Toufar Josef

             Spisovatel Jan Čep, který unikl vězení jen tím, že emigroval do Francie v knížečce „Poutník na zemi“ s nostalgií člověka, který se nemůže vrátit domů: „Dětství je pro mnoho, ba snad pro většinu lidí, něčím víc, než pouhým začátkem fysického života, ba mnohem víc, než začátkem osobního  vědomí, souvislé paměti. Je to místo v čase – a zároveň často určité místo na zemi, které nosím ustavičně s sebou, které je jaksi jádrem a zdrojem mé bytosti. Vím, že bylo přítomno ve všech okamžicích mého života, že jsem v jistém smyslu ustavičně oním chlapcem, který se díval na oblohu skrze větve rodné zahrady, chodil po pěšinách mezi vysokým obilím v květu, slyšel zvonit poledne a klekání z věže farního kostela, kterému se vzdouvalo srdce radostí bez příčiny, ale také se občas svíralo pocity opačnými, o kterých tenkrát ještě nevěděl, že se jim říká úzkost…

           Setkáváme se s chlapcem, kterým jsme byli kdysi, v ústředním místě a v každém okamžiku svého vědomí, srovnáváme s ním své naděje a své porážky.

Byl by se chtěl stát tím, čím jsme se stali – nebo jsme ho v něčem zklamali? Můžeme se mu podívat přímo do očí? Budeme s ním jednou  moci vejít „do domu otcovského“, jehož náš pozemský domov byl jenom slibem a obrazem?

Myslím, že tato slova mohou být mottem i pro Vaše dnešní setkání rodáků, které může být příležitostí k vzájemnému obdarování a povzbuzení i příležitostí k návratu k ideálům našeho dětství k tomu vidění světa a života čistým srdcem, jak to dovedou děti. Toto setkání je však při příležitosti vzpomínky na jednu smutnou událost. Před 60ti lety byl krutými výslechy umučen Váš rodák P: Josef Toufar. Byl připraven nejen o život, ale i o čest a dokonce i o jméno, protože v nemocnici umíral pod jménem Josef Zounal  a nebylo mu dopřáno, aby bylo známý aspoň jeho hrob a dokonce několik let ani skutečnost, že zemřel.

              Proč se to stalo? Protože byl katolický kněz! I on kdysi chodil po cestičkách mezi obilím a měl sny o svém životě. Nad  rakví jeho otce dozrálo jeho rozhodnutí odpovědět na Boží volání a stát se knězem. Bylo to vlastně pozdní povolání. Ale právě životní zralost byla výbavou pro jeho působení. Měl úspěchy v práci s mládeží a to se nelíbilo nastupujícímu režimu. Proto byl přeložen do Číhoště. Netušil, co ho tam čeká, že se stane obětí třídní nenávisti. Nebyl žádným buřičem, jen poctivě vykonával svoje povolání a poslání kněze.

Jak se tehdejší moc dívala na kněze obecně lze poznat ze zprávy strážmistra SNB z 30. dubna 1950, když se vyjadřuje k zatčení P.Jana Buly: „Již to, že je mladým knězem vysvěceným až po revoluci 1945, jest pro nás dostatečným důkazem, že se v něm skrývá zarytý odpůrce lidově demokratického zřízení. V daném případě je-li nějaké podezření na jmenovaného z protistátního činu, využijme této příležitosti a zbavme jednoho parazita vlivu na dělnickou třídu, která jej musí živiti. Z praktické zkušenosti je jasné, že ať je to reakční neb pokrokový kněz, všichni jsou nakonec špioni Vatikánu, kteří skrytě nebo veřejně pracují proti socialismu vůbec.“

              Zločiny komunizmu nejsou výsledkem nějaké chyby v programu, ale jsou přímým důsledkem zrůdné ideologie, která  přímo hlásá třídní nenávist a počítá s likvidací protivníků. Primář Handl v boskovické nemocnice byl hluboce věřící člověk. Protože ho potřebovali, byl vyzván, aby vstoupil do komunistické strany, že jim ani nebude vadit, když bude chodit do kostela. Odpověděl: „Víte to já nemohu. Moje maminka vždycky říkávala: Víš, všechno musíš s láskou. A vy máte v programu nenávist. Až to tam nebudete mít, tak já k vám vstoupím.“

Jak se dívat na to, že byl umučen ještě mladý a nevinný kněz? Ještě mohl mnoho vykonat jako kněz v té drobné každodenní službě lidem.

Z laického pohledu v něm můžete vidět svého spolurodáka, který zemřel protože věrně vykonával svoje povolání, podobně jako záchranář nebo policista. Jako kněz stál v první linii  těch, kteří se stali terčem nepřátelského útoku a padl v boji. Proto si zaslouží naši úctu a trvalou vzpomínku a mohou nám být vzorem a inspirací.

Z křesťanského pohledu vítězně dokončil běh pozemského života a získal věčný život u Boha. Jsme přesvědčeni, že se tím posílila duše národa, protože jsme jako spojité nádoby a že se jejich přijaté utrpení ve spojení s Kristovým křížem a vzkříšením proměnilo v duchovní energii, z níž můžeme čerpat i my dnes. Největším pokladem národa není nerostné bohatství, ani zlaté rezervy, dokonce to nejsou ani kulturní památky a umělecká díla v hudbě, písemnictví nebo výtvarném umění. My křesťané rozumíme tomu, že je to duchovní poklad vytvořený prolitou krví mučedníků, počínaje svatou Ludmilou a svatým Václavem až po mučedníky minulého století. A tento poklad je rozmnožovaný každou, i malou věrností pravdě a lásce.

Jsem přesvědčen, že kdyby se měl Pater Josef Toufar rozhodovat pro kněžskou dráhu a věděl, co ho všechno čeká, že by přesto, s čistou duší toho chlapce, který se skrývá v každém z nás, procházejícího cestičkami kolem rodné obce, s důvěrou v Boží pomoc znovu řekl „Ano, zde jsem!“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *