimo jiné píše: Děti, které se právě narodily, začínají spolu s výživou a péčí dostávat potvrzení duchovních kvalit lásky. Skutky lásky jdou cestou darování osobního jména sdílením řeči, dorozumění pohledem, zářícím úsměvem.  Děti se tak učí, že krása spojena mezi lidskými bytostmi poukazuje mna naší duši, hledá naši svobodu a přijímá odlišnost toho druhého a poznává ho a respektuje jako partnera v dialogu, protože to je láska, která nese v sobě jiskru Boží lásky.

Židovská a křesťanská víra je dějinné zjevení Boha, který se chtěl prokázat v dějinách a událostech jednoho národa a potom v Ježíšovi. Tento Bůh je „Manikos eros“ šílená láska k člověku, aby ho vytrhl z dědičného hříchu. A víra je zkušeností nových osvobozených vztahů k sobě, druhým a k tomu jinému a vyjádřená událostmi určená k vzpomínkám i vyprávění aby ji také jiní lidé skrze naslouchání  zakoušeli si, připomínali a mohli zvěstovat i nadále.  I pastýři na betlémských pastvinách byli těmi, kteří přijali zvěst o Ježíšově narození a setkali se s ní skrze všechny ty úkazy, zpěv andělů a světla. Spěchali a nalezli Marii, Josefa a dítě položené v jeslích. Pastýři se pak vrátili a chválili Boha za všechno co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.

Mnohým, kteří sledují televizní novely, tato zvěst nepřijde až tak vzrušující. Přáli by si, aby voda tekla proti proudu. Díky technickým vymoženostem za drahé peníze i to se může podařit jako atrakce. Atrakce přitahuje lidi.  Jak vzrušující by byla zpráva, kdybychom v novinách mohli číst palcové titulky Ronaldo Messi bude hrát za Trnavu – teoreticky by to bylo možné, s poznámkou – kde na to vzít peníze. Pro novináře je to možné i reálné, protože mezi chlapci pobíhajících v těchto dresech vynikajících fotbalistů a ty je možné vyfotografovat a zveřejnit. Podle všeobecně platných zákonitostí voda vždy stéká dolů. Vložit do ní novou DNA a podle hesla poručíme moři, zemi, větru dešti, nebyly už tady takové snahy? Nevíme, jak to dopadlo s takovými snahami?

I manželství a rodinu vnímáme jako instituci, kterou je potřeba nově zformovat. Současná doba nám nabízí pestřejší modely rodiny.  Žijeme v novém světě. Je potřeba zkusit nechat vodu téci vzhůru proti proudu. Čas k tomu dozrál. I pro nás, kteří jsme tady – je tu je taková drobná kontrolní otázka: Kromě těch novinových titulků a provokačních narážek – co jsme seriózně nastudovali z pokladu víry, z učení církve o rodině a o manželství.  Přečetl si někdo z vás exhortaci Amoris laetitia? Nebo to co říká o manželství a o rodině katechismus nebo druhý vat. koncil? Je škoda, že křesťanství má teorii krásně přitažlivou, ale praktický život pokulhává. A není v tomto světě nikdo, kdo by ji  mohl nebo chtěl současnému světu zprostředkovat, jestliže to neudělají křesťané. Křesťané to mají v popisu své práce a svého poslání. Mnohé slovenské rodiny se o to snaží. Jestliže si něco dává Slovensko patentovat (jako brinzu, oštiepky, folklor a kroje), tak by si mělo dát Slovensko patentovat krásné rodiny. Děkujeme vám za to, že jste. To, že se tu objevují i podivní Mičurinové a rozbíječi rodin, to by nemělo tu krásu a nádheru našich rodin na Slovensku zdevastovat. Většina rodin je jistojistě krásná.  Živá, neboť žije v pravé Boží lásce a v jednotě. Je potřeba zdravě bránit a chránit toto dobro, které tu máme, a tím jsou naše rodiny.

Slovenská literární tvorba nám ukazuje, jak při všech statcích a zmatcích si dokázali naši předkové střežit poklad rodiny. Ilustruje to i jedna redaktorka, která se babičky při jubileu 60. výročí společného života: A to jste se babičko ani jednou nechtěli rozvádět? Ne, moje zlatá, ani náhodou.  A chcete říci, že mezi vámi nebylo ani žádné nedorozumění? Ta nedorozumění tu bývala. Paní doktorka ji vedla k současné praxi rozvodů – babi, opravdu nenastaly takové situace, že jste se chtěli rozvést? Babička se na ní podívala a řekla. Moje zlatá, rozvod v žádném případě.  Ale usadit jsem ho chtěla několikrát. No řekněte, není to krásné?  Krásné, jako život.

Hleďte, v západní Evropě v polovině XX. století se šířila idea – společnost bez otce. Projekt, který měl být nejen sociologickou, ale i biologickou ukázkou, že voda poteče proti proudu. Že auto-kolo budou s jedním kolem a že si všechno uděláme podle vlastních představ a svých plánů. Prý co ještě dnes není možné, to zítra objevíme. A tak duše užívej si jez, pij a hoduj.

Svatý otec František v části AL o lásce otce a matky v rodině píše: Oba rodiče, muž i žena, otec a matka jsou spolupracovníky lásky Boha Stvořitele, jsou jakoby jeho tlumočníky. Svým dětem ukazují mateřskou i otcovskou tvář Boha. V dokumentu Sv. otce se jasně říká:  Velikost ženy obsahuje všechna práva, která plynou z její neodmyslitelné lidské důstojnosti i z jejího ženského genia, nevyhnutelného pro společnost. Rodinným anomáliím současného světa se vyjádřil Sv. otec František takto: Společnost bez matek by byla nelidskou společností, protože matky umí vždy i v těch nejtěžších okamžicích být něžné, oddané, ukazují morální sílu. Matky často odevzdávají i nejhlubší smysl náboženské praxe v prvních modlitbách, v prvních gestech zbožnosti, kterým se dítě naučí. Bez matek nejenže by nebylo nových věřících, ale víra by byla opravdu studená. Ve společenství rodiny se zjevuje krása mezi lidskými bytostmi. Tu přeskočila jiskra Boží lásky do darující se lásky obou manželů – muže a ženy.  Kdo je potřebnější v rodině?  No, které kolo u bicyklu je důležitější? Přední, nebo zadní? Toť otázka. Uvažte při jízdě autem – která kola jsou důležitější? Přední nebo zadní? Alo, je možné vyrobit kolo či auto s jedním kolem, ale to je jen atrakce. Pro běžné použití se to nevyrábí.  Moudře to vyjádřil jeden kněz:  Kdyby se v předcházejících generacích rodiče nesnažili přičiňovat o to, aby se jejich děti měly lépe – a přiznejme si, že po materiální stránce se máme lépe. Ale žijeme lépe? Kdyby svou úlohu vychovávat nové pokolení konali podle zásad evangelia, i nová generace by byla lepší. Ten současný stav společnosti je chybou nás starších.  Proč? Protože láska nebyla v životním programů rodin na prvním místě.  Zůstává naděje, že mladí, po všelijakých životních vylomeninách, budou hledat kvalitnější verzi života. A doufejme, že podle vzoru evangelia.

Kolik je denně příležitostí k projevům lásky. I nepřátelé dýchají tentýž vzduch, pijí stejnou vodu, ale jsou také otevření témuž Duchu Svatému, který byl seslán, aby proměňoval tvářnost našich životů. A jistě každý a všichni žízníme po lásce.  Podle Sv. otce máme vydávat svědectví o něžnosti, a o morální síle. Je třeba tuto lásku revitalizovat. Dát do projektu našeho křesťanského životního poslání místo té sobecké lásky. Sv. otec František dále píše: Matka, která chrání své dítě něžností a soucitem, pomáhá mu, aby se naučilo důvěřovat a aby zažilo, že svět je dobrým místem, které ho přijímá a umožňuje mu rozvíjet sebeúctu, která podněcuje schopnost intimity a empatie. Na druhé straně postava otce pomáhá vnímat limity společnosti a vyznačuje se orientací, otevřeností pro široký a bohatý svět výzev, pozváním k námaze bojovnosti. Bůh vkládá otce do rodiny, aby vzácnými vlastnostmi své mužnosti byl na blízku manželce, aby spolu sdíleli radosti i bolesti, námahy i naděje.  A aby byl dětem na blízku při jejich růstu, když si hrají a když se věnují povinnostem, tedy přítomný má být vždy v každé rodině. Otec s jasnou a šťastnou manželkou má tím nejlepším způsobem spojovat náklonnost a starostlivost a je stejně nenahraditelný, jako mateřská péče. Současný svět je nemocný na nedostatek lásky. My jako křesťané ji nevnášíme tak mocně do života.  Často se klaníme  současnému bůžku přehnanému a neuváženému přizpůsobování se okolí – no co by tomu řekli lidé?

Ježíš nám naordinoval to, co čteme na prvních stránkách Apoštolských skutků. Když na křesťany ukazovali se slovy: Hleďte, jak se mají rádi. Proti tehdejšímu trendu sobecké lásky se tu živě ukazuje láska křesťana. A této lásky není nikdy dost. Žel ani v mnohých našich rodinách. Dovedeme zbožně prožívat mši svatou, jezdíme na poutě, v pátek se postíme, ale nejdeme na hlubinu. Svatý Jan Pavel II. nám nastínil program do nového tisíciletí slovy: Duc in altum: zajeď na hlubinu! Máme mnoho mladých nadějných rodin.  To o nich říkal sv. Jan Pavel II., že oni jsou novým jitrem v církvi. Papež Benedikt XVI. se s velkou úctou a nadějí díval na jejich vitalitu. A Sv. otec František se zmiňuje o malých rodinných společenstvích, které jsou budoucností církve a to jsou podle něho křesťanské rodiny. Tam, kde se žije láska otce a matky jako životní program a projekt, tam je svědectví lepšího světa. Ten svět se zlepšuje v jiný svět. Pro křesťanskou rodinu by mělo být typické, že se její členové mají rádi, že se milují podle Ježíšova příkazu. Pro křesťanskou rodinu je tu příležitost naučit se milovat a snažit se, aby to člověk opravdu co nejlépe uskutečňoval podle záměru a Ježíšova ducha. Každý den začínáme znovu. Musíme se cvičit, trénovat, aby naše láska byla stále zralejší a očišťována od různých nedokonalostí, které nás činí sobeckými. Taková láska pak není věrná. Každý den musíme začínat učit se umění milovat. Každý des s trpělivostí vstoupit do Ježíšovy školy.

Před několika lety jsme měli na fakultě ještě externí studia. mnozí to využívali kvůli diplomu, aby mohli zastávat místo či funkci. Studentovi, který byl aktivní a stále se na něco ptal a stále cosi studoval a četl byla položena otázka: Proč jako laik studujete teologii, když už jste absolventem jiné vysoké školy? A on odpověděl. Můj otec nám stále říká, abychom jako křesťané nezůstali svými vědomostmi jako prvně přijímající školáci, a abychom v zaměstnání byli ve svém oboru na špici. Nechci mít tuto disharmonii v nitru. Proto chci studovat, poznávat a být i v teologii proškolený. Užasl jsem nad jeho odpovědí. Kdybychom měli takové otce a matky, které vedou své děti k prohloubení víry, budeme mít fundované lidi a nemusíme se bát ani o budoucnost rodiny ani o manželství. Svatý papež Pisu X.  řekl, že pro křesťany je největším nebezpečím neznalost pokladu víry. Proto pak s námi mávají různé titulky z novin a provokační články a staneme se hříčkou jejich manipulací.

Cestou církve je člověk. I katolický, který se rozvíjí ve své víře modlitbou, účastí na bohoslužbách a na svátostném životě, četbou Písma a studiem katechismu a kvalitní náboženské literatury. Máme dost vystudovaných katechetů, laických teologů, učitelů, řeholníků, kteří by měli získané poznatky vrátit církvi ve farních katechezích, biblických hodinách pro rodiny, konat sociální a charitativní misie.  Tam by se mělo jít na hlubinu.  Když se nám podařilo opravit mnoho zdevastovaných kostelů a jiných budov, je třeba nyní investovat do formace věřícího člověka. Jen tvrdá práce na sobě, získávání poznatků o pokladech naší víry může přinést kvalitnější křesťanství na Slovensku. To je víc práce, než na kostele. Ale toto je ten chrám Boží v člověku, který je třeba stále budovat, obnovovat a často je to těžší, než postavit nový kostel.

Spisovatele A. Solženicyna po cestě na západ se ptali: Co podle vaší zkušenosti nejvíc chybí současnému světu? On řekl: Pokleknutí před Bohem a omezení osobní spotřeby. Úcta k Bohu a láska k druhým. A to je ten zápas každého z nás. Neinvestujme do zbytečných projektů, nemarněme síly, nevymýšlejme, neztrácejme energii, abychom si dokazovali, že voda poteče i opačným směrem. Investujme do realizace lásky v našich rodinách. Svět ji nutně potřebuje. Rozhlédněte se! Nikdo kromě církve toto nezdůrazňuje. Amoris letitia nám dává dost podnětů i výzev. Otevřme, čtěme, zkoušejme to vnášet do praktického života. Každá křesťanská rodina je projektem, v němž je možná realizace lásky otce a matky, abychom obstáli v současném světě. Nejpřitažlivějším vzorem otce a matky je svatý Josef a Panna. Spolu s Ježíšem utvořili svatou rodinu. Jich se ptejte, co? Jak? A kdy máte dělat? Aby i vaše rodiny byly posvěcené a svaté.  Nic není pro ně milejší a pro každého jednoho z nás, než toto vyprošovat pro každou rodinu na Slovensku. Všichni se ukryjme pod ochranný plášť trnavské Panny Marie v tomto roce Fatimy, aby tak jako v minulosti chránila Trnavu a aby chránila i manželství a rodiny na Slovensku a v nich vzájemnou lásku s Ježíšem uprostřed. O to poprosme při mši svaté.

 

 

Krize, úzkosti a těžkosti v manželství a v rodině.

Drazí mariánští ctitelé, bratři a sestry, těšilo mě, že jsem měl dost času se připravit na téma, o kterém mám hovořit. Uvědomil jsem si, že krize v rodinném životě přichází ze všech stran. Rodina je tak významným a důležitým činitelem a tak nepřehlédnutelným, že i krize ekonomická, sociální, náboženská, lidská i duchovní – každá se jí dotýká. A kdybychom měli každou tu krizi rozebírat, tak bychom tu mohli být celé tři dny.  A tak jsem se rozhodl mluvit o krizi ve vztazích, o krizi vzájemné komunikace. Komunikace pochází z latinského slova komunikare a to znamená: Informovat, oznamovat, spojovat, budovat vztahy. Cestu nazýváme také pozemní komunikací. Spojuje na zemi určitá místa, jisté lidi. A my dnes na základě Božího zjevení se podíváme na kořen krize komunikace.  Proč dochází k této krizi i v našich křesťanských rodinách. Mistrem komunikace je Pán Bůh. A to ne jen jako stvořitel, že by stvořil nějakou kvalitu. Komunikace je podstatnou božskou vlastností. Protože my víme ze zjevení Pána Ježíše, že Pán Bůh rovná se Nejsvětější Trojice. Od věčnosti existuje Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch Svatý a tyto osoby mezi sebou vzájemně komunikují, jsou spojeni a díky tomuto spojení jsou absolutně šťastní.  A Pán Bůh chtěl ve své velkodušnosti do tohoto štěstí Nejsvětější Trojice přijmout i nás, stvořené bytosti, lidi. A proto stvořil člověka jako svůj obraz. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. A od počátku začal s lidmi komunikovat. Pán Bůh jim řekl: Množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji. Vládněte nebeskému ptactvu, mořským rybám, polní zvěři, at vám slouží jako potrava. A pak dodal, ale ze stromu poznání dobrého a zlého nesmíte jíst.

Je vidět, že ta komunikace do které nás Pán Bůh postavil, má jistý řád, určité zásady, které Bůh jasně vymezil. Všechno můžete, ale toto ne. Bohužel člověk podlehl svodům zlého ducha, který vzal na sebe podobu hada, a tak se stává odporným, nebezpečným, zákeřným. První lidé se dopustili těžkého hříchu tím, že porušili Boží příkaz. A tak rozbili tu harmonii, kterou Bůh vložil do člověka s tím darem komunikace, která má tři vrstvy. První je komunikace s Bohem, druhá s ostatními lidmi a třetí je komunikace se sebou samým. A hřích toto všechno harmonické rozbil a zničil. V knize Genesis čteme v obrazné řeči: Pán Bůh se procházel v rajské zahradě a Adam a Eva se před ním skryli, protože se styděli za svou nahotu. Hřích neposlušnosti ukradl šaty pořádku, vzal šaty prvním lidem a oni se stydí. Stydí se za to, jací jsou i když je stvořil Bůh, ale oni se stydí proto, že něco pokazili. Udělali něco zlého. Ukryli se. A tento důsledek hříchu poznamenal celé lidské pokolení. Schovali se před Pánem Bohem a stali se polo slepí. Víte, když si děti hrají na schovávanou, tak jeden na druhého nevidí. A i člověk si pomyslel: Když já přímo Pána Boha nevidím, jak jsem ho vidíval před tím, i když to nebylo ještě to blažené patření ve slávě, tak tu Bůh není. Člověk se stal jakoby poloslepý. Vidí cosi, ale nevidí to jasně. Vidí Boží stvoření, ale nevidí Boha stvořitele. A právě proto, že je napůl slepý, namlouvá si, že Bůh není. A tak ten hřích neposlušnosti,  člověka obral o to nejvzácnější, to nejdůležitější, co v něm je, aby komunikoval se svým stvořitelem, s Pánem Bohem. Ale tento hřích poškodil i tu druhou složku komunikace. Adam a Eva byli stvořeni jako manželský pár právě proto, aby se v nich odrážela jako v zrcadle Boží láska, aby byli schopni Božího tvůrčího jednání, aby odevzdávali život. Aby jejich manželství bylo nástrojem vzájemného posvěcování. Ale toto žel hřích zničil.  V knize Genesis čteme, jak jeden začíná obviňovat druhého. Vždycky to tak je, že když ztratíme vztah ke Stvořiteli, pak ztrácíme vztah i k ostatnímu stvoření.  Když se pro nás Bůh stává nepřítelem nebo tyranem, tak i stvoření  se nám jeví nepřátelsky. Člověk začíná útočit na druhého člověka, protože se bojí, že mu něco vezme, že ho omezí, že se mu stane nepřítelem, že mu ublíží. A tak do toho krásného Bohem daného stavu mezi mužem a ženou vstoupí vzájemné obviňování a svalování viny na druhého. Nejsou v přirozenosti člověka hádky a sváry, nenávist, někdy i nevěra a rozbití vztahu, ale z hříchu. A první hřích zničil i tu harmonii  a ten soulad v samotném člověku. Sv. Pavel napsal v jednom dopisu: Sám v sobě cítím, co je správné, ale nemám sílu to udělat. Člověk je rozpolcený. Ten zápas mezi dobrem a zlem neprobíhá mimo nás, před námi nebo za námi, ale je přímo v nás v naší lidské duši, v lidském srdci. A člověk je rozdělený. A žel takový člověk, který se nachází ve stavu těžkého hříchu ani své rozdělení nevidí a proto ani nemá žádnou snahu se z toho narušeného stavu dostat.

Nedávno jsem četl zprávu jednoho lékaře, terapeuta, který léčil 34 letou svobodnou ženu. Byla na pokraji psychického zhroucení. A to právě proto, že byla velmi šikovná i vzdělaná, v práci ji přetěžovali a ona už to nevydržela. Ten lékař to zjistil, a říká jí: Vám může pomoci jedině změna zaměstnání. Musíte dělat něco jiného. A ona říká: Ale já tady ve vesnici neseženu jinou práci. Ano, to je mi jasné, ale do města je to deset km a tam při vaší odbornosti a zkušenostech práci jistě najdete. Ale jak tam budu dojíždět? No, máte řidičský průkaz, můžete si pořídit nějaké starší auto a autem se do práce dostanete. Ale kde tam budu parkovat?  A tu si lékař začal uvědomovat, že ta žena si nechce nechat poradit. Já jí nepomůžu, když si nedá říci.  Ona utíká od toho, aby se změnila a napravila. Ona si nechce dát pomoci. A do takové situace, drazí bratři a sestry přichází Bůh, Vykupitel, Ježíš Kristus. Bylo to před 2 tisíci lety. Do světa, který je poznamenán tím, že člověk neumí komunikovat s Bohem, neumí komunikovat s člověkem a sám v sobě je tak rozpolcený, že si ani nenechá poradit. A Pán Ježíš hned jak se vtělil, dává jasně najevo, že on chce uzdravit ten prvotní vztah, který nastal z manželství, že on chce uzdravit rodinu, neboť Pán Ježíš vstupuje do svaté rodiny. Ježíš, Maria a Josef, to jsou tři osoby Svaté nazaretské betlémské rodiny.  Pán Ježíš byl tím, kdo nás naučil, jak máme komunikovat s Pánem Bohem, on za nás zemřel na kříži a tak nás vykoupil. Pán Ježíš umíraje na kříži, říká Janovi, který reprezentuje všechny Kristovy následovníky, celé lidstvo, celý svět. Hle, tvá Matka a Panně Marii říká: Hle, tvůj Syn. A od této svaté chvíle každý z nás je pozván jako člen do té svaté rodiny, do které patřil Ježíš, Panna Maria a svatý Josef.  Není krásnějšího společenství, než právě toto. A díky Ježíšovu vykoupení a jeho milosti, můžeme se stát členy svaté rodiny. Tím se napraví celá naše komunikace.  Tady se dostáváme k stoletému výročí fatimských zjevení.

My víme, co je poselstvím fatimského zjevení. To je pokání a obrácení. To je to jádro, které vykonal Ježíš Kristus. Panna Maria nepřináší nové učení, nemá nějaké své vlastní evangelium. Je jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, Ježíš Kristus, vtělený Syn Boží. On je cesta, pravda a život. A Panna Maria, jako naše Matka nám říká to, co jsme slyšeli v dnešním evangeliu; udělejte všechno, co vám řekne. Kdo? No přece Ježíš. A Ježíš žije i dnes ve své církvi. On je stejný včera i dnes i mna věky. Máme Svatého otce, biskupy a kněze, kteří jsou sjednoceni se Svatým otcem. Co oni učí, to nám říká Ježíš. Církev má ten úžasný dar magisteria,  věrnosti Kristově pravdě, který nazýváme papežskou neomylností. Když papež slavnostně něco závazného prohlašuje ve věcech víry a morálky, je neomylný. A my mu můžeme bezpečně věřit. Víme, že Ježíšovo dílo i poselství z Fatimy je pokání a obrácení. Ale zároveň také víme, že my lidé nemáme rádi změny. Žertem se říká, že na zemi jisté tři skutečnosti, kterým se nevyhneme, které nás doběhnou.  Změna, smrt a daně. O daních a o smrti dnes nerozjímáme. Ale zajímá nás změna. Pokud se nechceme vnitřně změnit, to znamená, že nechceme dělat pokání a že odmítáme Ježíšovo vykupitelské dílo. Ano, máme strach něco změnit. Čím je člověk starší, tím víc. Ale když nás přepadá strach z té změny a z toho obrácení, poprosme Pána Boha, aby nám ten strach odňal a proměnil v požehnání. Už jsme si řekli, že krize v komunikaci začala spácháním hříchu prvních lidí. Uzdravení komunikace začíná modlitbou. A tak prvním krokem našeho obrácení bude to, že se začneme pravidelně modlit.  Častokrát i my křesťané pokládáme modlitbu za deštník. Deštník nenosíme pořád, ale jen když prší, nebo sněží, nebo když na nás dopadají žhavé paprsky slunce. Ale to není pravá modlitba. Správná modlitba je dýcháním duše, je to komunikace, dialog, rozhovor s Bohem.

V 1.čtení byl krásný příklad modlitby jednoho z nejslavnějších židovských králů, krále Šalomouna. V jaké pokoře a zbožnosti stojí před Bohem a prosí, aby Bůh vstoupil do chrámu, který nechal postavit. My se můžeme takto postavit před Pána Boha a říci: Bože, prosím Tě, přijď ty sám, vejdi do mě, vstup do chrámu mého srdce, vejdi do mé duše, já tě potřebuji. Bez tebe je mi zle a sám si nepomůžu, sám se neuzdravím. A my katolíci máme nejkrásnější vzor modlitby v Pánu Ježíšovi, neboť on vtělený Boží Syn je vzorem modlitby, protože komunikuje se svým nebeským Otcem vždy před každým vážnějším rozhodnutím a někdy setrvá v modlitbě s Otcem po celou noc. A on se uměl tak krásně a osobně modlit, že apoštolové, kteří ho pozorovali, když se modlil a oni znali mnohé židovské modlitby, mnohé žalmy – byli to zbožní muži, přesto Ježíše poprosili: Pane, nauč nás modlit se! Ty se umíš tak krásně modlit. My bychom chtěli umět modlit se tak jako ty se modlíš. A tak je naučil modlitbu Otče náš. Tu modlitbu známe od malička.  Pán Ježíš vyslovil tuto modlitbu a odevzdal ji apoštolům v množném čísle.  Věděl, že když člověk skrze modlitbu chce napravit svůj vztah s Bohem, začne hned napravovat i vztah s bližními. Tak tomu bylo už v počátcích církve.  Ve skutcích apoštolských čteme o tom, jak se apoštolové devět dní shromažďovali ve večeřadle a prosili, aby jim Bůh seslal Ducha Svatého. A Panna Maria byla s nimi, když se společně modlili a pak dostali ten obrovský dar Ducha Svatého.  2. vat. koncil říká, že každá rodina by měla být domácí církví. A jak se stane rodina domácí církví?  Jedině společnou modlitbou. Jinak ne. Když se nedokážeme doma společně modlit, nikdy nevytvoříme tu prvotní církev, to společenství, které dostalo od Pána Boha plnost darů Ducha svatého.  Jsou to nejkrásnější chvíle, když se rodina společně modlí.  Ano, náš život je rozběhaný. Nejde to ráno ani během dne. Ale večer bychom si měli najít čas na společnou modlitbu. A to je dvojnásobný užitek. Jednak se vytváří velmi pěkné a velmi silné a velmi hluboké rodinné společenství a jednak celá rodina oslavuje Pána Boha. A tak se začnou léčit ty komunikační krize, které v rodině jsou. Tam, kde se v rodině každý večer společně modlí, tam se nedokáží týden  na sebe hněvat, tam není tichá domácnost, tam není nenávist jednoho vůči druhému, tam nejsou zákeřné tahy. Ten, kdo se modlí a staví se před Pána, má vztah k bližnímu, protože jinak bychom se ani ten Otčenáš nemohli pravdivě pomodlit.  A pravda je že modlitba uzdravuje i tu třetí složku naší komunikace, neboli harmonii v nás samých. Ano, jsme uvnitř rozděleni následkem prvotního hříchu. Ale tu harmonii a k té harmonii ve vlastním nitru se můžeme dopracovat také modlitbou. A Sv. otec Jan Pavel II. doporučuje jak ústní hlasitou, tak i vnitřní rozjímavou modlitbu srdcem. A proto r. 2002 vydal krásný list o růženci Panny Marie, v němž ke známým patnácti růžencovým tajemstvím připojil dalších pět tajemství světla, a vyzval celý katolický svět, abychom se tuto krásnou ústní a zároveň rozjímavou modlitbu modlili. Když rozjímáme o Božích tajemstvích, když si najdeme čas a uvažujeme o Božích pravdách, pak nám tento svět nebude připadat tak cizí a těžký k snášení, jak to je, když se nemodlíme. A když v té modlitbě nabídneme sami sebe Pánu Bohu a zeptáme se: Pane, pověz mi, co mám udělat? Jak mám já žít tuto pravdu? Jak já mám žít toto tajemství tvé víry? Pomoz mi, osvěť můj rozum! Pak Pán Bůh sám začne v nás působit, protože není hluchý ani nespí. Je nám blízko a jen čeká, kdy se sami otevřeme a kdy ho pozveme. Tak si udělejme čas na modlitbu. Pak dokážeme odvrátit krize komunikace, které sužují naše rodiny, naše manželství i nás samotné. Abychom nebyli izolovaní, abychom nezůstávali sami.

  1. října 1917 bylo poslední zjevení Panny Marie ve Fatimě a při tomto posledním zjevení měl být i předpověděný zázrak. Měl potvrdit pravost těch zjevení a ukázat, že zjevení není výmyslem vizionářů. A skutečně nastal slunečný zázrak zaznamenaný mnoha přítomnými očitými svědky. Ačkoliv před tím silně pršelo a zem byla promáčená, když se v údolí Cova da iria shromáždilo na 70 tisíc lidí, při zjevení kolem poledne náhle déšť ustal, mraky zmizely a na obloze zazářilo slunce. Po ukončení zjevení začalo slunce na obloze tancovat. Měnilo barvy a otáčelo se kolem své osy a v jednu chvíli jakoby se řítilo k zemi. Lidé se strachem hleděli do slunce, putujícího po obloze. Úkaz trval asi deset minut. Úkaz viděli všichni přítomní. Nakonec se třem dětem zjevila Svatá rodina. Ježíš, jako malé dítě, Panna Maria a svatý Josef. A právě to, že všechna tato zjevení ve Fatimě byla ukončena tímto zjevení svaté rodiny, to má velký význam. Jaký? V mnohých kulturách světa, je slunce symbolem jistoty, symbolem řádu, symbolem stability. Ale najednou vidíme, že to slunce ztrácí tuto stabilitu, potácí se a řítí se k zemi. Ale svatá rodina stojí. Svatá rodina je stabilnější, než naše slunce. Ať se na zemi bude dít cokoliv, ať povstanou ideologie nepřátelské křesťanství a lidskému životu, i kdyby se stavěly na hlavu, když budeme se svatou rodinou, obstojíme, protože svatá rodina je stabilní.

A já vám všem, drahé sestry a bratři v Kristu vyprošuji a ze srdce přeji, abychom pomocí modlitby uzdravili svou komunikaci s Bohem, s bližními a se sebou samými. A abychom dokázali tak stát se svatou rodinou, že ani nebezpečí tohoto světa nás nepřemohou. Amen.

Bratři a sestry v důvěře, že Panna Maria je Prostřednicí milostí a Pomocnicí křesťanů, která se za nás přimlouvá, obraťme se k Pánu a přednesme mu své prosby:

Na přímluvu Panny Marie, Matky církve oživuj svou církev u stolu tvého slova a chleba, aby v síle tohoto pokrmu radostně kráčela po cestě spásy.  Silou svého Ducha a na přímluvu Královny míru očišťuj a upevňuj snahu lidské rodiny učinit život lidštějším, aby na celé zemi zavládla spravedlnost a mír. Pamatuj na chudé a nemocné a vnukni jim, aby se utíkali k té, která je Uzdravením nemocných a matkou svaté naděje. Shlédni na nás a dej nám pochopit, že Neposkvrněné srdce Matky je pro nás vzorem lásky k tobě a silou v pokušeních. Na přímluvu Panny Marie, brány nebeské, vezmi k sobě zemřelé, kteří na zemi milovali a uctívali tvoji Matku. Odměň všechny, biskupy, kněze a jejich pomocníky za jejich obětavou službu hojným požehnáním na těle i na duši.

Bože, pomáhej nám milostí svého Ducha, abychom následovali víru Panny Marie a věrně plnili tvou vůli, neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.

Manželský slib – smlouva, která zavazuje

Drazí poutníci, na dnešní den připadá také svátek Obětování Panny Marie. Je to vstup do jeruzalémského chrámu. Ale tak, jak je v 1. čtení z proroka Izaiáše psáno, slyšeli jsme ne slovo chrám, ale dům. Hebrejština nezná slovo kostel a chrám. Hebrejština má dům. Je to dům Boží, ale také slovo dům může znamenat rodinu, rod, nebo kmen. Uvědomujeme si, že výraz rod, rodit, narodit se nás přivádí k prvním stránkám bible. A první stránky Bible nám mají také dát odpověď na otázku: Kdo jsem já, člověk? Člověk. Na první pohled by se mohlo zdát, že mají pravdu ti, kteří říkají, že není jen muž a žena, ale jich jsou desítky snad dokonce stodvacet pohlaví vypočítává jedna studie Evropské unie. Ale vidíme, že pak se zcela dostáváme mimo realitu. Bible říká, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Tedy důstojnost člověka – na stejné rovině má muž jako žena či opačně – žena jako muž. Člověk nebyl stvořen jako bytost uzavřená sama do sebe. Proto jsme četli v Lukášově evangeliu úryvek, který má dvě roviny. Ten první nám úryvek nám ukazuje, kam bude směřovat celé hlásání Božího království našeho Pána Ježíše Krista. Mohli byste ale říci: To nebylo zcela originální – vždyť přece Židé už i v době Pána Ježíše a i synagogální Židé dnes se třikrát denně modlí ona první slova, která jsme slyšeli a začínají výzvou: Šemá Izrael, slyš Izraeli – tvůj Bůh je jeden! Hospodin, náš Bůh je jediný Pán! Miluj Boha celým svým srdcem… ale nenajdeme tu druhou, poslední větu, která říká: miluj sebe samotného jako svého bližního. Tuto větu vzal Pán Ježíš z jiné knihy z těch pěti knih Mojžíšových, a vlastně tak shrnul, o čem je desatero Božích přikázání. Jedná se tu o vztah k Bohu a o vztah k člověku.  My budeme slavit eucharistii. My chceme děkovat Bohu. My ale chceme také děkovat, protože jsme si zachovali slušnou výchovu, jeho Matce Panně Marii, protože nikdo kromě Adama a Evy nepřišel na svět mimo svoji matku. Ani Mesiáš, Ježíš Kristus. A zde je tedy určitý moment, kde byste si milé sestry položit otázku: Kdo je víc? Muž a nebo žena? Když se Bůh vyznává ze své lásky k nám, tak nejenom ho můžeme oslovovat jako Otče, ale i právě i ústy toho již dnes zmiňovaného proroka Izaiáše, který říká: I kdyby na tebe zapomněla ta, která ti dala život, matka, já na tebe nezapomenu. A pak je tu ono vyprávění o milosrdném samaritánovi.

Tak se pousmívám na několik vystoupení a velké debatě o migraci, kde mnozí používali jaksi tohoto podobenství o milosrdném samaritánovi, aby kritizovali náš někdy opatrnější postup, ale tam ten cizinec dělá milosrdenství tomu, kdo je doma. A naopak – právě toto vyprávění evangelia nám chce říci, co je láska. Protože, zamilovanost, jak ji známe, je opěvovaná, ale láska je něco hlubšího, láska je něco náročnějšího. Lásky je schopen jenom ten, kdo je svobodný. A kdo tedy projevuje lásku? Samaritáni a Židé byli nepřáteli. Kdo tuto zásadu porušoval, byl Pán Ježíš a také vodil apoštoly přes území samaritánů, ale zbožný Žid nechodil touto cestou, a tomuto území se vyhýbal. Když se zamýšlíme nad láskou a ptáme se: Co je to tedy láska? Ono to také vypovídá o tom, kdo je Bůh a kdo je člověk. Nikdy v plnosti nepochopíme toto slovo a neporozumíme tomuto výrazu. Protože na stránkách bible, než dojdeme ke stvoření člověka, tak Pán Bůh sám kvalifikuje své dílo. A vždy řekne na konci dne – i viděl Bůh, že je to dobré. V hebrejštině je trochu jiný výraz je to slůvko tóf, které znamená dobrý. Ale znamená současně dokonalý, jedinečný, krásný, neopakovatelný. A když Bůh Stvořitel komentuje stvoření člověka, tak najednou neřekne dobrý, ale řekne moet tóf. Oni neznají naše stupňování dobrý, lepší, nejlepší, ale vyjadřují to výrazem nejvíc dobrý, hodně dokonalý, hodně krásný, hodně jedinečný. Láska se tedy odehrává v těchto kategoriích. Řekl jsem, že láska musí být svobodná. Ale ona také nesmí být řekli bychom ekonomicky výhodná. Protože Bůh miluje člověka, aniž by za to od nás dostal nějakou odměnu. My máme v sobě také trochu sobectví, protože vždy hledáme v lásce také určitou odměnu. V třetím století před Pánem Ježíšem definoval lásku jeden z nejslavnějších filosofů světa, Aristoteles, a řekl: Láska znamená chtít dobro a dodejte si tam to hebrejské slovo s celým tím obsahem moet tóf pro toho druhého, a pak dostaneme odpověď. Protože i my jsme byli stvořeni k tomu, abychom se stali domem Božím, chrámem svatého Ducha. Když světili jeruzalémský chrám, tak vzpomeňme na modlitbu, kterou vyslovil král Šalamoun, který jasně říká: Boha si nelze představit a nemůžeme ho vtěsnat ani do žádného kamenného chrámu, on skutečně překračuje a on je také v tom nejhlubším bytí, ale stvořil srdce člověka, aby v něm mohl mít své místo. Aby se ve svobodě mohl spojit s člověkem, v rozmluvě, to je ona komunikace, to znamená v úzkém sousedství. A proto tedy toto místo, tato trnavská bazilika je privilegovaným místem, kde je snazší dosáhnout rozmluvy s Bohem, protože sem přicházeli vaši předkové v té největší úzkosti, nejen před morem, ale také před tureckými vojsky. Sem přicházeli lidé se svými bolestmi i radostmi. Ale to nejvlastnější místo pro Boha to není tento prostor, tak jak Bůh nejenže přesahuje nebesa nebes, jak řekl Šalamoun, ale on  (otec arcibiskup připomněl, jak obnovovali chemickou laboratoř po blahoslaveném  P. Titusovi Zemanovi) jestliže si uvědomujeme mikrokosmos a všechny částice, tak tam, ne v těch částicích, ale v hlubinách našeho nitra je seznámení se s Bohem.

Začal jsem připomínkou vstupu Panny Marie do chrámu. Tedy už víme, proč tam vstoupila. Proč ona mohla se stát matkou Boží, protože byla schopná lásky. A člověk stvořený Bohem je dílem Boží lásky. Člověk zplozený mužem a ženou je a měl by vždy být plodem opravdové lásky, té lásky, která chce dobro pro onoho druhého. Ale protože člověk je společenská bytost, aby mohl žít, tak se tato láska může uskutečnit v onom hlubokém společenství člověka muže a ženy, či ženy a muže. Ale co je skutečným výrazem svobody člověka? Svobodné rozhodnutí a poznání. V zamilovanosti potřebujete když nevidíte svou milovanou nebo milovaného fotografii. Děcka mohou vzpomenout na pohádky, jak je to s tím princem a princeznou. Ten princ nejprve musí vidět obrázek princezny, pak se zamiluje a pak ji jede hledat. Čili ona smlouva, kterou se vytváří společenství muže a ženy, musí být skutečně poznáním jeden druhého. Ale je to také svobodné gesto a svoboda znamená pevné rozhodnutí. Bůh stvořil člověka nejen jako bytost schopnou svobody a lásky, ale stvořil ho i jako svého přítele, svou přítelkyni. Celý Starý Zákon je obsažen v té nejkrásnější svatební písni v lidské historii, kterou máme v Bibli v Písni písní. Tam Bůh je ženichem a Izraelský národ je nevěstou, ale také víme, že můžeme chápat tuto Píseň Písní jako Krista a naši lidskou duši. Abychom si uvědomili význam smlouvy, proto, že Bůh nás stvořil jako milované bytosti, ne jako otroky a ne jako služebníky, uzavírá smlouvu s člověkem. První je smlouva s Noemem, dále s Abrahámem, s Mojžíšem a  proroci předně Jeremiáš hovoří o nové smlouvě. A při Ježíšově velikonoční večeři slyšíme: Toto je smlouva nová a věčná. Co znamená skutečná láska? Chtít dobro pro druhého, to znamená být tu pro druhého, být s druhým vždy za každé situace až do smrti. V nemoci, v neštěstí. V tom okamžiku, když vy, jako manželé ženich a nevěsta si dáváte tento slib, vlastně zpřítomňujete nejhlubší podstatu vztahu Boha k člověku. Vztahu opravdové lásky. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dává život za své přátele. Ale vzpomeňme, že když Kristus umírá na kříži, tak naplňuje i výzvu, kterou dal. Milujte i své nepřátele. Je to dáno tím, že nikdo není absolutně zlý. Proto je Bůh Bohem milosrdným. Proto existuje i ve společenském životě nástroj milosti – odpustit tomu, kdo selhal. Ale jestliže smlouva, kterou si dávají muž a žena , smlouva, kterou potvrzuje sám Bůh, by nebyla platná, tak vlastně se nám boří celý náš duchovní a společenský svět. Není úkolem, abychom posuzovali tragické momenty, kdy se rodina může rozpadnout. Ale pro je důležité, abychom si vždy uvědomili, že manželský slib je tím nejhlubším vyjádřením vztahu Bůh a člověk. Člověk, který jako svobodná bytost je také i bytost odpovědná, protože není lásky bez odpovědnosti, není svobody bez odpovědnosti. Víme, že tak jako dává voják svůj slib, že bude hájit svoji zem, jestliže řekneme, že manželský slib nezavazuje, tak nemáme právo od vojáka požadovat, ani od policisty, když hájí majetek nebo životy druhých, aby riskoval svůj život. Pak i on bude jednat v pudu sebezáchovy rozumně a nechá nás na holičkách.  Také je třeba si uvědomit, že právě z této smlouvy, která má předcházet zrození nového života, přichází nový život a že právě v tomto životě mezi mužem a ženou se vlastně rodí opravdová láska, která je bohatá,. ale tam se také učíme této lásce. To je ona veliká škola lásky, která che dobro druhému, tedy i tomu dítěti. Ale dosaďme si tam všechna ta slova a proto pak můžeme vyslovit ta známá slova máma a táta. A chcete je nahradit? Ano, mnozí se domnívají a pokouší se místo výrazu matka a otec zavádět nové pojmy rodič A a rodič B, rodič jedna a rodič dvě. Jeden z našich ještě současných ministrů řekl pani ministryni, která má na starosti i tyto věci:  Uvědomuješ si, pokud znáš fotbal nebo sport, co znamená mužstvo A a B? Být jedničkou nebo být dvojkou? Proč ponižuješ sama sebe? V té skutečné rovině lidství je základ pravé lásky, pravé svobody a pravé zodpovědnosti. Ale je třeba si také uvědomit, že bez této lásky, řekl jsem, že se boří celý svět. A to dokázal vyslovit právě zmíněný Aristoteles ve své Etice. Kdyby lidé dodržovali zákon lásky, nemusely by být žádné jiné zákony. A proto láska je tedy opravdu tím živoucím spojivem, které dává smysl našemu životu a je  to jedině možné proto, že Bůh nás stvořil jako muže a ženu schopné lásky, ale také schopné i držet slovo. Když hovoříme, že máme jako křesťané pěstovat ctnosti, tak si uvědomme, že slovo čest, je odvozeno od výrazu ctnost a cti. Tedy nedodržet slovo je jedním z největších provinění, kterého se člověk může dopustit a na druhé straně – co je naše logo, co je náš symbol? Naším symbolem je kříž. Samotný kříž byl nástroj k popravě. Ale rozepjatá náruč Ježíše Krista nám jasně říká, co je pravá láska. A v tomto smyslu můžeme pochopit, že láska je tím nejvyšším výkonem, kterým se člověk může prokázat jako skutečný vítěz. Vítěz nad sebou samým, ale ne vítěz sám pro sebe, ale je to vítězství pro druhého. A tak vlastně jdeme  cestou Ježíše Krista a zpodobujeme se s ním. A jestliže se setkáváme v rámci této novény trnavské Panny Marie, tak si uvědomujeme, že tato Matka Ježíše Krista dokazuje svoji lásku k Bohu, k němu, ale i k nám, protože stojí pod křížem, nezradí a neutíká. Neříká, proč? Ví, co je opravdové tajemství lásky. I my bychom si měli uvědomit především to, že dům tvoří matka a otec. Jestliže bychom se zřekli rodiny, zřekli bychom se nejen celé historie lidstva, celé kultury a civilizace a bylo by to vykročení do nicoty. Víme, že to není možné, protože Bůh nás miluje a on toto nemůže dovolit, protože by popřel sám sebe. Ale pro nás je důležité, abychom my neztratili naši identitu, identitu člověka, identitu muže, identitu ženy, identitu své rodiny, svého rodu, svého národa. To není žádný šovinismus, ani žádný nacismus, ani nacionalismus, to je skutečná láska, protože tak přichází člověk na svět. Proto miluje svůj jazyk. PROTOŽE JEŠTĚ DŘÍV, NEŽ JSME MATKU POZNALI, JSME SLYŠELI JEJÍ HLAS. i malé nemluvně po narození nejen že pozná matku po hlase, protože ty první dny ještě dobře nevidí, ale milí otcové, když hovoříte se svou manželkou a s matkou budoucího dítěte, pamatujte na slova, která říkáte, jak se vyjadřujete, i na způsob, jak je vyslovujete, protože pak to novorozené dítě, ať už je to chlapec nebo děvčátko vás tím dříve poznají.  Naše církev se nezrodila ani v románských bazilikách ani v gotických či renezančních chrámech, ale zrodila se v domě, v rodině.  Katedrálou papeže je lateránská bazilika. Ale žádný svatý Laterán neexistuje. Ale v Římě žila rodina Latrénů, tedy rodina je symbolem naší církve. Rodina je symbolem i našeho celostátního uspořádání. Ale rodina nemůže existovat bez té lásky, kterou nám daroval Bůh jako schopnost. Rodina nemůže existovat bez lásky, kterou stvrzujeme veřejným manželským slibem před obcí. Podobný slib dáváme při každé příležitosti, kdy máme vykonat důležitý úkon, důležité rozhodnutí. A tak ať Panna Maria, která dala svůj slib Bohu, neboť i ona tam v Nazaretě uzavírá svůj snubní slib. Svobodně odpoví Bohu, a tuší, jaká to bude cesta necesta, ale při tom nikdy na této cestě neuhnula a nikdy na této cestě nezklamala. A tak díky především vám, maminky a otcové, když nezklamete a svůj slib se snažíte vždy a za každé okolnosti dodržet. Amen.

Otázky mladých ve vztahu k Bohu a k církvi

Milí mladí přátelé, milí poutníci, mám radost z vaší účasti na této večerní liturgii, kdy tato bazilika sv. Mikuláše slaví výročí svého posvěcení. Letos upíráme svůj pohled na Svatou rodinu s podtitulem  Odkaz Panny Marie Fatimské současným rodinám.

Za posledních 30 let nastalo více společenských a demografických změn, které se dotýkají každého z nás,  a zvláště mladých lidí. I když v převážné většině jsou na Slovensku tyto rodiny křesťanské, církev se snaží rozeznat znamení doby a zaměřovat se na novou evangelizaci prostřednictvím osobních vztahů a osobní formaci spolu s duchovním doprovázením, které mladí lidé a rodiny potřebují jako sůl. Snažil jsem se poukázat na některá znamení doby, která mladí lidé vyplnili v dotazníku pro budoucí synodu o mládeži, a chtěl bych se spolu s vámi nad některými aspekty zamyslet. Může to být také pomůcka ke zpytování svědomí.

Mladí lidé zakoušejí, že mnozí rodiče dělají všechno možné, aby jejich děti měly bydlení, vzdělání, aby byli hmotně zabezpečeni a aby si dopřát to, co oni sami v dětství ani v mládí neměli. Ale to, že jim to chtějí dopřát vede mladé lidi k hedonismu, čili k blahobytnému užívání. Mnozí rodiče se v první řadě zajímají o to, aby jejich děti měly úspěchy v životě, ve škole, v kroužcích, ve sportu, v umění…A tak každá minuta volného času musí být naplněna různou volnočasovou aktivitou a nezbývá už čas na komunikaci v rodině.  Stále častějším jevem je ubývání sourozenců. Naše rodiny už nejsou tak početné, jak tomu bylo v minulosti. S přibýváním rozvodů stále více dětí a mladých žije určité období dětství jen s jedním z rodičů, což ty děti také poznamenává. Mnoho mladých žije bez náboženského zázemí v rodině. Vliv ateizace během totality i po sametové revoluci je velmi značný a můžeme říci, že toto zázemí velice schází v našich rodinách. Přestože mnozí přihlašují děti do katolických škol, často je formace za pomoci školních katechezí málo účinná. A tak při vší snaze, žijíé mladí lidé ve velké náboženské nevědomosti, nemají zkušenost ze života ve společenství mládeže. Mají své party a kvůli slabé náboženské vzdělanosti mladých katolíků vytvářejí si subjektivní názory a pohledy na katolickou víru a morálku a vybírají se pro náboženskou praxi jen to, co jim hodí. My dospělí jim v tom sami dáváme špatný příklad. Mladí lidé si potrpí na zážitky. Cokoliv co je vytrhne z běžné reality  každodenního režimu a stereotypu všedního života, někdy i za cenu riskování se zdravím a životem. Touží po něčem šťavnatém, adrenalinovém, nemůže to být jen jakési jalové, neslané nemastné. A také všechno co zažijí, nekriticky zveřejňují hned na sociálních sítích internetu, je to jakýsi zážitkový exhibicionismus, snaha předvést se, kdo jsem a co umím, jaká jsem hvězda. Protože možná v kolektivu s ostatními jsem zticha a jaksi zakřiknutý, nevýrazný, a najednou na těchto sítích něco znamenám. Proč? No proto, aby…

Při rozhodování dávají velký důraz na emoce. Je zajímavé, když jezdím na vizitace do farností, většinou se mně mladí lidé ptají: Jak tu víru prožíváte? Co pociťujete? Co si myslíte?  To je už jaksi v nás, že tím startují. Ale náš život přece nestojí na emocích, ale také v poněkud jiných kvalitách. A to je podstatně důležitější.  Morální hlediska mladých lidí není pro ně až tak důležité. Velmi rychle se dovolávají svých práv, ale v případě svých povinností jsou zdrženlivější. A co se týká odpovědnosti, o tom by spíše mohli svědčit vaši rodiče. Jaká je jejich ochota… Ale zase na druhé straně, když se nasadí pro dobrou věc, tak jsou příkladem i nám dospělým. To, co mladým lidem chybí, to je právě nedostatek, který jsme zavinili my dospělí, že jsme je nenaučili, čemu jsme je měli naučit. My jim kupujeme věci. Vy starší si možná pamatujete, že se vás někdo zeptal: Čemu tě otec naučil?  Co ses naučil od maminky? Dnes děcka přijdou s tím – táta mně koupil, mamka mi koupila… ale to jsou věcičky, které jsou zajímavé tři dny nebo měsíc, a potom už je to šmejd. Tak ne čemu tě rodiče naučili, ale co ti koupili? Díky technickému pokroku mají mladí možnost využívat elektroniku i tu zábavní a všechny vymoženosti o jakých se nám v naší generaci ani nezdálo. Mladí lidé bez těchto technologií už ani nedokáží žít. Žijí internetem, na kterém tráví i několik hodin denně. Díky jeho dostupnosti, neustále komunikují. To vidíte sami, že ty přístroje drží v ruce a prsty jezdí po klávesnici nebo po displeji, na sociálních sítích na feisbuku se věnují svým virtuálním přátelům, velké množství času tráví o samotě v elektronickém světě, místo toho, aby byli s nejbližšími, se sourozenci a s rodiči. A když už třeba i rodiče jedou s dětmi v autě, tak každé to dítě si drží ten svůj chytrý mobil v ruce a když se otec na něco syna zeptá a za chvíli řekne – tys mi neodpověděl – tak řekne: Poslal jsem ti esemesku. To jsou mladí. Ti nejmladší hrají on line hry, aby se vyrovnali ostatním spolužákům a kamarádům. To ty ještě nemáš? Dotykové displeye jsou pro mladé lidi samozřejmostí. My starší to jen s údivem pozorujeme, nevíme, k čemu je to dobré, a oni s tím umí zacházet a tyto vymoženosti používat. Tablet nebo startfon. Mladí se uzavírají do virtuálního světa a s tím souvisejícím ryzikem útěku do virtuálních identit. Znají kyberšikanu, manipulaci i pornografii.  Postupně ztrácejí schopnost normálně komunikovat a navazovat vztahy, neboť rodiče se bojí slyšet jejich názory a banalizují jejich problémy. A teď neotravuj. Rodiče jsou někdy ochotni  raději dát dětem peníze, nějak se zabav a teď nás neotravuj. To jsou naše chyby. Děti žijí pod ohromným tlakem – vyzkoušet si sex. Protože pro ně už sexualita není tabu, není neznámou skutečností. Je součástí  osobnostní výbavy každého člověka. Jenže oni se k tomu dostávají také přes internet. A potom, když by dospívajícím dětem chtěli rodiče něco sdělit, tak mohou slyšet – ale mami, co mi tu chceš vyprávět, protože oni už dávno získali poznání v této oblasti, takže nestačíme ani otevřít nebo zavřít ústa. Hranice, které kdysi dávali rodiče, církev a další instituce, zmizely. To je velká škoda.

U některých mladých se vyskytuje názor: Bůh ano, církev ne. Je i důsledkem medializovaných případů. Mnozí tvrdí, že v Boha věří, ale církev neuznávají a mají problém ji přijmout na základě některých špatných zkušeností. Mohou to být zkušenosti osobní, nebo prožité v rodině nebo ve společnosti. Sami mladí o sobě tvrdí, že někteří jsou církvi vzdálení. Církev je jim cizí a odmítají ji. Odsouvají jki z veřejného života do soukromého a chtějí, aby se jim nepletla do života a do jejich systému hodnot. Pak jsou mladí, kteří jsou uvnitř církve, ale buď je to jen formalita, že jdou v neděli nebo občas na bohoslužby bez dalšího vnitřního zapojení. Odstojí si to pokud možno co nejdál od oltáře nebo na kůru a odsouvají církev z veřejného života do soukromého. Nechtějí se víc vázat a zapojit. Od církve očekávají jen aby jim udělila požadované svátosti bez nároku něco v životě změnit. Tvrdí, že jsou spokojení s tím, jak žijí. Ale očekávají od církve aby ona slevila ze svých požadavků, ze svých tradičních a morálních hodnot, ve vnímání témat, která jsou právě aktuální jako např. homosexualita, potraty nebo předmanželské soužití. A pak je tu skupina mladých, kteří mají živou víru a prožívají svůj vztah s Bohem a s církví. Ti čekají od církve větší pravdivost a transparentnost. Ne uzavření. Žádají i od představitelů církve odbornost v duchovním životě a zároveň srozumitelnost jazyka, protože ty výrazy, které my používáme, jsou pro ně neznámé a nevědí jak jim rozumět a jak je uchopit. Touha po duchovním doprovázení je v nich poměrně vysoká. Chtějí  vidět a sami zažívat radost ze života s Bohem. Proto v církvi hledají přístup a místo, kde by viděli upřímný zájem o jejich názory a o jejich zapojení s do života v církvi. Očekávají, že budou mít v církvi svůj prostor. Církev je pro ně čímsi tajemným, při čemž jsou vděční, když potkají někoho, kdy jim věnuje svůj čas. Kdo jim dokáže naslouchat, být jim nablízku, dokáže se o ně zajímat a otevřít jim srdce. A takoví se těžko nacházejí. Většina mladých katolíků v kontaktu s církví uznává pozitivní vliv různých formačních setkání, ale co jim nejvíc chybí, to je zázemí rodiny a někdy se ve farních společenstvích necítí dosti svobodní. Je to jaksi uzavřené. A oni by chtěli o některých věcech i diskutovat. Očekávají méně formální přístup, ale přejí si, aby byl osobnější. Chtějí být součástí církve, ale někdy tomu našemu náboženskému vyjadřování a tomu našemu slovníku nerozumějí. A tak často se ocitají ve světě, který nás od nich dělí. Virtuálně si žijí ve svém světě a reálně také nenacházejí pro sebe dost pochopení ani v rodině ani ve farnosti. A z toho pak vychází Bůh ano, církev ne. Nezažili církev v rodině. Víme, že rodina by měla být domácí církví. Nezažili církev ve farnosti a tak se ani nepotřebují začlenit do univerzální církve. Ale to co mají, co je pro nás povzbuzující, že se dokáží vložit do věci. Když to my s nimi zkusíme, že se jim dokážeme otevřít, naslouchat jim, ztrácet s nimi čas, dokáží to mnohonásobně odměnit. A jestliže toto nenajdou, tak potom mnozí z nich žijí životem jedinců. Sám, neboť se bojí vstoupit do manželství, bojí se vstoupit do zasvěceného života, bojí se všeho, co by ho nebo ji mohlo jakkoliv svazovat a tak postávají na křižovatkách života bez radosti, neboť léta plynou a cesta po které by chtěli jít je v mlze nebo se stává bludištěm. Bloudí, hledají, nedokáží najít.

Na druhé straně třeba při celostátním setkání mládeže mnozí poznávali, že ta naše mládež je krásná, dokáže se angažovat, zapojit, dokáže být příkladem pro ostatní, ochranné policejní složky se nepřestávaly divit, jak se mladí ušlechtile chovali v Olomouci,  když mladí policajty zdravili a přáli jim dobrý den a příjemnou službu. I to je mládež, která se nestydí za své přesvědčení a která chce patřit Kristu, která chce být mládeží, kterou  my máme podporovat a posouvat dál v duchovním životě. Oni stále hledají toho, který je cesta, pravda a život. I když ne vždy si uvědomí, že hledají Ježíše. Jenže na té cestě, v té velké otevřenosti a žízni, kterou mají, je velmi dobré, když potkají nás, ať jsou to rodiče, manželé, profesoři na univerzitách nebo mistři v dílnách, běžní lidé ve farnostech. Pak i oni vystartují se svou službou. Tak toto v sobě nosí mladí lidé a proto mají představu, že ta církev ne. Ale církev je přijímá, neboť stále s nimi počítáme, jsou naší nadějí církve. A jak je oslovit a pozvat? Myslím, že dnešní podobenství nás může povzbudit, abychom se nebáli vykročit, a  změnit své smýšlení podle Kristovy logiky a ne podle našich spekulací, nebo těch vyjetých kolejí, které někdy i nám jsou nepříjemné, ale abychom přijali tu Kristovu logiku. Je to logika lásky. Bůh je láska a ctít ho, znamená sloužit bratřím a sestrám s upřímnou a velkodušnou láskou. Evangelium nabízí kritérium míry, totiž univerzalitu  lásky, která se obrací k nuznému, kterého jsme náhodou potkali ať je kdekoliv. Jak píše Benedikt XVI. v encyklice Deus caritas est – Bůh je láska. Vedle tohoto univerzálního pravidla je také specifický církevní požadavek, že v samotné církvi, nakolik je rodinou, církev je rodinou a žádný člen nesmí trpět tím, že je v nouzi. Program převzatý z Ježíšova učení,  je srdce, které vidí. Vidět srdcem. Je potřebná láska, která se tím řídí a podle toho jedná. Ježíš to řekl znalci zákona. Jdi a jednej také tak. Tedy přibližuj se k druhým tak, jako samaritán, jako ten cizinec. Řeč je o činorodé konkrétní lásce.

Současný italský duchovní spisovatel Enzo Bianchi má k tomu toto vysvětlení. Znalec Zákona je jistým způsobem nucen připustit, že člověk, samaritán, kterého on pokládá za cizího, hodně vzdáleného – Židé se se Samaritány nechtěli setkávat, – a hodného opovržení, je schopný skutku milosrdenství a že vykonal dokonalý skutek lásky. Bližní je ten, kterého se ty rozhodneš pokládat za bližního. Být bližním, znamená vyjít ze sebe, otevřít se tomu druhému. A ten pohyb nastane tenkrát, když uznáš, že ten druhý má přednost před tebou. Když rozeznáš potřebu toho druhého, která ti nemůže být cizí, protože s ním nebo s ní máte společné to podstatné. Oba jste lidé.

Četl jsem příběh jednoho kněze z východní koptské církve, o němž se říkalo, že stále viděl Ježíše a že si s ním vyprávěl. Jednou mu jeho přátelé říkali. Proč jen ty? Proč neřekneš Ježíšovi, aby se aspoň jednou ukázal nám a mluvil také s námi? A on odpověděl. Ano, já ho o to požádám. A požádal o to Ježíše, a Ježíš mu řekl. Dobře v daný den a v danou hodinu se setkám s tvými přáteli. Samozřejmě, že ten kněz to řekl svým přátelům. Poslyšte, Ježíš tomu vašemu přání vyhověl a tak v daný den a v danou hodinu se s ním můžete setkat. Umíte si představit, jak byli překvapeni, že se budou moci setkat s Ježíšem. Každý se co nejpěkněji oblékl, co nejlépe připravil, a vydali se na cestu k Ježíšovi. U cesty seděl stařec, který prvního požádal: prosím tě, vezmi mě s sebou, už nemůžu dál, pomoz mi. Ale on mu odpověděl: Já moc spěchám, nezlob se, uvidíš, možná ti pomůže někdo, kdo půjde za mnou, a šel dál.  Vezmeš mě s sebou, ptal se dalšího. I on a další měli výmluvu, že nemohou, že se za chvíli mají setkat s Ježíšem, který na něho čeká a že se nemůže zdržovat. Jako poslední tam tudy šel onen kněz, který se slitoval nad starcem, vzal ho pod paži a pomalu pokračovali dál. Jediný, kdo se setkal s Ježíšem, byl onen kněz. Všichni ostatní promarnili svou příležitost. Když se později společně setkali, byli zklamaní, že se s Ježíšem nesetkali. A kněz jim řekl: Já jsem se s ním setkal a také jsem s ním mluvil.

Když se díváme na Svatou rodinu, vidíme ji jakou model otevřenosti a pevného společenství. Už jsme si řekli, že těm prvním krokům víry a praktickým skutkům lásky se učíme doma, v rodině, v domácí církvi. Při komunikaci nejde tolik o množství slov, ale o mnoho zájmu a ochoty vzájemně si naslouchat, ale i společně naslouchat Bohu.

Redaktor jednoho časopisu zveřejnil dopis, který napsala dcera svému otci, který je opustil. Zůstaly samy. Ona, její mladší sestra s matkou a celých dvacet let se otec neohlásil. Až když matka ležela na smrtelné posteli, dověděl se to, a přišel se s ní rozloučit.  Přišel, nic neříkal, nic nevysvětloval, jen ji chytil za obě ruce, které kdysi byly krásné a nyní,  průsvitné vyhublé rakovinou a ona mu je podala jako kdysi v prvních chvílích zamilování a dlouho tak setrvali. Ona na smrtelné posteli a on u ní. On tiše vyslovil její jméno a ona ještě tišeji vyslovila jeho jméno. Bez výčitky. Bez vysvětlování, bez komentářů. Potom dodala: Poslední uzel mého života se rozvázal. Já už mohu odejít. A zemřela.  Proč ses ho na nic nezeptala? Proč jsi mu nic nevyčítala? Proč ho moje matka nevyhodila? Napsala dcera. Redaktor se z dopisu dověděl, že tato opuštěná manželka za těch dvacet let držela Ježíše a Pán jí pomáhal proměňovat její samotu v pokoj a spokojenost. Pod dopisem v poznámce dopsal. Tento příběh je výřečným svědectvím o tom, že křesťanství dodává člověku sílu překonávat úskalí a trhliny v mezilidských vztazích. A ten podtitul, odkaz Panny Marie z Fatimy pro naše rodiny:  Byla řeč o mnohých bolestech, které nás trápí, co nedokážeme zvládat, čeho se i bojíme. A my ten odkaz dobře známe. V letošním roce jsme mu naslouchali a možná i začali uvádět do praxe. Ten odkaz je zvláštní, ale i účinný. K jeho uskutečňování jsme pozvaní ne my dospělí, ale jsou pozvané děti. My nemáme čas, my se vymlouváme. My uvádíme různé důvody, proč to nejde. Děti jednají, velmi rychle s velkou aktivitou. Proto Panna Maria prosí děti. Oč  prosí? Děti, modlete se růženec. Čiňte pokání, přinášejte dobrovolné oběti. Ale proč by to ty děti měly dělat? Aby svolaly pokoj. Pokoj světu, pokoj do rodin, pokoj do svých srdcí. Jak je to jednoduché. A kde je chyba? Proč je tolik problémů?  Tolik jsme si jich tady sdělili; co všechno trápí mladé lidi a přitom návod k řešení je tak prostý. Při jedné vizitaci do farnosti mi jeden pan farář řekl, že má manželé, kteří si připomínají 60 výročí a už se nemohou dostat do kostela, zda bych je mohl navštívit.  Samozřejmě jsem k nim šel.  A oni byli tak skvělí, že říkali: U nás ještě nikdy žádný pan biskup nebyl. My nejsme ani ustrojení pro tak vzácnou návštěvu. Ptal jsem se jich, co by poradili mladým, a ten stařec mi řekl: Když jsem si bral svoji manželku, její otec mi řekl: Ať nad vaším hněvem nezapadá slunce.  Pane  biskupe za těch 60 let našeho společného života nebyl ani jediný večer, že bychom se dřív, než ulehneme, se spolu nepomodlili Otčenáš a neodpustili si. Je to těžké? K tomu nás církev zve, to jsou ty rady a ta ponaučení. Ne že se musíme něco naučit jako papoušci a nerozumět tomu. To je to, co diktuje naše srdce. Co vidí naše srdce. A pak nebudou strádající, nebudou ti, kteří se necítí být milováni a že jsou zranění.

Maria nás vybízí k modlitbě a k pokání. Tolikrát jsme to už slyšeli, ale chce nás k tomu vést. Abychom to sami začali dělat a pak dále v rodinách, společně. V kolika rodinách se dnes ještě společně modlí?  Když se ptám dětí ve škole jak to je s modlitbou, tak říkají. No někdy večer se modlím. Ráno nestíhám. Děti jsou upřímné.  Ale mám také radost z toho, že se někde ve farnostech setkávají maminky a modlí se za děti a za rodiny, nebo někde se setkávají otcové a modlí se. To je úžasné. Otcové rodin se povzbuzují, aby v rodinách plněji žili všeobecné kněžství, které jsme dostali při křtu. Aby byli těmi, kteří vybízejí k modlitbě.  Já si vzpomínám na svého otce, železničáře, který pracoval v turnusech. Ale když byl doma, vždy on byl ten, kdo říkal: Děti, jdeme se pomodlit. V ložnici jsme poklekli před obrazem svaté rodiny. A když něco jiskřilo mezi rodiči, tak otec vyzval: Děti, běžte se pomodlit. Není komín z kterého by se nezakouřilo… ale když to, že otcové vedou k modlitbě, to je fantastické. A další zkušenost – když jsme chodívali na první pátky ke svaté zpovědi, k tomu nás povzbuzovali kněží i rodiče, tak když jsme si vyzpytovali svědomí, tak než jsme šli do kostela, tak jsme odprošovali tatínka a maminku. To, co mladý člověk potřebuje, je to, když mu tatínek a maminka odpouštějí, když řeknou. Tak jako mně Pán Bůh odpouští, i já ti odpouštím. Ty děti vidí, tatínek je taky jen člověk a někdy se hněvá třeba i na maminku, oni nejsou andělé, ale jako mně Pán Bůh odpouští, tak i já ti odpouštím. Toto je program. Nic extra. Nemusíme studovat žádnou extra odbornou literaturu, ale toto můžeme dělat ve všech rodinách. Můžeme to dělat kdykoliv si na to vzpomeneme. A k tomu jsme i pozváni. Mám velkou radost, když vidím mladé rodiny, které dokáží i přijímat děti. Kteří jsou otevření pro přijetí dětí a každé dítě přijímají jako dar.  Všechno začíná v rodině. A když to začne v té domácí církvi v rodině a když to pak bude pokračovat ve farnosti, neboť to společenství potřebujeme žít i ve farnosti. I farnost má být rodinou a pak i univerzální církev bude rodinou a pak určitě mladí lidé už nebudou říkat Bůh ano, ale církev ne. Protože budou cítit, že do té církve patří. Bude to pro ně společenství, rodina, zázemí, odkud mohou vždy znovu vystartovat. A tak tu před milostivým obrazem Boží Matky děkujeme za naše rodiny, za mladé lidi, jsou naší nadějí, naší radostí, někdy i výčitkou svědomí, protože jsme to my už dříve pokazili. Ale na druhé straně, kdybychom si už sami nedokázali poradit, už to že sem přicházíte po celých devět dní a svěřujete své děti pod ochranu Panny Marie, vaše víra, která se tu prohlubuje a kterou praktikujete ve svých rodinách, určitě se stane světlem, aby se mladí necítili být v nejistotě, že jsou vylučováni, ale že jsou milováni, že máme otevřené dveře i srdce pro ně, aby se mohli kdykoliv vrátit ať do našich farností, do našich rodin, do našich srdcí.  Amen.

 

Jak předávat víru v rodině

Drazí přátelé, děvčata a chlapci,  Trnava, jak všichni víme, má mnoho přívlastků. Nejčastěji se používá výraz „Slovenský Řím .“  Je to nejstarší svobodné královské město na území Slovenska z roku 1238. Od roku 1543 je sídlem ostřihomského metropolity a kapituly. R. 1635 byla  Trnava známá jako jediné univerzitní město Uherska. Tehdy Trnava dosáhla svého kulturního zenitu a Trnavu opěvovali jako sídlo múz, domov královny moudrosti – Athény Uherska. Trnava je také sídlem spolku sv. Vojtěcha od r. 1780  a o několik let později tu vzniklo Slovenské učené tovaryšstvo. V neposlední řadě je rodištěm či působištěm významných osobností. V současné době se stala sídlem první slovenské provincie. Ale Trnava má ještě vznešenější titul. Už víc než před sto lety dostala krásný název. Mariánské město. To pojmenování nedala Trnavě ani církevní, ani světská vrchnost, ale dali jí ho prostí zbožní věřící Trnavy a širokého okolí pod bezprostředním vlivem samotné Panny Marie. Ona svými slzami na milostivém obrazu se snažila dokázat obyvatelům města, že chce být jejich duchovní Matkou, že se chce o nás starat a v těžkých zkouškách nás i chránit. Díky tomu se setkáváme letos na trnavské novéně už po třiasedmdesáté, abychom si tuto lásku Boha nejen připomenuli, ale aby to naše setkání bylo pro nás, lidi třetího tisíciletí, obohacením. Proto chceme uvažovat o tom, jak máme tyto hodnoty předávat dalším generacím v prostředí, které je nám nejpřirozenější, v našich rodinách. Udělejme si krátkou analýzu a společně se podívejme, jak se nám to daří.

Podle posledního sčítání obyvatel na Slovensku nejpočetnější skupinu tvoří římští katolíci se 62 procenty. Spolu se řeckokatolíky  to dělá 66% obyvatelstva Slovenska, tedy značnou většinu. Na druhém místě jsou lidé, kteří v řádku náboženství uvedli ateismus nebo bez vyznání. Ti tvoří asi 13%. Když se k tomu připočítá dalších 10,5%, kteří v rubrice náboženství neuvedli nic, tedy se z různých důvodů nehlásí k žádnému náboženství, tak potom počet těch, kteří nevěří v Boha nebo se k němu nehlásí, nebo to nepovažují za potřebné, vzroste na téměř 25 %. Jinými slovy, každý čtvrtý obyvatel žije bez víry a nebo je aktivně nasazený proti víře. Zatímco před 75 lety mezi stovkou obyvatel Slovenska byl sotva jeden nevěřící, dnes je jím každý čtvrtý. Tedy moc se nám nedaří zachovávat dědictví otců. Proto si oprávněně klademe otázku: Jak dlouho ještě budeme moci mluvit o Slovensku jako o křesťanské zemi? Vždyť se pomalu stává moderní sekularizovanou zemí. Možná díky Bohu pomaleji, než v jiných zemích. Ano, je třeba s vděčností hledět na generace, které si uchovaly víru až do dnes přes  snahy ateistů v posledních desetiletích. Když jste se jako rodiče nebáli přihlašovat děti na náboženství i za cenu, že se nedostaly na vysoké školy. Že jste se mnozí rozhodli žít zasvěceným způsobem života nebo kněžími, z čehož se nedala očekávat nějaká kariéra. Proto církev u nás žila. To dosvědčují i léta po změně politického režimu, a tímto svědectvím jste i vy, drazí bratři a sestry zde na novéně v Trnavě, ale i po celém našem drahém Slovensku. Jaké je tedy naše Slovensko? Spolu s celým západním světem máme pocit, že téměř všechno můžeme a dokážeme, a když ne dnes, tak jistě už brzy. A my vnášíme principy a zákony mechaniky a fyziky do lidského světa. I náš svět se zredukoval do mobilních telefonů, počítačů a tím se redukuje člověk sám. Redukce člověka přináší i redukci náboženství. Projevuje se i běžnou komunikací, kde se záměrně vyhýbáme nejen náboženskému slovníku, ale i životu a vstupujeme do sfér čistě přirozeného zákona a morálky a z morálky se stává sekulární neboli světská etika. I u nás se vyskytují problémy jakým je například ztráta smyslu pro manželství a rodinu, krize ve výchově dětí, ztráta smyslu pro zodpovědnost, krize autority  a způsob vnímání autority.  Přítomnost těchto znamení krizí nás vede k zamyšlení nad tím, jak motivovat  nás a naše rodiny, které jsou determinujícím prostředím pro zdravý růst každého jedince v zachování všeobecných lidských a dále specificky křesťanských morálních principech.

Jaké jsou naše křesťanské rodiny? Nahlédněme za dveře našich zateplených a zařízených bytech v našich městech.  Nakoukněme do našich venkovských domů s nádhernými trávníky se zahrádkami a skalkami a pestrobarevnými fasádami. Uvažujme společně, zda chápeme rodinu jako harmonickou jednotu rozdílnosti mezi mužem a ženou, která je o to pravdivější a hlubší, oč je  plodnější a schopnější otevřít se pro život druhých. Uvědomujeme si, že rodina, kterou tvoří otec s matkou a dětmi, patří k nejcennějším darům lidstva? Že není ničím a nikým nahraditelná a že ani dnes nemá žádnou jinou alternativu? Necítíme se méněcenní, když média tvrdí, že jsme opět pozadu v Čechách a dalších zemích už legalizovali homosexuální vztahy včetně možnosti adoptovat si děti? Jsme nositeli naděje postavené na seriózních výzkumech a životních zkušenostech, že děti vychovávané v neporušených rodinách dosahují lepších výsledků ve většině oblastí lidského života? Nerezignovali jsme na ideál správné katolické rodiny taková je doba. Neříkáme si s některými, že je to sice pěkná teorie, kterou hlásá církev? Kolik rodin i navenek má problémy. Kolik rozvrácených rodin, kolik manželství prožívá krizi, kolik je rozvodů, kolik vyhaslých manželských soužití, kolik dětí, které se stávají polosirotky vyhaslého manželského krbu.

Přišli jsme k Panně Marii, naší milované Matce bez výhrad, neokázale, jak se přichází domů. Ve dnech naplněných prací a dalšími povinnostmi přišli jsme k naší nebeské Matce. V každé rodině, dokud žije matka, tak je domovem a spojivem mezi sourozenci a je velkým darem pro děti i když jsou už dospělé. Proto  k ní také při této novéně přicházíme, abychom se příkladem jejího života obohatili a vyprosili si potřebnou sílu žít tyto rodinné dary. Co tedy Boží Matka říká našim rodinám dnes? Co musíme změnit, abychom se stali zřídlem života lidského i duchovního, aby se naše rodiny stávali církví v malém, místem autentické rodiny je liturgie, tedy i modlitby, dále služba a utrpení. Před pokusem o definici ideální rodiny chci pokorně přiznat vlastní ubohost. Ani já vám to nedokážu říci, jak by měla vypadat ideální křesťanská rodina. Ale učme se od Svaté rodiny, o které čteme, že sama vícekrát nerozuměla tomu, co se to s jejich rodinou děje. Např. při narození Ježíše –Maria nechápala, proč se musí Ježíš narodit ve stáji, dále při útěku do Egypta, při slovech Simeona v chrámě, v den, kdy se Ježíš ztratil rodičům – myslíte, že to byla ideální rodinná situace? Milost předchází přirozenost a proto si všimněme několik univerzálně lidských oblastí od kterých se odvíjí dobrý křesťanský život. Druhou oblastí je společný stůl  a rodinné slavnosti. Naši manželé, naše děti, milé maminky se musí těšit domů. Emeritní papež Josef Ratzinger už před mnoha lety mluvil o tom, že společné stolování je určitou svátostí stvoření, když říká o stolování v rodině, že při společném jídle u stolu v rodině člověk zakouší, že jeho život se nezakládá na něm samém, ale že žije z přijímání, ze štědrosti jiných a sám sebe zakouší, jako obdarovaného darem. A sv. Jan Pavel  II.na přelomu tisíciletí, když se svět sekularizoval a jako jednu z podmínek obnovy křesťanství nabídl Den Páně. Vyzýval, abychom slavili s novým nadšením znovu objevili smysl slavení neděle. Naše rodiny jsou pozvány, aby na lidské úrovni opět objevily význam společného setkání, stolování, slavení.  Setkání u stolu je trochu slavnostnější v neděli, než v jiné dny. Neděle nás otvírá pro slavení eucharistie, čímž se jednotlivec spojuje s farností a s univerzální církví. Proto si všimněme, jak vypadá náš rodinný stůl a jak často se u něho setkáváme. Je to jen o vánocích, nebo každou neděli? V některých rodinách je to opravdu zřídka. Stůl u kterého jíme, spojuje tělo s duší. Tká se tu rodinné tkanivo a probíhá přenos mezi generacemi. Proto u Židů stůl a sobotní den je tak důležitý. Kristus si přál, aby se jeho komunikace uskutečňovala skrze posvátný stůl a ne přes nějaký ai pit.  Televizní přijímače, počítače, spartfony zničily rodinný stůl.  Každý sedí u své obrazovky. Stačí se podívat na katalog velké firmy, která vyrábí nábytek do obývacího pokoje, kde každý má svůj obývací prostor. Malé sedačky, které se otáčejí zády k sobě a každá má proti sobě kus nenahraditelného nábytku – stojan pro přenosný počítač. Lidé jsou pod jednou střechou, ale rodina je roztříštěná a odhmotněná, nic ji nespojuje. Snad jen to, že se tam přijdeme najíst, nebo vyspat.  Podobný servis nám nabízejí kasárny nebo věznice i nemocniční pokoje.  Jednoduše řečeno, tím že rodina nezakusí vůni nedělní polévky, kdy při jeho mrzutosti se ho aspoň někdo zeptá, jak se má? Co by ho mělo vábit domů, když tam najde lístek s nápisem:  Bageta je v chladničce. Tu si může koupit i v obchodním domě nebo v začouzené hospodě kde je živo.

Další důležitou oblastí pro evangelizaci a katechizaci v našich rodinách je umění odpouštět. Uvědomujeme si, že rodina pochází ze spojení muže a ženy.  To znamená z kolébky dvou světů. Neboť muž a žena nejsou v první řadě spolu kvůli své podobností, ale z důvodu jejich rozdílnosti, jejich nepochopitelné reciproční záhady, tajemné reprodukční schopnosti. Mohli bychom i o šťastných manželstvích říci, jak to vyjádřil jeden z manželů při 40. výročí svatby v přítomnosti své manželky. Je to už 34 roků, co si s mou ženou nerozumíme. V tom je krása jejich vztahu, že se rozhodli přijmout to nepochopitelné a snaží se s tím žít a svůj vztah budovat. Vždyť sám Kristus nás nepřišel učit lásce k přátelům, což je příliš omezené, ani lásce k lidstvu, což je zase příliš abstraktní, ale lásce k bližnímu, tedy i k tomu, který je tady, kterého jsme si nevybrali. První své bližní nacházíme ve svých rodičích a sourozencích v rodině. Děti si nevybrali své rodiče, ani rodiče své děti, bratr si nevybral svého bratra, ale každý má toho druhého milovat protože je a ne pro tu nebo onu vlastnost. V tom je rodinná láska přípravou na dobročinnost. Ne že by tam neexistovaly hádky a selhání, ale proto, že držíme pohromadě i navzdory hádkám a selháním. Otec zůstává otcem i když jsme na něj nazlobeni až k smrti, zatímco přítel už nemusí být přítelem. Není důležité, že otec není dokonalý, vždyť to ani nejde, protože on sám je synem jeho otce a není absolutním počátkem života. A přestože dělá chyby, může odevzdat svým dětem mnohem víc, než kdoví jaký odborník na výchovu. Ano. I v dobré rodině se strhne křik, rozbije se leckterý talíř, dojde k výprasku a pohlavkům, ale je třeba hledat cestu k smíření skrze odpuštění. Vzájemné odpuštění, zážitek milosrdenství otvírá člověka pramenům milosrdné lásky k Bohu i ke svátosti smíření. A ta setkání u stolu a odpuštění nás vede ke společné modlitbě. Všichni víme, jak je důležité v našich rodinách jít společně a mít před sebou jediný cíl. Cestu, na které se potkáváme s těžkostmi ale i s radostmi a útěchou. Na této životní pouti sdílíme i chvíle modlitby. Co může být krásnějšího pro věřícího otce a matku, když se za své dítě modlí ještě před jeho narozením, nebo dát požehnání dětem hned na začátku dne, nebo večer před spaním. Udělat na čele znamení kříže jako v den svatého křtu.  Není to ta nejjednodušší modlitba rodičů ve vztahu k dětem? Projev jejich lásky a víry? Požehnat je, svěřit je Pánu Bohu, nebeskému Otci, aby naše děti byly pod jeho ochranou a oporou v rozličných chvílích dne, tak, jak to dělali bibličtí rodiče. Ale i rodiče světců, rodiče svaté Terezie z Lysieux, sv. Maxmiliána Kolbeho, blahoslaveného Titusa Zemana a další a další a jistě i mezi vámi je mnoho takových rodin.

Jak důležité je pro rodinu spojit se i v krátké chvilce modlitby před společným jídlem a po jídle jako poděkování Bohu za tyto dary jídla. Také, abychom se naučili rozdělit se s tím, co jsme dostali s těmi, kteří se nacházejí ve větší nouzi nežli my. Dnes žijeme v blahobytu. Jsou to nepatrná gesta, které hrají velkou výchovnou roli, která je rodině vlastní během každého dne. Toto co bylo zaseto v dětech trvale zůstane a půjde to s nimi jejich životem, i kdyby z této cesty víry zabloudily, ale jednou si vzpomenou na to, jak to bylo krásné, když jim rodiče dávali požehnání, když jsme se v rodině scházeli k modlitbám.

Současný arcibiskup San Franciska Salvatore Kordileone napsal letos svým věřícím: Zřejmě nemáme moc změnit světové dějiny, ale můžeme zabránit tomu, co se děje v našich rodinách a v našich společenstvích tím, že budeme následovat fatimská poselství. A  kromě toho vyzývá, aby se každý jeho diecézan denně pomodlil svatý růženec, pokud to již nedělá a v rodině, aby se aspoň jednou týdně pomodlili společně růženec. Mnozí to tady děláte. Bohu díky vám. Neochabujte v tom. Obnovte to tam, kde to neděláte v těchto podzimních a adventních podvečerech. Hledejme, drazí bratři a sestry cestu k Bohu i tímto způsobem. Nacházejme cestu k sobě nejen když něco od toho druhého potřebujeme, např.  vztahy dědečkové a babičky s vnoučaty. Učme naše děti úctě k těmto starým lidem nejen jako k objektům mimořádných příjmů a dárků nebo náhradních opatrovníků. Buďme v rodině každý tím, kým máme být. Milí rodiče, buďte svým dětem nejprve rodiči a až na druhém místě přáteli a vším ostatním, ne naopak. Otcové, buďte otci, matky buďte matkami, když je to možné, nevyměňujte si své postavení a úlohy, buďme vychovateli i v oblasti ducha zvláště svým příkladem.  Před několika lety dal jeden americký biskup odpověď na otázku moderátora, co uděláte pro vzrůst duchovních povolání? Biskup mu odpověděl v tom smyslu, že kněží by bylo dost, kdybychom měli svaté biskupy. I naše děti budou věřit, budou-li mít věřící rodiče.  Nechtějme být moderními rodiči, kteří do výchovy děti vtahují rady, které se příčí základním lidským zákonům a které je možné stáhnout z internetu. Nemysleme si, že naše babičky byly zastaralé, když nás zdravě vychovávali a vštěpovali nám křesťanské zásady. Mnozí rodiče si myslí, že je správné, když nechají děti vyrůstat v bezhraničné svobodě. Říkají Ať se rozhodnou v oblasti víry v Boha až budou dospělí. Dovedete si představit otce fotbalového fanouška, který každou neděli sleduje nějaký zápas a jeho dospívající syn ho prosí: Tati, vezmi mě zítra sebou na hřiště. A on mu řekne: Ne,ne. Až budeš dospělý, pak si vybereš komu budeš fandit. Není to podobné? Život není koníček. Život je cesta, to je naše povinnost, tady jde o budoucnost našich dětí a o naši spásu. Nehazardujme s těmito hodnotami jako s nějakým zbožím v obchodním řetězci. Nebuďme jako ti, kteří vystrojí dítěti slavnost k prvnímu svatému přijímání a ve čtvrté třídě místo aby dítě chodilo na náboženství, zvolí pro něho předmět Etiku. Do biřmování je dost času, nemusíš stále poslouchat ty zbožné řečičky farářů. S úctou se skláním před starými rodiče, dědečkem a babičkou, kteří uchovali víru v našich rodinách přes všechny těžkosti. Dnes nemůžeme motivovat biřmovance nebo snoubenecké páry tím, že jim dáme určitou sumu peněz za to, aby se vzali v kostele, aby dali své dítě pokřtít a podobně. Nebo výhružkou, že to věřící babičku sklátí do hrobu, nebo že se už v hrobě obrací. Ani nekatechizujme pověrčivě slovy – když dáte své dítě pokřtít, přestane brečet a bude zdravé. Nebo když přijmeš svátost biřmování, půjde ti to ve škole a budeš mít úspěch. Nebo když se vezmete v kostele, vaše manželství bude šťastné. To už není víra, ale velký kus pověry. Jistě Bůh nám chce pomáhat i v těchto oblastech a přeje si i naše pozemské štěstí ale víra je také nezaslouženým darem pozvání ke spolupráci na těchto hodnotách. Víra není hotový produkt, podobně jako láska – ona se uskutečňuje, žije. Víra je ve skutečnosti sloveso, které koná.

Mariánskou Trnavu v každém období a zvláště v 17. století, musela čelit těžkým podmínkám, kdy jeden protestant chtěl dosáhnout, aby Trnava se stala protestantským městem. Nejprve volil mírnou cestu. Nechal přesvědčovat rodiny, aby ze svých domů odstranili obrazy Panny Marie. Ta snaha byla bezvýsledná. Proto Bethlehem vydal další rozkaz, že se nesmí zvonit zvonem k Anděl Páně. Trnavští zvoníci neposlechli nařízení a zvonili dál a proto vydal rozkaz zavřít trnavské zvoníky. Ale ani to nepomohlo. Ostatní věřící se každý den scházeli před kostelem, aby mohli zazvonit k modlitbě Anděl Páně. Před tím se zvonilo jedním zvonem, ale oni začali zvonit na všechny zvony. řed tím se občané modlili doma, ale když viděli, že je potřeba zastat se Panny Marie, vyšli do ulic a společně se hlasitě modlili. To bylo v době reformace. Přes veškeré snahy odpůrců, Trnava zůstala městem mariánským. Není to povzbuzující? I my jsme zváni, abychom se modlili v našich rodinách a za naše rodiny , a také pokud jde o naše práva a křesťanské hodnoty, abychom je zákonnou cestou bránili. Nezůstat mlčící většinou jak jsme si na to my katolíci navykli. Jen tak můžeme zůstat mariánskými křesťany. Jen tak budou i pro budoucí generace tyto hodnoty uchovány a předány. Je to nesnadný úkol. A proto je potřeba nejen přirozenými prostředky hledat pomoc, ale prosbami o přímluvu naší nebeské Matky. Ať každá běžná rodina je místem pláče Panny Marie, o těch slzách možná nic netuší naši sousedé a přátelé, ale kolik slz vyroníte vy matky za své děti. Jako by nám Panna Maria chtěla říci, že každá slza, která se vyroní ve skrytosti našich rodin má Boží hodnotu. Vždyť naše slzy podobně jako slzy Panny Marie i zde v Trnavě jsou lidskou alternativou kapek Krve Ježíše Krista, který snímá hříchy světa, jak říká moudrý otec lékař a spisovatel Pavel Straus. Utrpení je nejproduktivnější lidská činnost. Mysticky řečeno: V manželském objetí je třeba se vložit do Kristových otevřených ramen, to je základní duševní postoj katolických manželů.

Dnes u nohou Matky Boží trnavské můžeme odevzdat Bohu všechny slzy, s prosbou, aby obnovil naše rodiny a tento svět. U něho není nic zapomenuto, ani naše katolická výchova a oběti s ní spojené. A že jsme jich už vyplakali dost, to je skutečná pravda. Dobrá matka pomáhá svým dětem růst jak fyzicky, tak také aby správně formovali svůj charakter, aby byli schopni převzít zodpovědnost za sebe i za jiné a aby směřovali k vyšším hodnotám. V tomto duchu doufám, že dnešní vzájemné setkání i s Božími hodnotami, které nám nabízí Panna Maria, nás drazí bratři a sestry povzbudí a bude motivovat naše denní zápasy i za rodinné hodnoty, které budou uzdravovat naše rodiny a každého z nás jistě obohatí.  Prosme nyní: Matko Boží Trnavská, u Boha se nás zastávej, v souženích nám pomáhej, Matko Boží, Matko dobrá, naše slzy utírej. Amen.

Bratři a sestry, v této společné modlitbě s velkou důvěrou prosme Pána, aby na přímluvu Bolestné Panny Marie, naší nebeské patronky vyslyšel naše prosby:

Bože pro pokoru tvé služebnice a Matky církve Marie, upevňuj v nás lásku, poslušnost a úctu vůči našemu papeži Františkovi a naším biskupům.

Na přímluvu Bolestné Panny, naší nebeské Matky a patronky, uděl naším rodinám pokoj a daruj jim spásu.

Bože, pro bolesti Ježíšovy Matky, stojící pod křížem, pozvedni mysl trpících a posilni jejich srdce nadějí.

Bože, pod ochranou Sedmibolestné zachovej v našich rodinách dědictví otců Cyrila a Metoděje.

Pro tvou lásku k Matce tvého Syna, zachovej náš národ i naše město ve víře a lásce.

Pane, na přímluvu Panny Marie Trnavské, královny kněží, odměň všechny biskupy, kněze a jejich spolupracovníky za důstojné slavení trnavské novény.

Bože Otče, tys vedl náš lid k úctě Panny Marie bolestné. Vyslyš naše prosby a dej, abychom se vždy s důvěrou utíkali pod její ochranu. O to tě prosíme skrze Krista, našeho Pána. Amen.

 

Jak má současná rodina hlásat evangelium a vydávat svědectví Kristu

Drazí poutníci, dnešní den je pro Trnavu památný, neboť na svátek Obětování Panny Marie 21. listopadu 1710 Boží Matka Trnavská pomohla těžce zkoušenému městu při morové epidemii. Proto se trnavští občané zavázali, že každý rok v tento den budou slavně děkovat Panně Marii děkovat za záchranu. A proto jsme se přišli také dnes.

Boží slovo nás vede k zamyšlení nad událostí v jeruzalémském chrámu, kam přicházejí Josef s Marií a dítětem Ježíškem, aby ho obětovali nebeskému Otci. Jejich počínání ukazuje, že chrám symbolizuje víru a důvěru v Boha, která je základem evangelizace i současného světa. V závěru evangelia se přenášíme do nazaretského domku, který nám symbolizuje rodinu jako školu lidských ctností a ty jsou podmínkou, aby rodina vydávala svědectví o Kristu. Tedy na základě víry a lidské zralosti dokáže křesťanská rodina odevzdávat Boží lásku všem rodinám i těm, které procházejí různými zkouškami. O tom budeme dnes uvažovat s Mons. Jiřím Mikuláškem, generálním vikářem brněnské diecéze.

Kdybychom se zamysleli nad těmi devíti dny, které jsme prožili, a co všechno jsme slyšeli, bylo by náročné vyprávět o tom, který kazatel  které myšlenky pronesl. Bude to zveřejněné v ročence. Ale podstatné je to, jsme byli vyzváni k pokání, k proměně života v manželství a v rodinách. Povzbuzovali nás podobně jako fatimská Panna Maria celý svět skrze malé děti. Lidstvo v třetím tisíciletí má jedinou možnost na přežití a tou je vrátit se k Bohu. Proto ta výzva k pokání. Čiňte pokání a věřte evangeliu! Když začínáme prožívat postní dobu na popeleční středu, je nám udělován popelec. Kněz označuje popelem na čele znamením kříže věřící lid. Raději slyší výzvu čiňte pokání a věřte evangeliu, než pamatuj člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš. Proč? Snad proto, že výzva čiňte pokání a věřte evangeliu je naplněna nadějí. Máme před sebou budoucnost a můžeme pro ni něco udělat. Není statický definitivní stav. Proto vás vyzývám a prosím, abyste si uvědomili, jak důležité místo má v našem životě pokání. Uznání svých slabostí, rekapitulace života, abychom mohli znovu nastartovat i po novéně do nového lepšího křesťanštějšího života.

Celé fatimské poselství je pro nás výzvou, abychom se vrátili k nebeskému Otci už tady na zemi abychom zažili jeho otcovskou dobrotu a lásku, a potom aby nás on přijal do připravených příbytků v nebi.  V duchu pokání přiznejme si své hříchy, litujme jich, abychom mohli s čistým srdcem naslouchat Božímu slovu a slavit eucharistii.

 

Bratři a sestry, právě jsme slyšeli v evangeliu, jak  Svatá rodina přichází do jeruzalémského chrámu. Rodiče přinášejí dítě Ježíše, protože vědí, že toto Dítě patří Bohu a že Bůh s ním má své plány. Ale to vlastně platí o každém dítěti. Všichni rodiče by měli s úžasem stát nad svým dítětem, protože byli pozváni Bohem, aby měli účast na stvoření. Bůh je pozval, aby společně dokázali zplodit a porodit nový lidský život. O každém dítěti by mělo platit, že mu budou rodiče pomáhat, aby prospívalo věkem i milostí u Boha i u lidí. Tím končilo dnešní evangelium. Mně ten evangelijní obraz připomněl jedny mladé rodiče. Modlil jsem se v kapli a pan kaplan tam přivedl rodiče, protože následujícího dne měly být křtiny a tak jim kněz ukazoval, kde budou stát a jak to bude. A já jsem se těch rodičů zeptal. Co nejcennějšího můžete svému dítěti darovat? Maminka říká: Lásku. A já se ptám a jakou a tatínek odpovídá, že rodičovskou. A to se mi zalíbilo. A ptám se jich. Víte co to znamená? To není jen teplá náruč maminky a tatínka a všechny  ty běžné projevy lásky, ale jde o jejich vzájemnou lásku. To je ten největší dar pro dítě, láska mezi tatínkem a maminkou, mezi rodiči. Protože to je pramen jistoty a bezpečí pro to dítě. Když dítě vidí, že se rodiče mají rádi, tak je vše v pořádku a dítě nemá žádný problém. Kromě toho dítě potřebuje vidět, co to znamená mít rád. Učí se to od rodičů.

Jednou mi vyprávěl jeden tatínek: Čekají první dítě a těhotenství bylo rizikové, tak manželka musela doma ležet. Byla sobota, manžel byl doma a naplánoval si, co všechno udělá. Ona mu říká: Zalej kytky! On na to nějak zapomněl, udělal všechno co si předsevzal, pak si spokojeně sedl a všiml si, že manželka má slzy v očích. Zeptal se jí: Proč pláčeš? Bolí tě něco? Protože mě nemáš rád. Jak to, že tě nemám rád? Vidíš, co všechno už jsem udělal? Ale nezalil jsi kytky. On vzal konvičku s vodou, zalil květiny a říká. Vidím, že láska je něco docela prostého a že udělat druhého šťastným, na to může někdy stačit jen troška vody. A to jsou ty chvíle, které dítě prožívá a kde pozoruje a kde se učí těmto věcem. A pak je tu ten pocit jistoty a bezpečí, který je daný z té lásky rodičů.

Moji rodiče, když opravovali dům, tak se zadlužili a do toho přišla měnová reforma a maminka měla obavy, jak to všechno splatíme. A já jsem zaslechl tatínkova slova: Neboj se, když se budeme mít rádi, tak se udržíme i na skále. A to bylo pro mě na celý život něco, co mi dává jistotu, s čím jsem vstoupil do života. Není to nic laciného, žádná laciná láska, ale: My jsme poznali lásku, jakou má Bůh k nám  a uvěřili jsme v ní. V rodině se děti učí vzájemným vztahům.  Jeden chlapec přišel ze školy a říká: Mami, měli jsme angličtinu a naučil jsem se říkat  „prosím a děkuji.“ Matka říká: To je zázrak, česky jsem to od tebe ještě neslyšela. Ale to není ani dobré svědectví pro tu maminku, protože ona to měla toho chlapce naučit.  Svatý otec František často připomíná, že je třeba často užívat slova „prosím, děkuji, promiň nebo odpusť.“ Top je něco, co je nesmírně potřebné. Svatý Pavel říká: Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem. Vždycky se musíte usmířit, než jdete spát. Můj první farář říkal snoubencům: Když mně slíbíte, že se spolu denně pomodlíte Otče náš, tak vám slibuju, že se nerozvedete. Protože tam říkáme odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme… a když člověk odpouští, tak už to, co je rozdělilo, je pryč.  Manželství křesťanů je společná cesta k Bohu.

Když se vzali spolu Zita s blahoslaveným Karlem Habsburským, posledním císařem rakouským, tak po té svatbě Karel řekl: Teď si musíme jeden druhému pomáhat dostat se do nebe. To je jediný úkol, který máme. Manželství je svátost. Co to znamená? Když jsem chodil do náboženství, tak jsme se učili, že svátost je viditelné znamení neviditelné milosti. Při křtu je to viditelné voda a neviditelná milost, to je ten Boží život, který dostáváme. A v manželství? Tím viditelným znamením je ten druhý, který uděluje tu svátost a jeho láska je vnějším znamením, skrze které posílá Bůh svou milost. A nejen při svatbě. To platí pro celý život, pro každou chvíli života. Navzájem se ti manželé mohou posvěcovat tou milostí Boží. Ta může proudit skrze ně k tomu druhému, a mohou ji vnášet do světa. Existují dvě svátosti, které jsou tu pro druhé. Je to kněžství a je to manželství. Manželství není určenu jen pro tu rodinu, ale je tu i pro ostatní. Jejich svátostná láska má posvěcovat tento svět. A tak na té společné cestě si mají manželé pomáhat, aby se stávali více svatými silou té milosti, kterou si navzájem dávají.

Papež František říká v Amoris laetitia, že farnost je rodin.  Při svatbě v kostele stojí manželský pár před oltářem. Ale před tím oltářem, před tím stály celé generace a slibovali si navzájem lásku, úctu a věrnost. To je vzácné místo, kde se Kristus odevzdává církvi a církev skrze každého z nás se má, skrze tu Kristovu oběť odevzdávat Kristu. A tak celé generace procházejí tímto místem. To je svátost manželství. To je to, čím se liší církevní sňatek dvou křesťanů od jiného druhu sňatku. Manželé před oltářem jakoby zasazují mladý stromek, který má vyrůst ve statný strom. Jsou tam děti, sourozenci, strýcové, tety, dědečkové, babičky, bratranci, sestřenice a to dohromady vytváří košatý strom, a ten strom drží pohromadě věrnost a láska těch dvou, kteří ten stromeček zasadili. A jestliže oni se rozejdou, tak se to všechno rozpadne. A tady vidíme, jak je to důležité pro farnost i pro společnost. Ta věrnost je tím tmelem těch dvou a když vydrží, tak drží pohromadě celou společnost. Proto je dnes ta společnost tak rozvrácená, mnozí lidé kteří nejsou vyloženě na ulici bez střechy nad hlavou, ale jsou bezdomovci, protože nemají skutečný domov.  A tak je potřeba, když se stromeček zasadí, je ještě slabý a potřebuje ochranu a pomoc. A to je to první, co by měli věřící ve farnosti dělat, modlit se za tyto mladé manželské páry a podle možnosti jim pomáhat, aby nebyli ohroženi.  V počátcích je lidská slabost a mnoho jiných činitelů a problémů. To zázemí farní duchovní rodiny, která se modlí a pak možnost pravidelných setkání společenství manželů. Někdy mladí a snoubenci navštěvují společenství mladých, ale po svatbě už začnou žít pro sebe. A to je chybné. Měli by si utvořit  společenství mladých manželů a rodin a tam se sdílet a vzájemně se podporovat a pomáhat si překonávat různá úskalí a překážky, kterým se nevyhnou. Když pak přejde řada let a manželství vydrží všechny ty nápory, ten kmen stromu drží pohromadě, tak po letech vidí, že to stálo za to. Když vidí ty vnuky a pravnuky, vzpomenou třeba na různé krize, kdy to třeba chtěli vzdát, ale neudělali to. A jsou rádi, že to neudělali. Ve stáří si mohou být navzájem oporou.

Navštívil jsem v sobotu jednoho spolužáka ze školy, seděli jsme v jedné lavici a oba jsme byli věřící a chodili jsme do náboženství. Někteří se nám proto posmívali. Ale vydrželi jsme to. Manželka spolužáka je lékařkou v důchodu a má Parkinsonovu nemoc. Všiml jsem si jejich krásné vzájemné komunikace. Společně nesou tíhu stáří. Mají jeden o druhého zájem vzájemně si děkují a jeden druhého prosí. A to je velká pomoc, když se člověk má ve stáří o koho opřít, když může s někým vzpomínat a radovat se z toho co se podařilo.

V semináři nám říkal jeden pan profesor: Kněz, který věrně žije ve svém povolání, tak je pro ostatní lidi pochodujícím vykřičníkem, protože ukazuje, že je něco, čemu on věří a na co se těší, a kvůli tomu se odříká v tomto světě různých věcí.  Také manželé, kteří žijí poctivě svou věrnost, tak jsou pochodujícím vykřičníkem pro tu společnost ve které žijí a jsou výzvou a příkladem jak je to krásné, když se ten plán, který vymyslel pro člověka Bůh, když se naplňuje. A ten plán je připravený a odzkoušený mnoha a mnoha generacemi, že to jde i při všech těžkostech. Abychom to zvládli, máme v nebi pomocnici křesťanů a Královnu rodin Pannu Marii.  Vzpomeňme na svatbu v Káně Galilejské. Jedna věc je zvláštní.  Panna Maria se zajímala nejen o zbožné věci, ale i o to, co mělo ležet na starosti samému ženichovi, totiž aby nechybělo víno.  Panna Maria byla nohama na zemi. Sama si všimla a sama se přimluvila u Syna. A to dělá Panna Maria stále.  Panna Maria prosí za všechny, protože každého z nás nese ve svém srdci. A tak bych chtěl zakončit slovy papeže Františka. Ona v pokladnici svého srdce starostlivě opatruje všechny události našich rodin. Ona dokázala přetvořit jeskyni pro dobytek v Ježíšův domo několika plínkami a mořem něhy. Je vždy pozornou přítelkyní, aby v našem životě nedošlo víno. Má srdce proniknuté mečem a rozumí bolestem. Jako pravá matka putuje s námi, spolu s námi bojuje a nepřetržitě nám nabízí blízkost Boží lásky.

 

Bratři a sestry, když se dnes celá církev raduje ze vznešené oslavy Boží Matky, Panny Marie, i my s upřímnou radostí modleme k všemohoucímu Bohu Otci:

Za svatého otce, biskupy a kněze, aby podle příkladu nebeské Matky zůstali věrni svému povolání a poslání, prosme Pána.

Za všechen boží lid, za naše rodiny a mládež, aby upřímně následovali příklad Panny Marie v ochotném naslouchání a uskutečňování Božího slova.

Za lidi, kteří dosud nepoznali světlo evangelia, aby s ochotným srdcem přijali radostnou zvěst o spáse a stali se součástí tajemného Kristova těla.

Za nás, abychom podle vzoru P. Marie, která se modlila ve večeřadle spolu s apoštoly vytvářeli opravdové bratrské společenství ve svých rodinách a ve farnostech.

Odměň všechny biskupy, kněze svým požehnáním.

Dobrotivý Bože, tys před věky vyvolil Neposkvrněnou Pannu za přemožitelku nepřítele naší spásy. Pomoz nám, abychom pod její ochranou vždy zvítězili nad hříchem a vytrvali v milosti až do konce. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *