Svaté třídění

SVATÉ TŘÍDENÍ

Jádrem celého církevního roku a vrcholem  křesťanské liturgie je slavnost tří velikonočních dnů – utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Páně. Už svatý Augustin mluví o svatém triduu Ukřižovaného, Pohřbeného a Vzkříšeného. Zelený čtvrtek a Velký pátek nejsou přípravou na Velikonoce, ale jsou  součástí jediného velikého svátku, jsou už Velikonocemi. Tvoří jednu událost, která  začíná Ježíšovým vydáním se pod podobou chleba a vína při Poslední večeři, naplněným na Kalvarii a dovršeným zmrtvýchvstáním. Od středověku až donedávna se slavnost těchto tří dnů soustřeďovala na Ježíšovu smrt a slavnost vzkříšení se omezovala na neděli. Toto oddělení obou stránek vzkříšení je nyní odstraněno a obojí tvoří jeden celek.  Velký pátek a velikonoční noc jsou přece dvě stránky téže skutečnosti: Bez smrti není žádné zmrtvýchvstání, smrt je jen branou do slávy. Prožívat tyto tři dny  znamená prožívat duchovní obnovu, exercicie v nevlastnějším smyslu slova, protože liturgie není jen vzpomínání,  ale zpřítomnění, vtažení do děje.

 

Zelený čtvrtek – mše na památku Večeře Páně

Velikonoční triduum začíná večerní mší na památku Večeře Páně. Už prázdný svatostánek před začátkem mše připomíná, že dnes je výroční den ustanovení eucharistie a ovšem také Kristova kněžství. Z toho důvodu mají dnes a zítra věřící přijímat z hostií proměněných při této mši. Je velmi vhodné, aby bylo všem přítomným umožněno přijímat též Krev Páně.

Bohoslužba v mnohém připomíná atmosféru Poslední večeře. Můžeme-li to tak říci, byla to Ježíšova „primice“. Ježíš se na tuto chvíli velmi těšil, byla to jeho svatba s lidstvem, zastoupeným  dvanácti apoštoly, slavnost jeho sebedarování Otci a bratřím, jehož cílem mělo být : přivést do náruče Otce celé lidstvo.  Ježíš dává apoštolům při Poslední večeři nahlédnout do své duše: „Velmi jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka ještě před svým utrpením „ /Lk 22,15/.  Poněvadž Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa odešel k Otci a poněvadž miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim svou lásku mírou nejvyšší. /Jn 13,1/

Jak však prozrazuje Lukáš/22,24/, začala tato Ježíšova slavnost hádkou, zřejmě o nejčestnější místa u stolu. Ježíš nevyčítá, nekřičí: „Tolik jsem se těšil, všechno jste mi  zkazili, i ten poslední večer s vámi a já za vás chci dát život. Místo toho pokleká před Petrem – Bůh pokleká před člověkem – a koná službu otroka . A vysvětluje:“Dal jsem vám příklad: I vy si „máte navzájem umývat nohy!“

Tím Ježíš navždycky určil, s jakým smýšlením máme slavit každou mši: V atmosféře vzájemného bratrského přijetí.. V liturgii Zeleného čtvrtku biskup umývá 12 ti mužům nohy a může to konat každý kněz.

Když si nás Ježíš takto připraví , zve nás ke společenství svého stolu. Mše svatá je jistě zpřítomněním Kalvarské oběti, ale právě cílem Ježíšovy oběti bylo vytvořit nové lidstvo, které jako jeden kosmický Kristus oslavuje Otce celým svým bytím. Otec si přeje vidět jednu oběť, kterou podává celé lidstvo jako jedno Tělo s jednou Hlavou. I když vystupuje k Bohu z mnoha míst na Zemi, má nás sjednocovat se všemi a to nejen když jsme v kostele, ale stále, při každé naší činnosti. Za to vlastně Ježíš zemřel, aby se uskutečnilo vidění sv. Jana :Bůh uprostřed svého lidu. On to také vytváří jaksi v zárodku už zde na Zemi prostřednictvím Eucharistie.

Slovy: „To konejte na mou památku“ Pán Ježíš ustanovil křesťanské společenství, je to společenství kolem eucharistie, Církev. Křesťan nemůže být křesťanem sám, když uvěří, přidává se ke společenství,které slaví tuto hostinu na památku. Zde jim sám Pán sděluje svou lásku, aby byli schopni splnit jeho testament:“Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás!“ Tím se uskutečňuje tajemství církve, které vyjadřuje antifona k obětnímu průvodu: Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh.Na dotvrzení této lásky se může přinášet v obětním průvodu výsledek postního odříkání, který má posloužit potřebným. Jednota církve v lásce není totiž samoúčelná, ale má být ohniskem jednoty všech lidí.

Tyto souvislosti podtrhuje také přání církve, aby při svatém přijímání  jáhni, akolyté a ostatní, kteří jsou oprávněni rozdávat svaté přijímání, převzali z oltáře eucharistii a donesli ji nemocným do jejich domů. Tak i tito nemocní se mohou plněji spojit vjedno s církví, která dnes slaví toto tajemství.

Svatostánek, kde je po celý rok uchovávána eucharistie, zůstává i po svatém přijímání prázdný. Nejsvětější svátost, určená pro svaté přijímání na Velký pátek se přenáší v slavnostním průvodu na zvlášť připravené a vyzdobené místo. Zde se koná podle místních možností ještě adorace, která čerpá z bohatého obsahu právě prožití liturgie.

Pán Ježíš při Poslední večeři projevil svým Dvanácti lásku až do krajnosti, ale sám prožíval úzkost ze zrady a opuštěnosti. Liturgie to vyjadřuje tím, že se při Gloria rozezní zvony z radosti nad velkými dary tohoto dne a umlknou až do Gloria v obřadech velikonoční vigilie. Od ukončení mše Zeleného čtvrtku si církev připomíná s apoštoly dobu, kdy jim“ byl ženich vzat“.

============================================================================

Velký pátek – památka umučení Páně

 

Na Velký pátek  neslaví církev podle prastaré tradice eucharistii, nýbrž jen liturgickou památku umučení Páně.Má tři části: bohoslužbu slova, uctívání kříže a svaté přijímání. Hned po příchodu do kostela si všimneme prázdného svatostánku a odhaleného oltáře bez pláten, bez svící, bez kříže. To vše připomíná, co po celý den vyjadřujeme přísným postem:“ Ženich byl vzat a prožívá své hodiny utrpení.“

Přesto však se tento pátek nazývá „Velkým“ a utrpení Páně nazýváme blaženým, požehnaným, protože to je utrpení vítězné. Vyjadřují to i roucha červené barvy:

Bohoslužba začíná v tichu. Přichází kněz s přisluhujícími a beze slova se vrhnou na tvář. Je to výraz bezmocnosti lidstva před vykoupením. Pak kněz bez pozdravu a bez výzvy zahájí bohoslužbu slova vstupní modlitbou.

Ve světle čtení  ztrácí kříž všechno, co připomíná potupu s hanbu. Stává se vítězným znamením vykoupení. Smrt na kříži je nejvlastnějším okamžikem oslavení. Ježíšovo „Dokonáno jest“ je jeho triumfem. Je to triumf věrné lásky, neboť z lásky k lidem poslal Bůh svého Syna na svět a jeho láska svět vykoupila. Jeho kříž, jeho bolesti a jeho prolitá krev se staly .nástrojem vykoupení, protože jsou vyjádřením jeho lásky.

Kristus se obětoval za všechny: za dobré i za zlé, za ty, kdo v něho věří, co víru v něho odmítají i za ty, co o něm nikdy neslyšeli. Proto se v druhé části bohoslužby slova modlíme za celý svět, abychom my i všichni  jeho přátelé i nepřátelé měli účast na spáse, kterou získal.. Naše srdce je plné vděčnosti ke Kristu.

Přináší se kříž, který se třikrát pozvedá nebo postupně odhaluje se slovy: „Hle, kříž, na kterém umřel Spasitel světa.“Věřící odpovídají: „Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme ti!“ To je vyvrcholení a hlavní obsah velkopáteční bohoslužby . Počínaje knězem přistupují jednotliví věřící ke kříži a pokleknutím nebo políbením děkují  svému Vykupiteli . Uctívání kříže provázejí improperia – výčitky. V nich sám Kristus vypočítává dlouhou řadu dobrodiní, která prokázal svému lidu a vyčítá mu, že na to odpověděl stejnou řadou ran, které mu zasadil při umučení.. Pak zaznívá strhující refrén zneuznané lásky: Lide můj, co jsem ti učinil? Řekni, čím jsem tě zarmoutil! Věřící lid na to odpovídá s prosbou o slitování: „Hagios o Theos, Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi!“Řecký hymnus prozrazuje východní vliv.

Oslavu Kristova kříže dovršuje přijímání, neboť Eucharistie je plodem stromu kříže.Přinese se Tělo Páně proměněné při mši , která se slavila předešlý den na památku Večeře Páně. I tím je vyjádřena souvislost mezi nekrvavým sebedarováním při Poslední večeři a krvavou obětí na Kalvárii. Po chvíli tichého díkůčinění říká kněz děkovnou modlitbu po přijímání. V ní se nazývá Kristova smrt blaženou a spojuje se se vzkříšením, neboť Kristova smrt a vzkříšení jsou od sebe neoddělitelné.. Z úcty ke Kristu, jedinému Veleknězi, na jehož kněžství mají lidé pouze účast, nežehná  kněz o Velkém pátku znamením kříže, ale pronáší pouze žehnací modlitbu se vztaženýma rukama. Pak se všichni v tichu rozejdou. Mlčení na začátku a na konci není sklíčené mlčení bezmocnosti . Je to mlčení, které vyjadřuje pokoj toho, který všechno dokonal, k čemu ho Otec poslal na svět..

Po obřadech zůstává před očima věřících jen kříž s hořícími svícemi, aby ho mohli věřící ještě uctít a věnovat se modlitbě a rozjímání. Až do začátku velikonoční vigilie trvá církev na modlitbách u Kristova hrobu. V našich krajích je zvykem  vyjadřovat tuto skutečnost úpravou  Božího hrobu. Obřady Velkého pátku začaly mlčením  a mlčením končí. Ale to není  sklíčené  mlčení bezmocnosti.. Je to mlčení, které vyjadřuje pokoj Toho, který všechno dokonal, k čemu ho Otec poslal na svět.

 

Bílá sobota

Obnažený oltář bez pláten, bez světel, prázdný svatostánek, mlčící zvony, prázdné kropenky u vchodu a ticho Božího hrobu. Neslouží se mše svatá, normální rytmus je narušen. Ticho, mlčení, prázdnota. Ale ve skutečnosti je to prázdnota plná naděje. V kostelích se sice neslouží mše, ale přece se nezavírají, neruší, neboří., nepřeměňují se na něco jiného. V domě, kde zemřel majitel je po pohřbu prázdno. A dům čeká na nového majitele. V kostele se nečeká někdo nový, ale ten, jehož smrt a pohřeb se právě připomínaly. Už tím je vyjádřena úžasná pravda Velikonoc: Smrt není konec, protože je tu Bůh!

Církev na Bílou sobotu trvá na modlitbách u Kristova hrobu a uvažuje o jeho umučení a smrti.. Když však prodlévá u hrobu, ví, že tu leží  bojovník, který se vítězně utkal se vším  zlem světa  a odpočívá po tomto namáhavém boji ve spánku. Sám se přirovnal  k zrníčku obilí, které musí být vloženo do země, aby z něho vzešel nový život. Církevní otcové vidí paralelu mezi starým a novým Adamem. Bůh seslal na Adama spánek a z jeho boku stvořil pro něj ženu. Z probodeného boku Kristova má vzejít nová Eva, nová Matka všech živých – Církev. U Kristova hrobu můžeme přemýšlet, co by s námi bylo, kdyby Kristus z hrobu nevstal. Země by zůstala navždycky planetou hrobů. Jeden hrob se však stal kolébkou nového života. Blíží se Svatá noc vykoupení, Velká noc, v níž poprvé došlo k zázračné proměně – z těla smrtelného se stalo nesmrtelné

 

 

Velikonoční vigilie

 

Liturgie Velké noci je nejdelší a nejslavnostnější v roce. Texty, symboly, zpěv se spojují v nádherné dílo církevního umění, zvláště v katedrálách a v chrámech velkých opatství. Ale čím hlouběji pronikneme do smyslu velikonočního bdění, tím více můžeme přispět  k tomu, aby i ve skrovnějších podmínkách byla tato bohoslužba hlubokým duchovním zážitkem, z kterého můžeme čerpat celý další rok.Těmto obřadům bude asi přítomen jen ten, kdo si umí udělat čas a vnitřní pokoj a soustředění, kdo nespěchá k televizi, aby mu třeba jen jediný obrázek  z televize nevymazal z duše všechnu jemnou krásu Veliké noci.

 

Misál popisuje přehledně uspořádání noční vigilie takto: Po krátké slavnosti velikonoční svíce(první část obřadů) uvažujeme o tom, co Pán Bůh od počátku konal pro svůj lid a důvěřujeme jeho slovu i příslibu(druhá část – bohoslužba slova) A když se blíží den vzkříšení, jsme spolu s těmi, kdo se znovu narodili ve křtu(třetí část) povoláni k hostině, kterou Pán svou smrtí a zmrtvýchvstáním připravil svému lidu(čtvrtá část).

 

Slavnost velikonoční vigilie začíná před kostelem požehnáním ohně. Plápolající oheň, který rozhání tmu a osvětluje noc je krásným a působivým symbolem  Krista, který vítězí nad smrtí, tak jako oheň nad tmou Od tohoto ohně se zapálí velikonoční svíce. Kněz přitom pronáší krásnou prosbu: „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění.“ Následuje průvod do ztemnělého chrámu. Věřícím osvětluje cestu jen velikonoční svíce . Jako synové Izraele byli vedeni za noci ohnivým sloupem, tak zase křesťané jdou za vzkříšeným Kristem.. Světlo z paškálu se postupně šíří rozsvěcováním svící, které drží věřící v rukou.Jako ženich z podobenství, který přišel náhle v noci mezi své, kteří bdí a čekají ho, přichází vzkříšený Pán. Přináší světlo do duše, jak napovídají tváře přítomných, odrážející světlo svící. Všechna ta světélka se slévají v jedno a mají přitom své světlo od paškálu. Slavnost světla vrcholí velikonočním chvalozpěvem Exsultet, který vypráví velkou lyrickou básní o celém velikonočním tajemství vsazeném do plánu spásy -To nevěsta- církev zpívá svému ženichovi – Kristu.

 

V linii velikonočního chvalozpěvu pokračuje bohoslužba slova. Velká noc je od dob ranné církve křestní nocí. Proto vystihují  čtení  nejdůležitější díla Boží v dějinách Izraele , která mají zároveň vztah ke křtu V sedmi čteních ze Starého zákona procházíme dějinami spásy, počínaje stvořením, přes smlouvu Hospodina s Izraelem a jeho osvobození z Egypta až po příslib nového srdce a ducha těm, kteří se zrodí z vody a Ducha svatého.

Následuje chvalozpěv Gloria, který je vlastně velikonočním hymnem vykoupených Božích dětí.Při něm se znovu  rozezní zvony . Ve čtení z listu Římanům se sv. Pavel odvolává na tehdejší praxi křtu ponořením , aby vysvětlil jeho účinky.: Křtěný je ponořen  do Kristovy smrti, s ním byl ukřižován a pohřben. Tím dostal účast na jeho vzkříšení v křestní milosti. Z toho plyne pro pokřtěného závazek žít jako nový člověk , mrtvý pro hřích a žijící pro Boha. Pak v sobě nese zárodek vzkříšení. Před evangeliem kněz po čtyřiceti dnech postu poprvé zazpívá aleluja., které po něm opakuje celé shromáždění. Bohoslužba slova vrcholí evangeliem, v němž  ženy stojí u prázdného Kristova hrobu a přijímají od andělů zprávu, že Ježíš byl vzkříšen.

 

Potom začíná litaniemi ke všem svatým svěcení křestní vody, následuje křest, pokud jsou kandidáti, a pak obnova křestního vyznání všech přítomných. Celý čtyřicetidenní půst směřoval k tomuto obnovenému křestnímu vyznání.

 

Čtvrtou částí noční liturgie je eucharistická slavnost, kterou končí zpřítomnění „vpravdě  blažené noci, v níž Kristus pouta smrti rozlomil a jako vítěz vystoupil z hrobu“, jak to  zpíval jáhen v hymnu Exsultet na počátku této slavnosti.

 

V Lukášově evangeliu čteme Ježíšova slova: „Přišel jsem vrhnout na zemi oheň a jak si přeji, aby se už vzňal!(Lk 12,49). Tento oheň zachvátil mladou církev. Je to obraz Krista a v podobě ohnivých jazyků obraz Ducha svatého. Proto se o Velké noci žehná nový oheň , aby se v nás znovu roznítila touha po Kristu, který je světlem nepomíjejícím. Ve středověku bylo zvykem nechat vyhasnout oheň ve všech kamnech a zhasnout všechny lampy a lucerny, aby tak i doma s velikonočním světlem začínal nový život.Bylo by hezké, kdyby  se i doma v rodinách o velikonočních nedělích , třeba při společném jídle a při společné modlitbě zapalovala velikonoční svíce, kterou někdo z rodiny držel rozsvícenou v kostele při velikonoční vigilii – jako připomínka nového života, k němuž jsme opět povstali.

 

 

Při jednom světovém setkání mládeže ukázal papež na MatkuTerezu, sedící vedle něho a před více než stotisíci mladýmiprohlásil: „Podívejte, ona je z nás nemladší!“ To nebyl pokus ožert. Tato stará žena s vrásčitou tváří zůstala duchovně mladá ačinná.Pohotovostí ducha a vůle zahanbí mnohé věkem mladé lidi,kteří se s unuděnými tvářemi dívají na svět kolem sebe a všestnácti nebo osmnácti už neví, co by ještě mohli od životačekat.

Čím to je? Nemá ani příliš mnoho zdraví, spíše připomíná skromnýuzlíček, který drží pohromadě jen silou vůle. Hovoří prostýmislovy a nestojí za ní žádná politická moc. A přece vzbuzujerespekt i u mocných tohoto světa. Ne proto, co říká, ale pro to,co už vykonala a stále koná pro druhé. I nevěřící cítí, že pokudby Pán Bůh přece jen byl a byl Stvořitelem lidí, pak Matka Terezaje člověk, který se mu opravdu povedl. A že celý světby bylchudší o něco krásného, kdyby Matka Tereza neprošla touto zemí.Ale v čem je klíčové tajemství jejího života? Cítíme, že je totím, že dala ve svém životě prostor Bohu, aby se mohl projevit.Že Bohu dovolila, aby formoval její charakter, její duchovnípodobu. Že v ní znovu prochází naší zemí Kristus a sklání se sněžnou láskou k nemocným a trpícím. V její přítomnosti je nějaksnadnější v Boha věřit, ale nejen věřit v Boha, ale i v člověka.

A zde přicházíme na stopu tajemství její mladosti. Bůh se vbibli zjevuje jako Věkovitý/Dan 7,9/.To však znamená, že Bůh je

věčný. Zároveň však nám však ve svém Synu, který se stalčlověkem, ukázal mladou tvář. A on řekl: „Kdo vidí mne, vidíOtce/Jn 14,9/. Ježíšova mladost je konečná a nepředstižitelnáikona Boží. Bůh je mladý, a každý mladý člověk má dávát druhýmzakoušet něco z věčné novosti a mladosti Boží.

Mladostí zde nemyslíme jen věk mezi dvaceti a třiceti. Jsoulidé, který ještě není dvacet a už zestárli, třebazničujícím působením drog. A jsou lidé, kteří jsou staří podlelet, ale duševně a duchovně zůstali mladými. Pro člověka, kterýžije s Bohem, platí slova proroka Izaiáše:“Mladíci jsou zemdlenía unavení, jinoši se potácejí a klopýtají. Ale ti, kdo skládajínaději v Hospodina, nabývají nové síly, vznášejí se jako orlové,běží bez únavy, jdou bez umdlení“/Iz 4O,3O/.Drazí mladí! Zmrtvýchvstalý Kristus nám otevřel pramen Božíhoživota, věčného Božího mládí. Žijme svou víru tak, aby v našípřítomnosti ostatní mohli zachytit Boží blízkost. Dovolme i myBohu, aby skrze náš život přicházelo do tohoto světa stále tonové a svěží, co mění tvář země!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *