PROČ ČÍST BIBLI?

Úvodem:

Proč číst bibli? Na tuto otázku dává odpověď sv. Konstantin – Cyril v předzpěvu k překladu evangelií:

Slyšte všichni lidé slovanští,
slyšte Slovo, od Boha přišlo,
slovo, jež krmí lidské duše,
slovo, jež sílí srdce i rozum,
slovo to, jež vede k poznání Boha.
Jako bez světla radost mít nebude
oko patřící na všechno stvoření boží,
neb vše ani není krásné ani viditelné,
tak i každá duše bez knih,
neznající zákona božího,
zákona Písem duchovního,
zákona zjevujícího ráj boží.

Slovo Boží sytí duši: Nechceme-li, aby naše duše hladověla, nechceme-li, aby našemu rozumu chybělo světlo a našemu srdci láska, pak je třeba otevírat Písmo a čerpat z tohoto božského pramene. II. Vatikánský koncil v konstituci „Dei verbum“  říká:

„Ve svatých knihách Písma přichází Otec, který je na nebesích s láskou vstříc svým dětem a s nimi rozmlouvá. Neboť slovo Boží má takovou sílu a moc, že je podporou a životní silou církve a jejím dětem silou víry, pokrmem duše, čistým, nevyčerpatelným zdrojem duchovního života.“(DV21)

Věřícím křesťanům musí být dokořán otevřen přístup k Písmu svatému (DV 22).

Proto II. vatikánský koncil prostřel bohatší stůl Božího slova:

Před II. Vatikánským koncilem:

1% ze Starého Zákona

17 % z Nového Zákona

Reforma II. Vatikánského koncilu:

14 % ze Starého Zákona

71 % z Nového Zákona

 

1.       Tajemství bible:

Slovo bible vlastně znamená kniha. Věřící ji nazývají dokonce knihou knih. Ve skutečnosti je to celá knihovna.

Bible obsahuje 72 knih, některé jsou dost obsáhlé, jiné mají jen rozsah a formu krátkého dopisu. Co je však podivuhodné, ačkoli tato sbírka je dílem mnoha autorů a vznikala v rozsahu víc než tisíce let, tvoří jeden celek. . Od stvoření přes příslib Vykupitele, jeho očekávání, příchod, dílo vykoupení a výhled na závěr dějin spásy

To je vysvětlitelné je tím, že za celým tím dílem stojí NĚKDO, kdo přesahuje těch tisíc let. Je to sám Bůh. . A tento živý, věčný Bůh živě vstupuje svým slovem do našeho života.

Lidský život nabízí mnoho krásného a dobrého: Východ a západ slunce, ptačí zpěv, krása květů láska mezi mužem a ženou, mezi rodiči a dětmi, přátelství…Ve chvílích, kdy něco takového prožíváme bychom si přáli, aby to bylo natrvalo. Avšak právě zde vždycky na dně každé číše krásného zážitku je hořkost konce. Jednoho dne můj život zde skončí. Kdyby tak byl NĚKDO, kdo je Pánem času, kdo toto všechno přesahuje! Je Někdo takový. Ano, je to ten někdo, kdo stojí za víc než tisící lety bible. Můžeme ho poznat ze stvoření, jeho moudrost, krásu …

Člověk může dojít k poznání Boží existence. Albert Einstein řekl, že věda je jako Jákobův žebřík: Přivádí člověka jen k Božím nohám. Může dovést k přesvědčení, že Bůh je, může dát tušit o jeho kráse,moudrosti, ale nemůže odpovědět na otázku, zda Bůh má o člověka zájem. Zde se musíme ptát, jestli Bůh něco řekl o své vztahu k nám, jestli má o člověka zájem. Odpověď je vysoce kladná: Je to bible.

V bibli k nám Bůh hovoří přímo. o svém vztahu k nám, dává nám návod, jak nejlépe využít daru života, nabízí nám důvěrné přátelství, umožňuje rozhovor s ním.

Odpovídá na otázku, zda má Bůh o člověka zájem – odpověď je vysoce kladná: Bohu záleží na člověku! O tom je vlastně celá bible. Nejprve Bůh hovořil k lidem skrze slovo pronášené jinými lidmi, zapsané ve Starém zákoně a skrze události, v nichž se projevoval. Pak ale se Bůh stal člověkem. Evangelista Jan napsal:

Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.

Papež Benedikt XVI. v  „Verbum Domini“ píše: Slovo se tady nevyjadřuje na prvním místě řečí, pojmy a pravidly. Stojíme tady před samotnou osobou Ježíše. Jeho jediný a jedinečný příběh je definitivním slovem, které Bůh říká lidstvu. Na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření. Jde o neslýchanou a lidsky nepochopitelnou novost. Jde o prožitou zkušenost! Referuje o ní Jan, očitý svědek: „Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ Apoštolská víra dosvědčuje, že věčné Slovo se stalo jedním z nás. Božské Slovo se vyjadřuje opravdu lidskými slovy.

Logos, věčné Slovo se stalo maličkým, tak malým, aby se vešlo do jeslí. Stalo se dítětem, aby se Slovo stalo pro nás pochopitelným. Nyní je Slovo nejen slyšitelné, nejenom že má hlas. Nyní má Slovo tvář, kterou můžeme vidět: Ježíš Nazaretský

Ježíšovo poslání dochází naplnění ve Velikonočním tajemství: tady stojíme před „slovem kříže“ (1 Kor 1,18). Slovo oněmělo, stalo se mrtvolným mlčením, poněvadž bylo „vysloveno“ až v k mlčení a neponechalo si nic z toho, co mělo sdělit. Církevní otcové při kontemplaci tohoto tajemství kladou do úst Matky Boží působivý výraz: „Otcovo Slovo, které stvořilo každého tvora, jenž mluví, nemá slov; bez života jsou vyhaslé oči toho, který slovem i znamením uvádí do pohybu vše, co žije.“ Tady je nám vskutku sdělena „největší“ láska, která dává život za své přátele (srv. Jn 15,13).

V bibli se setkáváme s živým Bohem:

„Láska, která proniká svět až k jeho kořenům,

je klíčem k porozumění i dnešnímu světu.

Zjevuje se už v líčení stvoření na prvních stranách

Písma svatého, na nichž slyšíme bít srdce.

Nemáme před sebou velkého Stavitele světa,

ale stojíme před velkým Srdcem.

Tato bezmezná láska velkého Srdce

neustoupí a neuzavře se před lží a nenávistí,

ale vrhá na celé lidské dějiny, na každou epochu                            

i na naši – světlo velké naděje.„   (Bl. Jan Pavel II.)

Vnitřní jednota bible:

Hugo od sv. Viktora (O arše Noemově) píše:

Celé božské Písmo tvoří jednu ´knihu a tato jedna kniha je Kristus…mluví o Kristu a … v Kristu se naplňuje.

Sv. Otec ve Verbum Domini:

Písma jako celek jsou pak považována za jediné Boží slovo, které se obrací k nám. Z toho je zřejmé, že je to Kristova osoba, která propůjčuje všem „Písmům“ve vztahu k jedinému „Slovu“ jednotu (VD 39).

Vztah Starého a Nového zákona:

  •       Sám Nový zákon uznává Starý zákon jako Boží slovo, neboť z něj cituje mnoho míst a užívá jich k argumentaci
  •       Ve čtvrtém evangeliu Ježíš v této souvislosti prohlašuje, že „Písmo nemůže být zrušeno.“
  •       Nový zákon je naplněním Starého (srov. VD 40).

 

2.       Odkud však máme jistotu, že to, co bible obsahuje je skutečně poselství neviditelného Boha?

Zajišťuje  to biblická inspirace:

Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a užitečné k učení, k usvědčování, k nápravě a k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl dokonalý, způsobilý ke každému dobrému dílu (2 Tim 3,16-17).

Bůh je autorem Písma svatého v tom smyslu, že inspiruje lidské autory; působí v nich a skrze ně. Tak nám dává jistotu, že jejich spisy neomylně učí spásonosné pravdě (DV 11).

Slovo Boží se vyjadřuje lidskými slovy působením Ducha svatého. Tentýž Duch, který působí při vtělení Slova v lůně Panny Marie, vede Ježíše v celém jeho poslání a je přislíben učedníkům. Stejný Duch, který mluvil skrze proroky, nese a inspiruje církev v poslání hlásat Boží Slovo a při kázání apoštolů; tento Duch totiž inspiruje autory Písma svatého.

Boží slovo pochází z dvojího zdroje:

Posvátná tradice a Písmo svaté tvoří jediný posvátný poklad Božího slova,    v němž putující církev jako v zrcadle nazírá Boha, zdroj všeho svého bohatství (KKC 97).

Učitelský úřad církve:

Učitelský úřad církve je označení pro úkol katolické církve přibližovat víru,s přispěním Ducha Svatého ji vykládat a chránit ji před falšováním

Bible je knihou církve:

Bible byla psána Božím lidem a pro Boží lid z inspirace Ducha svatého. Pouze v tomto společenství s Božím lidem jako „my“ můžeme opravdu přistoupit k jádru pravdy, kterou nám chce sdělit samotný Bůh (VD 30).

Kánon Písma Svatého:

  •       Apoštolská tradice umožnila církvi rozlišit, které spisy měly být pojaty do seznamu svatých knih (DV 8,3).
  •       Toto rozlišení je projevem učitelského úřadu církve
  •       Tento úplný seznam se nazývá „kánon“ Písma svatého

 

3.       Porozumění bibli:

Bez účinného působení „Ducha pravdy“ (Jan 14,16) není dáno porozumět Pánovým slovům. Jak připomíná znovu svatý Irenej: „Ti kdo nemají účast na Duchu, nečerpají potravu života z prsou své matky (církve) a nedostanou nic z nejčistšího zdroje, který prýští z těla Kristova.“(VD 16)

Mnozí lidé biblí pohrdají, ale vlastně ani nevědí, co v ní je.. Nebo se pokoušeli proniknout do obsahu, ale nebyli sami schopni porozumět jejímu poselství, podobně jako když chce člověk číst text v cizí řeči, kterou nezná. Potřebuje tlumočníka. Autenticky porozumět poselství bible je možné jen v církvi, v souvislosti s jejím životem. Bibli může porozumět jen ten, kdo žije víru církve

Původním místem literární interpretace je život církve.. „Tradice víry totiž utvářely životní prostředí, do něhož se zapojila literární činnost autorů Písma svatého. Toto zapojení zahrnovalo také účast na liturgickém životě a na vnější činnosti společenství, na jejich duchovním životě, na jejich kultuře i na zvratech jejich dějinného osudu. Výklad Písma svatého proto vyžaduje, aby se exegeté podobným způsobem účastnili celého života a celé víry věřícího společenství své doby(VD 29).

 

4.       Spolehlivost biblických textů:

Kumrán – křesťanství před Kristem?

  •       Ježíšovo učení se v zásadních bodech liší od Esénů:
  •       1. Představa o Mesiáši
  •       2. Láska k nepřátelům
  •       3. Učil veřejně
  •       4. Stýkal se s hříšníky
  •       5. Sobota je pro člověka

 

Spolehlivost dochovaných textů Starého Zákona:

  •       Nálezy v Kumránu jsme se přiblížili o 1000 let k originálům k původním textům
  •       Byla zjištěna překvapivá shoda
  •       Nálezy obsahují téměř celý Starý zákon
  •       Prorocká místa, vztahující se na Krista máme z doby před jejich naplněním

 

Spolehlivost dochovaného textu Nového Zákona:

  •       Ve srovnání s ostatními starověkými spisy máme opisy časově velmi blízké jejich vzniku
  •       Např. zlomek evangelia sv. Jan asi z r. 135, 1.-14. kapitolu asi z r. 150, celé evangelium ze 4.století
  •       Ve spisech apoštolských otců nacházíme citáty novozákonních knih, které tedy už musely existovat a byly uznávány jako inspirované

 

Zásady pro správný výklad Písma:

  •       Rozpoznat literární druh
  •       Zůstat v souladu s Církví a její tradicí
  •       Zásada analogie – v souladu s ostatními místy Písma

 

Svědectví Eneáše Silvina, pozdějšího papeže Pia II.:

„Nechť se stydí italští kněží, o nichž nelze tvrdit,  že by byli aspoň jednou přečetli Nový zákon, kdežto v Táboře sotva bys ženštiny nalezl, jež by nedovedla odpovídat z Nového a Starého zákona.”

Znalost nebyla asi z četby, ale spíše z kázání kazatelů a to asi jen částečná, týkající se oblíbených míst. Osudové omyly sektářských výkladů:

  •       Eséni a zeloti – očekávání politického Mesiáše vedlo k židovské válce a k národní katastrofě
  •       Husité – když se nedostavil konec světa vypočtený na 14. únor 1420, rozhodli se husité, kteří do té doby očekávali pomoc shůry, chopit se zbraní a vzít situaci do svých rukou
  •       Nynější předpovědi, např. svědci Jehovovi, rok 2012 …

 

5.       Lektio divina

  •       Četba Písma svatého má být provázena modlitbou:
  •       Svatý Augustin říká: „Tvá modlitba je tvoje slovo obrácené k Bohu. Když čteš Bibli, mluví k tobě Bůh. Když se modlíš, mluvíš k Bohu ty.“
  •       Svatý Ambrož tvrdil: Bereme-li do rukou Písmo svaté a čteme je spolu s církví, vrací se člověk do ráje, aby tam chodil s Bohem

Svatý otec nabízí tento návod, jak rozjímavě číst Písmo Svaté(VD 85):

zahajuje se četbou (lectio) textu, který vyvolá otázku po autentickém poznání jeho obsahu: co říká biblický text sám o sobě? Bez tohoto momentu se riskuje, že se text stane pouhou záminkou k tomu, abychom se nikdy neodpoutali od svých vlastních myšlenek.

Potom následuje meditace (meditatio), která klade otázku: co říká biblický text nám? Tady se má každý osobně, ale také jako součást komunity, nechat oslovit a zpochybnit, poněvadž nejde o slova pronesená v minulosti, nýbrž v přítomnosti.

Potom přichází chvíle modlitby (oratio), která předpokládá otázku: co řekneme Pánu v odpověď na jeho Slovo? Modlitba jako žádost, prosba a poděkování je první nezastupitelný způsob, kterým nás Slovo mění.

Lectio divina končí kontemplací (contemplatio), během níž přijímáme od Boha jako dar Jeho způsob posuzování reality a ptáme se: jaké obrácení mysli, srdce a život od nás žádá Pán? Kontemplace v nás totiž začíná vytvářet moudrý pohled na realitu podle Boha a rodí v nás „myšlenky Kristovy“ (1 Kor 2,16).

Je dobré také připomenout, že dynamika lectio divina nekončí, dokud nepřejde k actio, tedy k činu, kterým se život věřícího stává darem pro druhé v lásce.

Můžeme si nyní ještě metodu lectio divina shrnout:

  •       Modli se před četbou
  •      Vezmi a čti – pomalu a rozvážně a snaž se nalézt větu, která tě jako Boží slovo  zvláštním způsobem oslovuje.
  •       Rozjímej a uvažuj – přečtené, co by mělo znamenat a ulož do srdce a uvažuj, co tě zvláště zasáhlo.
  •       Mluv s Bohem – o tom, co ti vstoupilo do srdce a pokus se o vzájemný rozhovor jako přítel s přítelem.
  •       Pozvedni svoje srdce k Bohu,spočívej u něj v pokoře, oddanosti a klanění.
  •       Jdi a jednej: Vezmi sebou Boží slovo, které ti Pán zvláště vložil do srdce a proměň je prostě ve skutek

 

Svým životem pokračujeme v psaní skutků apoštolů. My jsme účastníky, protagonisty velkého příběhu bible!

6.       Bible v rodině:

Církevní společenství  má podporovat a pomáhat  rozvíjet modlitbu v rodině, naslouchání Slovu a četbu Bible. Synoda si proto přeje, aby každá domácnost měla svoji Bibli a důstojně ji opatrovala, aby ji mohla číst a modlit se s ní. Synoda také doporučila zakládání malých společenství mezi rodinami, v nichž se pěstuje společná modlitba a meditace vhodných pasáží z Písma. Synoda zaznamenala potřebu zdůraznit také vztah mezi Božím Slovem, manželstvím a křesťanskou rodinou. „Hlásáním Božího slova odhaluje církev křesťanské rodině její pravou totožnost, to, čím podle Pánova plánu je a má být.” Proto netřeba nikdy ztrácet ze zřetele, že „Boží Slovo stojí u počátku manželství (srov. Gen 2,24). Ježíš sám zařadil manželství mezi instituce svého království (srov. Mt 19,4-8)“ a povýšil na svátost to, co je původně vepsáno do lidské přirozenosti. „Při slavení svátosti manželství pronášejí muž i žena prorocká slova vzájemného darování, bytí „jedním tělem“, znamením tajemství jednoty Krista a církve (srov. Ef 5,31-32).“ Věrnost Božímu Slovu nás nutí zdůraznit, že tato instituce je dnes z mnoha stran vystavena útokům soudobé mentality. Vzhledem k rozšířenému citovému nepořádku a způsobům myšlení, které banalizují lidské tělo a rozdílnost pohlaví, Boží Slovo potvrzuje původní dobrotu člověka, stvořeného jako muže a ženu a povolaného k věrné, vzájemné a plodné lásce  (VD 85).

7.       Slovo lidské a slovo Boží

Dnes se přímo topíme v záplavě slov. Skrze náš sluch i zrak se tlačí do našeho vědomí i podvědomí množství zpráv a informací, události, reklamy, nejrůznější názory. Ale většinou jsou zase hned vytlačovány dalšími a dalšími, takže nás nechávají v bezradné nečinnosti a zmatku.

Slova, slova, slova…

Slova, která nepřinášejí do naší duše ani pokoj, ani radost, ani světlo, ani sílu, ani rozhodnost, ani lásku. Také naše setkávání a rozhovory s lidmi jsou postiženy nervózním spěchem a vlastními starostmi. Často vedeme dva monology, připomínající nahluchlé tetičky: jedna mluví o koze, druhá o voze. Nedovedeme vést dialog, v němž nestačí pouze střídavě hovořit, ale také tomu druhému pozorně naslouchat a snažit se mu dát odpověď.

Nedovedeme dávat sebe a přijímat druhého skrze slovo. A mnohdy ani nechceme. Proto jsou naše lidská slova tolik prázdná, poznamenaná nábojem zla, pýchy, závisti, nelásky, přehlížení, posměchu.

Je však slovo, které je zcela jiné. Je to slovo, které je vysíláno ze Srdce a míří k srdci. Slovo toho, který o mně ví a promlouvá nyní právě ke mně, do mé situace, aby mne zbavil falešné sebejistoty a falešných iluzí. Aby mi ukázal nahou pravdu o mé ubohosti a slabosti, ale také aby mne zbavil strachu, naplnil pokojem, silou a radostí a upevnil v lásce a věrnosti. Je to totéž slovo, kterým vznikl svět i člověk, slovo, kterým Ježíš utišil bouři, rozmnožil chleby, zbavoval nemoci i hříchu a křísil mrtvé. A chce to konat dál i v mém životě. Stačí jen zastavit se a ztišit, aby mohlo dojít k opravdovému dialogu, v němž se Bůh skrze své slovo dává mně a já Bohu.

Nebojme se mu říct své ano.

 

DV – Konstituce II. vatikánského koncilu „Dei verbum“.

VD – „Verbum Domini“ – postsynodální apoštolská exhortace Benedikta XVI. o Božím slově v životě a poslání církve

KKC – Katechismus katolické církve

Doporučená literatura:

Zenon Ziolkowski: Nejtěžší stránky Bible, Karmelitánské nakladatelství 2001

Stanislav Segert: Synové světla a synové tmy,Orbis 1970

Girgio Evini – Pier Giordano Cabra: Lectio divina, Karmelitánské nakladatelství

Za svetlom,  Slovenský ústav sv. Cyrila a Metoda, Rím 1970

Poselstvo,Slovenský ústav sv. Cyrila a Metoda, Rím, 1969

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *