Toufar Josef

Zdroj: Mladá fronta Dnes
Datum vydání: 14.3.2009
Odkaz: http://www.idnes.cz/
Ročník: 20
Číslo: 62
Strana: 3
Autor: ROMAN STREICHSBIER
Rubrika: Vysočina
Mutace: Vysočina
Pořadí: 2
Oblast: Celostátní deníky

Před skoro šedesáti lety se do Číhoště, vesničky u Ledče nad Sázavou, hrnuly davy věřících i pouhých zvědavců. Protože tehdy se tu stal „zázrak“ – číhošťský zázrak. Ve zdejším kostele Nanebevzetí Panny Marie se několikrát pohnul půlmetrový dřevěný kříž na oltáři. Poprvé o třetí adventní neděli roku 1949 – při mši, kterou sloužil nic netušící farář Josef Toufar. To samé se opakovalo i na Boží hod vánoční… Znamení shůry, nebo podvod? Určitě začátek jedné lidské tragédie…

Dne 28. ledna 1950 byl farář Toufar, předem označený viník událostí s křížem, Státní bezpečností z Číhošti unesen. Od té doby jej už nikdo z místních nespatřil… Necelý měsíc poté kněz umírá. Na následky mučení v komunistickém kriminálu…

Jen dva dny před smrtí se však Josef Toufar do svého kostela ještě jednou vrátil. Večer 23. února 1950 odjely z valdického vězení čtyři vozy StB do Číhoště; v jednom z nich byl i sedmačtyřicetiletý Josef Toufar. Důvod jejich cesty? Rekonstrukce „zázraku“ – a její nafilmování. Tím chtěla Státní bezpečnost dokázat podvratnou aktivitu římskokatolické církve – úkolované Vatikánem – vůči mladému, komunisty vybudovanému, lidově demokratickému zřízení…

Nebohý farář, z nějž nelítostný vyšetřovatel Ladislav Mácha a jeho poskoci vymlátili „přiznání“, měl přímo v kostele ukázat, jak křížem během mše hýbal… Co se asi zbitému, poníženému, zlomenému muži honilo hlavou, když automobil s ním a dvěma estébáky – Košařem a Cvíčkem – mířil k vesnici, jež se mu stala osudnou? Na zadním sedadle vozu se vedle Toufara uvelebil Bohumil Košař, vedoucí církevního referátu StB v Praze. Ti dva spolu za jízdy hovořili. O čem? O „zázraku“?…

Toufar: Už jsem nevěřil, že se do Číhoště ještě někdy podívám. Opravdu tam jedeme? Není to zas jen další lež? Je smutné, když lidé mluví a přitom v tom není ani zrnko pravdy… Košař: Alespoň to zrnko pravdy uslyšíte: ano, jedeme do toho vašeho zázračného kostela. Však se o tom sám přesvědčíte. Ale upřímně vám radím: ne že zase to vaše přiznání odvoláte. Podepsal jste ho; a už není čas na zahrávání si s námi.

Toufar: Přiznávám – přiznal jsem se. Ale i vy byste podepsal, kdyby vás tolik dní a tolik nocí vyslýchal ten zrzavý, přehorlivý vyšetřovatel. A zvlášť včera byl tak nesnesitelně krutý. Ne, teď už s tím nic nenadělám. Už dávno nemám svou vůli. Můžete být klidní: ukážu vám- vám ateistům, kteří se Boha nebojíte, jak se dělá zázrak… Snad se to podaří -i když jsem to nikdy předtím nedělal… To je bolest… Jsem samá podlitina. Navíc mám žaludeční vředy -a to, co se se mnou v poslední době dělo, mi taky na zdraví nepřidalo… Ale Kristus Pán trpěl daleko víc.

Košař: To Mácha vás takhle zřídil? Vlastně: nedivím se tomu; vím, jaký je… A kdyby na tom záleželo, tak se vám za něj i omluvím. Na čem ale tady a teď ještě záleží? Prohrál jste, máme vaše doznání. A já – mluvím jen za sebe – já… vás nebudu obtěžovat hrou na lidskost a soucit… Přesto: je mi vás líto, Toufare. Radši už nemluvte; šetřete síly; za hodinu, za hodinu a půl tam budeme…

Toufar: Šetřit síly? K čemu? Copak je ještě budu potřebovat? Cítím, že se s tímhle světem loučím…

Košař: Chlape, vždyť ještě… vždyť žijete. Procesu se určitě dočkáte…. Žádná velká legrace to však pro vás nebude… Nic ve zlém, ale: netušil jsem, že i kněží dokážou tak snadno podlehnout pesimismu…

Toufar: Snadno? Vlastně ano: člověk podlehne snadno lecčemu, člověk je slabý – i já jsem slabý, slabý tak, že mě to až děsí…

Košař: Mlčte, počkejte, počkejte: co jste to prve říkal? Že nám ateistům ukážete, jak se dělá zázrak? Že se to snad – snad? – podaří, přestože jste to nikdy předtím nedělal? Nechcete tím naznačit, že jste se pod nátlakem přiznal k něčemu, co se nestalo vaším přičiněním, že ne?

Toufar: Sám jste to řekl. Ale i vy můžete být bez obav: přiznání, pod nímž je můj kostrbatý podpis, ruka se mi třásla jak osika, neodvolám; pohnu křížem, když si to tolik přejete -ovšem: z mé strany to bude poprvé; nebyl jsem to já, kdo jím předtím, při mších, hýbal. Ale proč to říkám… Zapomeňte na to. Skutečnost je taková, že jedeme do Číhoště – a další sku-teč-nost bude taková, že se tam pomocí gumičky a drátku, nebo snad provázku? – a vždyť je to jedno: jistě jste to už připravili tak, aby to fungovalo – prostě: pokusím se tam vychýlit ten krucifix… Ve svém kostele si budu hrát na podvodníka…

Košař: Vy mě vážně překvapujete – u vás si jeden nemůže být jistý ničím. Sakra, proč se tedy ten kříž hýbal? Jak je to možné? Jak to – podle vás – doopravdy bylo? Jak? Samozřejmě nečekám, že se zrovna mně, tady v autě, svěříte. Ale co si teď mám myslet o té verzi, ke které jste se přiznal a kterou jste podepsal? Prostě mě to zajímá. Zajímá mě to! Ani nevíte jak moc. Abyste mě, neznaboha, nepodceňoval: já z teologie taky leccos znám! Ale všechny historky o zázracích hážu do jednoho pytle. Ateistu žádný zázrak nepřivede do rozpaků. Vy se domníváte, že to na vás někdo nastražil?

Toufar: Já nikoho nepodezřívám, nesoudím. Víte, jsou jen dvě možnosti: buď tím křížem kýval Bůh – nebo člověk, nějací lidé… Ne však já. Kdyby se u mě rozum pokusil utlačovat víru, asi bych se musel tázat: Kdo to udělal? Proč? Co tím sledoval? Chtěl uškodit mně? Farnosti? Či samotné církvi? Jenže já se takhle nemůžu ptát! Pro mě to bylo jasné znamení vyšší moci. Já ten kříž ale v pohybu neviděl; „blahoslavení, kteří neviděli, a přece uvěřili.“ Jsem však přesvědčen o tom, že i kdybych ten kříž nechal přibít, jak mi ostatně radili, stejně by se pohnul! Jaká je venku černočerná tma…

Rekonstrukce v číhošťském kostele skončila podle všeho fiaskem. Pozdější výpovědi tehdy přítomným estébáků o tom, jak farář hýbal krucifixem se značně liší. Pravdou je, že Josef Toufar se v kostele zhroutil. Státní bezpečností sestavený mechanismus, který uváděl kříž do pohybu, proto musel obsluhovat pracovník generální prokuratury. To vše bylo filmováno. Do kin byl během krátké doby uveden slaboduchý snímek „Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení“. Komunisté jej však záhy stáhli, protože byl k smíchu; všechny kopie byly zničeny…

Josef Toufar, jenž byl do posledního svého dechu přesvědčen o tom, že se v Číhošti stal opravdu zázrak, a že to pro něj trpěl, zemřel na zánět pobřišnice 25. února 1950 v pražském státním sanatoriu – přesně dva roky po komunistickém puči. Jeho mrtvola byla na patologii vedena pod jiným jménem – jako Josef Zouhal. Toufara pak pohřbili v hromadném hrobu v Praze-Ďáblicích. Pozůstalým byla jeho smrt oznámena až po nekonečných jedenácti letech… Kdo měl tedy prsty v tom, že se kříž v kostele hýbal? Či šlo opravdu o Boží prst? Jistota stále chybí. Není vyloučené, že za událostmi s křížem, o nichž v té době psaly i americké noviny, stál ledečský komunistický tajemník, „zkušený soudruh“ Sláma, a bývalý kostelník v Číhošti Pártl… Anebo to bylo úplně jinak?

Estébák Bohumil Košař v roce 1968, kdy se v zemi na chvíli uvolnily poměry, vypověděl, že na něj celá věc s Číhošťským zázrakem i po tak dlouhé době těžce doléhá – a přiznal, že i on sám nese svůj díl viny na tom, jak farář Josef Toufar skončil…

O 20 let později, v roce 1998, byl vyšetřovatel Ladislav Mácha, hlavní Toufarův trýznitel, Obvodním soudem pro Prahu 6 odsouzen na 5 let nepodmíněně. Později mu městský soud trest snížil na dva roky…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *