S Ježíšem na cestě do Emauz

Lk 24,13-35 – Učedníci na cestě do Emauz

„Začal od Mojžíše, probral všechny proroky a vykládal jim,co se ve všech částech Písma na něho vztahuje.“(Lk 24,27)

Začal od MojžíšeDt 18,18-19: Hospodin mi řekl: „Povolám jim proroka z jejich bratří jako jsi ty. Do jejich úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži. Kdo by má slova, která on bude mluvit mým jménem, neposlouchal, toho já budu volat k zodpovědnosti.“

Probral s nimi všechny proroky – ve Starém Zákoně existuje více než 300 mesiánských míst. Oznamuje se v nich příchod tajemné osobnosti, která vzejde z Izraele, ale která rozšíří svou moc na všechny národy. Kromě toho jsou proroctví o jeho činnosti ve světě a o významu jeho zjevení. Dokonce i o době jeho příchodu, místě, kde se má narodit, z kterého rodu, z panny…

Prorok Izaiáš – nazývaný„starozákonní evangelista“ :

Iz 7,14 – Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel, to je Bůh s námi.

Původně to byl příslib narození syna králi Achazovi – jako znamení, že město Jeruzalém nebude dobyto nepřáteli. Řecký překlad v tzv. septuagintě však používá slovo panna a tento výrok je chápán mesiánsky.

Iz 11,1 – I vzejde proutek z pařezu Jesse a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem…

Zde se předpovídá, že Mesiáš se narodí z rodu Davidova – Jesse byl otcem krále Davida – a bude mít mimořádné poslání od Boha.

Iz 9,5-7 – Hle, dítě se nám narodilo, syn je nám dán, vládu má na svém rameni a dostal jméno: podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, král pokoje.

To jsou zcela mimořádné tituly!

Iz 35,5n – Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat…

Sám Pán Ježíš poukazuje na toto proroctví, když Jan pošle své učedníky, aby se zeptali, zda je Mesiáš. Ježíš odpovídá: „Řekněte Janovi, co jste viděli:“ a cituje tento úryvek z Izaiáše.

Ve Svatém týdnu se čítává  celý tento text, který popisuje utrpení a smrt Mesiáše dlouho před jeho příchodem:  

Iz 53,1-7 – …byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni…Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil život v oběť za vinu.

V dalších verších je předpověděno i jeho zmrtvýchvstání:

Iz 53,10-12 – Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny. Tím, co zakusí získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. Proto mu dávám podíl mezi mnohými a s četnými si bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky…

Když Ježíš vystoupil v nazaretské synagoze, přečetl nejprve následující text z proroka Izaiáše:

Duch Páně je nade mnou, proto mne pomazal, poslal mne, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptanéí na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně. Pak zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagoze na něj upřeně hleděli. Začal k nim mluvit: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli   (Lk 4,16-21 srov. Iz 61,1-2).

Prorok Micheáš uvádí místo narození Mesiáše a jeho  božský původ:

A ty, Betléme Efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných… I postaví se a bude je pást v Hospodinově moci ve vyvýšeném jménu Hospodina, svého Boha, a budou bydlet bezpečně; jeho velikost bude nyní sahat až do dálav země. A on sám bude pokoj.(Mich 5,1-4).

 

A vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něho vztahuje:

Bůh vyzývá Abraháma, aby šel do země, kterou mu ukáže a slibuje mu:

Gen 12 – Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním. Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání všechny národy země.

Také potom, co vyzkoušel Abraháma, zda miluje víc Boha než svého syna, potvrzuje svůj příslib:

Gen 22,18 – Ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny národy země.

Patriarcha Jakub, když dává požehnání svým 12 ti synům, dává zvláštní příslib nikoli nejstaršímu Rubenovi,, ale Judovi:

Juda nikdy nebude zbaven žezla, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho poslouchat budou národy.(Gen 49,10)

Jako poslední úryvek si uvedeme z žalmu 22, který se Ježíš modlil na kříži. Začíná slovy: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil“. Mnozí v něm vidí i náznaky ukřižování. Tento trest vynalezli Peršané a v Palestině ho zavedli teprve Římané jako trest pro otroky. Žalm je připisován Davidovi, který žil přibližně tisíc let před Kristem! Říká se v něm totiž:

Probodli mi ruce a nohy, spočítat mohu všechny své kosti. Zevlují, pasou se pohledem na mě, dělí se o můj oděv, losují o můj šat.(Žl 22,17 nn.)

Celý žalm je voláním o pomoc v těžkém utrpení, ale též vyjádřením důvěry a předpovědí zmrtvýchvstání:

Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu, uprostřed shromáždění budu tě chválit.Nezošklivil si Hospodin ubožákovu bídu, nepohrdl jí, neskryl před ním svou tvář, vyslyšel ho, když k němu křičel. Pro něj ho budu chválit ve velkém shromáždění, své sliby splním před těmi, kdo ho ctí.(Žl 22,23nn.)

Když v roce 1947 byly objeveny v jeskyních v Qumranu opisy SZ knih, zvláště celý prorok Izaiáš  a také výpisky mesiášských míst z doby před Kristem, potvrdilo se, že nic nebylo dodatečně upraveno, ale  že v Ježíši je naplnění SZ očekávání. V tom je také jedinečnost Ježíšovy osoby mezi ostatními náboženskými postavami: Ani Budha, ani Konfucius, ani Mohamed nebyli předpověděni ani očekáváni, objevují se izolovaně.

V Ježíšově osobě se sbíhají biblické předpovědi

Prorok Daniel určuje i dobu Mesiášova příchodu a ukončení SZ oběti:

Sedmdesát týdnů je stanoveno tvému lidu a tvému svatému městu, než bude skoncováno s nevěrností, než budou zapečetěny hříchy, než dojde k zproštění viny, k uvedení věčné spravedlnosti, k pomazání svatyně svatých.(Dan 9,24).

Počítáme-li od výnosu krále Artaxerxese v roce 458 – 7 před Kristem, dostáváme se k roku 32 – 33 po Kristu, tedy do roku Kristovy smrti!

V proroctví se hovoří o Mesiáši, který bude zabit, o lidu vévody, který město i svatyni uvrhne do zkázy, o zániku oběti v chrámě

Objevy v Qumranu prokázaly, že  početná sekta essénů, která tam žila od roku 20 před Kristem do roku 70 po Kristu očekávala Mesiáše podle tohoto proroctví. Ale v Ježíšově osobě se sbíhají biblická proroctví také s očekáváním okolních národů, Někoho, kdo má přijít z Judeje. Dozvídáme se to od dvou římských historiků:

Tacitus píše: „Většina byla přesvědčená, že se ve starých kněžských spisech píše o tom, že se v tomto čase dostane Východ k moci. A že z Judeje vzejdou vládcové světa. Podobně i historik Suetonius.

Tajemná je také událost příchodu mudrců v době po Ježíšově narození, kteří byli přivedeni hvězdou. Podle hvězdáře Keplera šlo o konjunkci Jupitera se Saturnem, kterou propočítal na rok 7 před Kristem. To je potvrzeno pozorováními zaznamenanými na klínových tabulkách ze Sipparu u řeky Eufrat a tzv. Planetární tabulí, papyrusem nalezeným v Egyptě. V roce 7 před Kristem se konalo také sčítání lidu, o němž se zmiňuje evangelista Lukáš při Kristově narození!

Můžeme tedy říci, že Ježíš Kristus je historická osobnost dobře doložená písemnými prameny. Píše o něm římský historik Tacitus (55 – 120 po Kr..) v souvislosti se zapálením Říma:

„Nero svalil vinu a zakročil nejvybranějšími trasty proti těm, které lid nazýval křesťany. Původce toho jména, Kristus, byl za panování  Tiberia  odsouzený na smrt římským prokurátorem Ponciem Pilátem. Tato shoubná pověra byla na čas potlačena, ale znovu vypukla nejen v Judsku, vlasti toho zla, ale i v městě Římě.“

Podobné svědectví přináší i Tacitův současník Svetonius jak o pronásledování za císaře Nerona, tak i za jeho předchůdce Klaudia. V životopise Klaudia píše:

„Židy, pro Krista se neustále bouřící  z Říma vyhnal.“

Šlo o hádky mezi židy o uznání Ježíše jako mesiáše kolem roku 50, tj. asi 20 let po Kristově smrti.

Plinius mladší, místodržitel v Bitýnii v Malé Asii píše císaři Trajánovi, že se tam velmi rozšířili křesťané, kteří „se scházejí určitý den před východem slunce a Kristu jako svému Bohu zpívají na oslavu.“

Josef Flavius, židovský historik (38 – 103 po Kr.) ve svých Židovských starožitnostech hovoří „ o Jakubovi, bratrovi Ježíše, nazývaného Kristem“. Na jiném místě popisuje dokonce Ježíšův veřejný život, ukřižování a dokoce zmrtvýchvstání

Ježíš Kristus má tedy své pevné místo v lidských dějinách. A přesto se liší ode všech velkých postav minulosti jako byl Sokrates, Aristoteles či Seneca nebo i Budha, Mohamed nebo kdokoli jiný. To byli jen lidé, kteří zde něco vykonali nebo řekli něco lidsky moudrého. On tu je i teď a skrze víru vstupuje přes lidská srdce do našich dějin světlem své pravdy   a  silou své milosti.

Také archeologie nám poskytuje Ježíšovy stopy:

Tabulka s nápisem z kříže – také latinský a řecký nápis jsou psané pozpátku, protože židé byli zvyklí tak číst – to by těžko napadlo někoho, kdo by někdy ve středověku chtěl tabulku zfalšovat.

Rybník Bethesda s pěti podloubími: v době, kdy sv. Jan psal evangelium už byl zasypaný po zničení Jeruzaléma v roce 70. Vykopávky potvrdily.

Nazaret – dům Panny Marie – nápis v jeskyňce, která sloužila jako sklípek X-e Mapía z 2. století dosvědčuje pravdivost tradice.

Dům rybáře Šimona – Petra v Kafarnau z doby před Konstantinem s nápisy s prosbami k apoštolu Petrovi, s nálezy rybářských potřeb, přestavěný na chrám.

V Cesareji nalezli archeologové kámen s jménem Pontia Piláta, prokurátora v Judeji druhotně použitý jako schod v amfiteátru.

V Jeruzalémě byl objeven hrob,  datovaný podle mincí do roku 50 po Kristu, tedy asi 17 let po Kristově smrti na kříži, v němž jsou pohřbeni křesťané a nachází se tam prosba: „Ježíši, ať vstane!“ Je tím tedy dosvědčena úcta Ježíše a víra ve zmrtvýchvstání.

 

Proč právě Ježíš Kristus?

 

Protože v něm jediném má Bůh lidskou tvář, v něm se Bůh maximálně přiblížil člověku. V nikom jiném se tak nepřiblížil k člověku a víc už se ani v tomto životě přiblížit nemůže.

V židovství zůstává Bůh na nebesích. Sklání se k člověku, zjevuje se mu, odhaluje člověku své nitro v Písmu, takže se dozvídáme, co říká Bůh sám o sobě, o svém vztahu k nám i o našem vztahu k němu, uzavírá s lidmi smlouvy, má každého člověka zapsaného ve své dlani, hovoří s člověkem prostřednictvím andělů, kteří na sebe berou lidskou podobu, ale někdo jiný je Bůh – Stvořitel a někdo jiný je člověk – tvor. Když o sobě Ježíš prohlásí, že je Božím Synem, že je tedy zároveň Bůh i člověk, je za to odsouzen k smrti jako rouhač.

K této linii Boha pouze na nebesích, vyvýšeného a vzdáleného se vrací také islám, který sice uznává Ježíše jako proroka a uctívá i Pannu Marii, ale popírá vtělení a tvrdí, že Bůh je nejen jediný, ale sám, jedna osoba. Kromě poznatků přejatých ze židovství a křesťanství obsahuje pouze to, co si člověk může myslet o Bohu.

Všechna ostatní náboženství mají o Bohu jen nejasné představy, někdy je to osobní bytost někdy jen vše pronikající síla, neosobní božství. Jsou tam prvky pravdy, ale jen jako výsledek hledání člověka a snad osobní zkušenosti jednotlivců, protože věříme, že Duch Svatý působí v duši každého upřímně hledajícího  a smýšlejícího člověka.

Ani představy vědců o Bohu, když o něm hovoří jako o tvůrci, prvním Inženýru, Staviteli vesmíru… nás nepřivede k Bohu tak blízko jako křesťanství. Albert Einstein říká:“ Žebřík vědy je jako Jákobův žebřík. Ale dojde se po něm jen k Božím nohám.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *