Přichází Král

ŹIVOT JE…

 

Nedávno mne zaujal nápis, který nechala  Matka Tereza napsat na hospic pro nemocné AIDS v New Yorku:

Život je krásný, obdivuj ho!

Život je dobrý, vychutnávej ho!

Život je sen, uskutečni ho!

Život je pozvání, přijmi je!

Život je povinnost, vyplň ji!

Život je hra, hraj ji!

Život je vzácný, zacházej s ním pečlivě!

Život je bohatství, opatruj je!

Život je hádanka, vyřeš ji!

Život je píseň, zpívej ji!

Život  je boj, pusť se do něj!

Život je dobrodružství, odvaž se ho!

Život je štěstí, uchovej si je!

Život je drahocenný, neznič si jej!

Život je život vybojuj si ho!

 

ŽIVOT JE KRÁSNÝ, OBDIVUJ HO!

 

 

ŽIVOT JE DOBRÝ, VYCHUTNÁVEJ HO!

 

 

ŽIVOT JE SEN, USKUTEČNI HO!

 

Kdo z nás nesnil na prahu života o něčem velkém, co vykoná? Zdálo se nám  možná, že můžeme být vším. Život nám to zkorigoval. Ale to ještě nemusí znamenat neúspěch, pokud můžeme doufat, že jsme z těch mnoha možností objevili záměr, jaký má s námi Bůh. Proto bychom neměli ztratit touhu po něčem velkém. Pěkně o tom píše Jan Čep:

Dětství je pro mnoho, ba snad pro většinu lidí, něčím víc, než pouhým začátkem fysického života, ba mnohem víc, než začátkem osobního  vědomí, souvislé paměti. Je to místo v čase – a zároveň často určité místo na zemi, které nosím ustavičně s sebou, které je jaksi jádrem a zdrojem mé bytosti. Vím, že bylo přítomno ve všech okamžicích mého života, že jsem v jistém smyslu ustavičně oním chlapcem, který se díval na oblohu skrze větve rodné zahrady, chodil po pěšinách mezi vysokým obilím v květu, slyšel zvonit poledne a klekání z věže farního kostela, kterému se vzdouvalo srdce radostí bez příčiny, ale také se občas svíralo pocity opačnými, o kterých tenkrát ještě nevěděl, že se jim říká úzkost…

Setkáváme se s chlapcem, kterým jsme byli kdysi, v ústředním místě a v každém okamžiku svého vědomí, srovnáváme s ním své naděje a své porážky.

Byl by se chtěl stát tím, čím jsme se stali – nebo jsme ho v něčem zklamali? Můžeme se mu podívat přímo do očí? Budeme s ním jednou  moci vejít „do domu otcovského“, jehož náš pozemský domov byl jenom slibem a obrazem?

 

 

ŽIVOT JE POZVÁNÍ, PŘIJMI JE!

 

 

ŽIVOT JE POVINNOST, VYPLŇ JI!

 

Lidské společenství se udržuje na zemi účastí na společném dobru, které vytvářely nespočetné generace před námi. S vděčností myslíme na jejich námahy, oběti a odříkání, na jejich věrnost v lásce, obdivujeme duchovní a kulturní  bohatství, které nám zanechali. Jak se zachováme my? Neochudíme příští generace o to, co jsme nedokázali přijmout a zachovat, udržet živé? Je povinností lásky přispět k tomuto společnému dobru.

Jeden člověk viděl starého muže sázet strom. „To jsi tak pošetilý, že si myslíš, že ještě dočkáš plody?“ smál se mu. Starý muž odpověděl: „Když jsem přišel na svět, pil jsem vodu ze studny, kterou jsem nevykopal, jedl jsem ovoce ze stromu, který jsem nesázel. Užívám něčeho, na čem jsem nepracoval. Nechci být  dlužníkem těch, kdo přijdou po mě. My lidé můžeme přežívat jen tak, že si přes hranice času podáváme ruce.

 

 

ŽIVOT JE HRA, HREJ JI!

 

Je to hra lásky. Přijmi svou roli, kterou ti určil Velký režisér a snaž se ji zahrát tak, jak postupně objevuješ, že ji Bůh pro tebe napsal. Ne jako otrok podrobený slepému osudu ale s vědomím, že Bůh ti ponechal prostor lidské svobody, abys mohl svou roli zahrát s vynalézavostí lásky a jedinečností své osoby. Pro Boha není žádný člověk bezvýznamnou loutkou na jevišti světa, ale jedinečnou bytostí, které svěřil určité poslání, odpovídající záměrům jeho lásky s ostatními lidmi. Život tedy není divadlo jednoho herce. Je to velkolepé divadlo, v němž jsou propojeny příběhy mnoha lidí. Říkává se, že nejsou malé a velké role, ale jen malí a velcí herci. Ve hře života to určitě platí.

 

 

ŽIVOT JE VZÁCNÝ, ZACHÁZEJ S NÍM PEČLIVĚ

 

Život je vzácný, protože ho žijeme jen jednou. Kdo se ukolébává něčím neopodstatněnou nadějí na reinkarnaci, odsouvá jen naléhavost žít svůj život kvalitně někam do neurčité budoucnosti. Odklad je nebezpečný, protože čas se kvůli našemu váhání nezastaví. . Ani se nedá náš život vrátit nazpět jako magnetofonový pásek

 

 

ŽIVOT JE BOHATSTVÍ, OPATRUJ JE!

 

Vyjdeme-li z biblických osmdesáti let, představuje náš život 29.220 dnů, 701.280 hodin, 42 milionů 76 tisíc 800 minut a 2 miliardy 524 milionů 608 tisíc vteřin – přibližně tolik je úderů lidského srdce.

Čím je tento náš čas vyplněn? Autor žalmu 90 prosí: „ Nauč nás Hospodine, počítat naše dny, abychom dospěli k moudrosti srdce.“ Počítat dny znamená přijímat každý den z ruky Boží jako dar a jako šanci, aby ve všem časném a pomíjejícím, co děláme, dozrávalo něco věčného. Je pošetilostí převádět čas svého života na peníze, požitky nebo slávu. Moudrý je ten, kdo proměňuje čas v lásku, která hledá dobro pro druhé.  Pravá moudrost ví se svatou Terezií z Avilly, že „ Život trvá jen čtvrt hodiny, po něm následuje věčnost – věčnost v té lásce, která se zrodila zde na zemi.“

 

 

ŽIVOT JE HÁDANKA, VYŘEŠ JI!

 

Jan Čep v povídce Zápisník Jiljího Klena píše: Představte si, že žijete v oné pohádce, kde je v určitou hodinu vše připraveno na stůl, ustlána postel, dvířka do zahrady otevřená, ale nikdy není vidět toho, kdo je tam pánem. Věřte, že celý náš život je tímto tajemným očekáváním a že to, čemu říkáme smrt je otevřením oněch skrytých dveří, kterými se na nás vyhrne příval světla. Představte si konec hry na slepou bábu – najednou nám spadne šátek z očí a my řekneme: „Ach, takhle to tedy bylo! A já jsem běžel docela opačným směrem!

 

 

ŽIVOT JE PÍSEŇ, ZAZPÍVEJ JI!

 

Vstoupíme-li do koncertní síně, slyšíme nejprve zvuky neladné a nelibé, neboť hudebníci teprve ladí své nástroje a přehrávají každý své, každý po svém a každý pro sebe. Ale nemrzíme se nad tím, neboť víme, že to vše přestane, jakmile dirigent zvedne taktovku. Tak by i křesťan měl chápat nelad a nesklad světa a života: ladění, příprava, chvilka. (Dominik Pecka)

 

 

ŽIVOT JE BOJ, PUSŤ SE DO NĚJ!

 

Pane, nenalezne-li mne smrt jako vítěze,  ať mne najde aspoň jako bojujícího! /Sv. Augustin/

 

 

ŽIVOT JE DOBRODRUŽSTVÍ, ODVAŽ SE HO!

 

Papež úsměvu Jan Pavel I. Řekl při jedné promluvě: V mládí jsem se vždycky nechal unášet dobrodružnými cestami, jak je popisoval Jules Verne. Ale cesty lásky k Bohu jsou mnohem dobrodružnější.

 

 

ŽIVOT JE ŠTĚSTÍ, UCHOVEJ SI JE!

 

Nedá se žít jenom z ledniček, politiky, účtování a křížovek.(Antoine de Saint-Exupéry).

 

 

 

ŽIVOT JE DRAHOCENNÝ, NEZNIČ SI JEJ!

 

Je nebezpečné brát jakoukoliv část svého života jako něco prozatímního, co se jakž-takž přebude nebo přeskočí. Čas, který necháváme přes sebe plynout, aniž s ním spolupracujeme, v nás nechává lysá místa, která se už nikdy nepokryjí vegetací.       (Jan Čep)

 

 

ŽIVOT JE ŽIVOT, VYBOJUJ SI HO!

 

Život není to, co chceme, ale to, co máme!

 

 

JSME BOŽÍ DĚTI

 

Maminka je doma se svým malým dítětem. A má se co otáčet. Pere, uklízí, vaří umývá nádobí a občas mrkne na koberec, kde si hraje její maličké. To ji nenechá nikdy dlouho v klidu. Má žízeň, hned zase potřebuje vyčůrat nebo pohladit a pochovat, když se udeří a bolí to.

Ale někdy přijde jenom tak. Vyšplhá mamince do klína, obejme ji nebo se jen tak schoulí. Nic neříká ani nic nechce. Ani maminka nic neříká. To jsou ty nejkrásnější chvíle. Rozhovory beze slov. Jsou prostě spolu a je jim dobře.

Podobně by to mělo být s naší modlitbou. Měli bychom vědět, že Bůh je stále nablízku a že za ním můžeme kdykoliv přijít se svými prosbami, bolístkami i strachy. Že můžeme ale také přijít jen tak a nic neříkat. Schouleni do jeho milující náruče můžeme prožívat jeho blízkost. To je ta nejkrásnější modlitba.

 

DOMOV DUŠE

 

Modlitba není nějaký příležitostně použitelný prostředek ani poslední východisko, když už člověk neví kudy kam. Modlitba je mnohem více bezpečný příbytek duše.

Všechny věci mají svůj domov: pták má své hnízdo, liška své doupě, včela svůj úl. Domovem lidské duše je modlitba

/ Podle A.J. Heschela /

 

JEDNO TĚLO A JEDNA DUŠE

 

Jedna čínská básnířka napsala tato slova: Vezmi kus hlíny a udělej dvě figurky – sebe a mne. Pak je spoj a hlínu hnětni a mni, opět rozděl na dva díly a znovu udělej tytéž figurky. A v každé figurce  bude kus té druhé. Tak i my po společném životě budeme částí toho druhého.

Toto podobenství krásně vystihuje Kristova slova, jimiž zdůvodňuje nerozlučnost manželství: „Nečetli jste, že Stvořitel od počátku muže a ženu učinil je? A řekl: , Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce a budou ti dva jedno tělo ´ ; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“

J.A. Komenský nazývá manželství dvojjedinou jednotou, zřejmě v narážce na Boží trojjedinost. Muž a žena se stávají jedinou bytostí tvořenou dvěma osobami a jako rodiče se stávají jedno i v dítěti. Toto spojení už nelze bez velké škody rozdělit, protože život všech zúčastněných by byl jen torzem.

 

 

ZALOŽIT RODINU

 

Co to vůbec znamená založit rodinu? Toto úsloví označuje něco, co má přetrvat, vydržet, co dává pocit bezpečí a jistoty, něco, co má základy! Jen tam, kde je vztah mezi mužem a ženou zakotven ve slibu věrnosti v časech dobrých i zlých, ve zdraví i v nemoci, v hojnosti i v nedostatku,  lásky a  úcty, dokud smrt nerozdělí, může se vytvořit skutečný domov. Zavázat se slibem znamená vždycky dát svému životu pečeť odpovědnosti, dát někomu druhému jistotu do budoucna. Mohou se utvořit hluboké a trvalé vztahy

 

STROM ŽIVOTA

 

Na začátku rodiny stojí láska, kterou muž a žena před oltářem slibují sobě navzájem i svým potomkům neodvolatelně až do konce svého života. Je to jakoby společně zasadili mladý stromeček, který postupně vyroste v košatý strom, jehož koruna se stále rozšiřuje: rodiče, děti, babičky a dědečkové, vnukové a vnučky, strýcové a tety, bratranci a sestřenice, snachy a zeťové… Tuto jemnou síť vztahů drží pohromadě láska a věrnost těch dvou na začátku! Jestliže se rozejdou – to vše se rozpadá. A to je velká škoda pro celou společnost, protože tato šířeji chápaná rodina je i kusem společnosti. Jestliže církev hájí věrnost a čistotu, je to  nenahraditelná služba společnosti, má-li být zdravá.

 

 

OBĚTOVANÝ ČAS

 

Potřeboval jsem něco projednat s maminkou pěti dětí. Sedli jsme si na verandu, ale stále přicházely děti: „Mami, můžu se napít?“ – Mami, prosím tě, nevíš, kde mám ten bílý svetr?“ – „Mami, Frantík mi nechce půjčit autíčko…“ Stále jsme se nemohli dostat k souvislejšímu rozhovoru. Avšak něco jsem pochopil: S každým přijatým dítětem obětují rodiče, ale zvláště maminka kousek svého života, aby tu byl další život. Nestačí jen přivést děti na svět, ale také je „vypěstovat“. To je hlavní úkol rodičů. Jestliže přitom stačí ještě něco navíc, není důležité. Nejkrásnější odměnou je, když tu téměř nepozorovaně vyrostl mladý člověk, připravený do života, jako jedinečná bytost, o kterou je rodina i celé lidské společenství bohatší. Nebyl by tu, kdyby zde nebyla ochota „ztrácet“ s dětmi čas.

 

TATÍNKOVSKÉ VYZNAMENÁNÍ

 

Moje cesty do přírody vedou často přes zříceninu obřanského hradu. Když jsem jednou přicházel ke hradu, upadl jsem rovnou do bojové vřavy: „Podívejme se, z této strany nikdo nebrání! -Do boje! – Braň se! – Do útoku!“  U vstupní brány stáli proti sobě tatínek se svým malým synkem.Tatínek šermoval  jen  prutem, který ulomil z keře, rašícího z pobořené hradní zdi, ale chlapec mával dřevěným mečem. Nedržel v ruce žádný výrobek zábavného průmyslu, ale  pěkný dřevěný meč jako za mých klukovských let.

Hezkou chvíli jsem je pozoroval. Když lítý boj skončil bez poražených a vítězů, neodolal jsem  a řekl jsem tatínkovi: „Moc se mi to líbilo. Měl byste dostat nějaké tatínkovské vyznamenání!“

 

VĚRNOST SLIBU

 

Starší anglický film „Zkáza Titanicu“ má tuto scénu: Mohutný zaoceánský parník s více než 2000 cestujícími na palubě  se potápí a není dostatek záchranných člunů. Kapitán rozhodl, že muži mají dát přednost ženám a dětem. Někteří muži však nemají odvahu pohlédnout smrti do tváře a snaží se dostat na čluny v přestrojení, námořníci jim v tom brání, všude je plno zoufalého křiku a pláče.

Uprostřed toho všeho stojí staří manželé. „Běž, zachraň se aspoň ty!“, naléhá on. Ale ona se ho trochu udiveně zeptá: „Jak bych to mohla udělat? Vždycky, celá dlouhá léta jsme nesli všechno společně – dobré i zlé. A teď, když mě nejvíc potřebuješ, bych tě měla opustit? Ne, projdeme společně i branou smrti. Mám z toho strach, ale bude to krásné. Ani smrt nás nerozdělí!“

Jeden pan farář říkával snoubencům: Dnes si dáváte slib, na kterém bude záviset nejen vaše štěstí, ale i štěstí vašich dětí a vnuků. Vaše věrnost tomuto slibu může být požehnáním  daleko do budoucnosti. Je to veliká odpovědnost.

Při jedné zlaté svatbě mi řekla jubilantka: „Já ten slib znám dodnes nazpaměť, protože si ho denně opakuji při zpytování svědomí. Protože když člověk něco slíbí, má to taky plnit. Tak si to pořád připomínám a prosím Pána Boha, aby mi pomáhal.

 

 

RADOSTNÁ ZBOŽNOST

 

Nechci žádnou podivínskou zbožnost, neklidnou, smutnou a mrzoutskou, ale mírnou, přívětivou, příjemnou a pokojnou, jedním slovem prostou a radostnou zbožnost, která je laskavá k Bohu i k lidem.

Tolik mnohdy toužíme stát se anděly, že zapomínáme být dobrými lidmi.

  1. František Sáleský

 

NA POČÁTKU  STVOŘIL BůH  NEBE A ZEMI (Gen 1,1)

 

               Když velitel kosmické lodi „Apollo 6“ Mc Divit oblétával Měsíc jako součást nácviku přistání, byly právě Vánoce. Byl vyzván, aby vyslal na Zemi nějaké poselství. Řekl, že když má před sebou úchvatný pohled na Zemi, napadají ho slova žalmu:

Co je člověk, Bože, že na něho myslíš,

co je smrtelník, že na něho pamatuješ.

Učinils ho jen o málo menším než jsou andělé,

položils mu k nohám všechno.“

A potom zpaměti citoval první kapitolu knihy Genesis, začínající slovy: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi…“ A jako syn technicky nejvyspělejší země světa neměl žádný problém, aby uvedl do souladu svoje vědomosti z přírodních věd s tímto prastarým textem. I když má svou logiku, třeba v pořadí vzniku tvorů, zhruba odpovídající vývojové teorii, není vůbec třeba  dělat si s tím starosti, protože náboženské poselství je v něčem jiném. Albert Einstein řekl:“ Věda je jako Jákobův žebřík. Ale přivede člověka jen k Božím nohám.“

Může ho dovést k nezbytnosti uznání Tvůrce, může ho přivést k úžasu nad moudrostí a krásou stvoření, ale slovo Boží říká mnohem víc: Hovoří o Božím vztahu k lidem.

 

 

UČIŇME ČLOVĚKA, ABY BYL NAŠÍM OBRAZEM

 

Bůh řekl: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem, podle naší podoby.(Gen 1,26)

Jestliže bible hovoří o tom, že svět i člověk byl stvořen, vyplývá z toho ovšem  závislost člověka na Bohu. Všechno, co člověk je a co dělá, to všechno je a dělá jako, bytost stvořená. Tato závislost tvora na Stvořiteli však není něčím ponižujícím, je naopak zárukou  jeho důstojnosti. Byl stvořen k Božímu obrazu, Bohu podobný! Vždyť dítě se také nestydí za to, že má život od maminky a že je na ní závislé,  (má s tím potíže jen v pubertě) ale naopak toto vědomí je pro ně zdrojem jistoty a vděčnosti. Naše existence není dílem náhodné změti molekul, ale vědomým darem Boží lásky!

 

 

KNĚZ STVOŘENÍ

 

I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země a vdechl mu v chřípí dech života. (Gen 2,7).

Člověk je místem, v němž se protíná duch a hmota. Je na nejvyšším stupni vývoje hmotného tvorstva a zároveň je Božím obrazem. Je tedy rozeným knězem stvoření, v němž  nachází němé tvorstvo svoje slovo, slovo, které je odpovědí, jež tvorstvo svému Tvůrci dluží. Z biblického vyprávění prosvítá jakoby Boží nedočkavost, až bude mít svůj protějšek v někom, kdo mu za celé stvoření řekne: „Jak četná jsou tvá díla, Hospodine, všechno jsi moudře učinil. Země je plná tvého tvorstva. Veleb duše má Hospodina. (Žalm 104).

Bible však říká ještě víc: Člověk byl ustanoven pánem tvorstva. Slova: „Podmaňte si zemi!“ jsou pro člověka velkou výzvou, aby pokračoval v Božím díle stvoření. Ale jsou i výzvou k odpovědnosti za to, co Bůh lidstvu svěřil.  Východiskem biblické ekologie není strach o osud země a životního prostředí, ale úcta k Božímu stvoření! Má za svého patrona svatého Františka z Assisi – bratra všeho stvoření.

 

DOBRO STVOŘENÍ

 

Biblický popis stvoření v první kapitole knihy Genesis je básní na dobro stvoření v próze. Po každém „dni“ se opakuje: „A viděl Bůh, že je to dobré.“ Můžeme se učit od Boha ohlížet se za každým svým dnem. Kéž bychom si mohli každý večer říci: „Vidím, že to, co jsem udělal bylo dobré. Když to můžeme říci, měli bychom děkovat: Díky, Bože, že jsi mne uchránil od zlého a přijmi dobré dílo tohoto dne, které jsi mi umožnil vykonat a přispět tak svou troškou k tvému dílu. Když jsme našli něco špatného, svěřme to pokorně Božímu milosrdenství s prosbou, aby vše uvedl do harmonie, která vládne v jeho stvoření.

 

 

JSEM

 

Na jednom obnoveném kříži u Volyně v jižních Čechách je místo obvyklého nápisu „Pochválen buď Ježíš Kristus“ jedno jediné slovo: „Jsem“.

To jediné slovo vyvolává otázky, nutí k zamyšlení i dává odpověď. Někoho z projíždějících možná při pohledu na kříž napadne: „Ten kříž zde kdysi postavili ti křesťané, ale je vůbec nějaký Bůh?“ A Ježíš z kříže odpovídá: „Jsem!“

Tomu, koho napadne: „Ale to je jen nějaká legenda nebo postava z dávné minulosti.“, odpovídá Ježíš z kříže: Já neříkám „Byl jsem.“. Říkám: „Jsem. Jsem s vašimi předky, kteří postavili tento kříž, jsem i s vámi, kteří jste se u něj zastavili. I vy můžete zakusit mou blízkost, když mi otevřete svá srdce. Jsem tu s vámi a pro vás.“

 

 

TVůJ

 

Když se Mojžíš ptal před hořícím keřem na jméno Boží, Hospodin odpověděl: „Já jsem, který jsem…“ Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův. To je moje jméno navěky, to je můj název pro všechna pokolení (srov. Ex 3,13-15).

Bůh si dal příjmení po Mojžíšových předcích: Bůh Abrahamův, Izákův, Jakubův. Připomíná tím Mojžíšovi, jak v jejich životě projevil svou moc a svou věrnost. A říká mu: Tak jako jsem byl Bohem tvých předků, chci být také Bůh tvůj!

Co však očekával Bůh od Mojžíše a co čeká od nás? Že také my se dáme Bohu k dispozici se vším, co jsme a co máme, tak jako On se dává nám a že řekneme: Bože, já jsem a chci být navždycky člověk tvůj!

 

SPOLEČENSTVÍ

 

Navštívil jsem jednu starou paní v domově důchodců. Už sedm let je upoutaná na lůžko. Řekla mi:“Už mám přes devadesát let, celý život jsem věřící, ale teprve tady jsem pochopila, co je to církev. Církev – to jsou lidé, kteří uznávají stejné hodnoty, lidé, kteří se znají, ví o sobě a pomáhají si. Pan farář mi nosí Pána Ježíše, to je taky církev. Tys za mnou přišel – to je taky církev. Chodí za mnou věrně jedna osmdesátiletá paní a ochotně mi zařídí, co potřebuji – to je taky církev.Církev je společenství. To je zkušenost staré dětské lékařky, která se kvůli svému povolání zřekla vlastní rodiny, ale celý život žila pro druhé.

Církev je opravdu tajemstvím lásky, v kterou je potřeba uvěřit a uvěřil v ni ten, kdo ji žije navzdory zkušenostem, které by mohly vést k pochybnostem. Papež Pavel VI. řekl, že církev je místem největší možné lásky. Nikde jinde není možnost tak se rozvinout v lásce, jako v církvi, protože lásky Boží nám byla vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán. (Sv. Pavel)

 

 

ADVENT

 

Když přijdou dušičkové dny, vypráví nám příroda květy, sežehnutými mrazem a spadlým listím, které se mění ze zlata v beztvarou kluzkou hmotu, o marnosti a zániku. Člověk se jen těžko brání melancholii.

Ale najednou je tu advent a navzdory dloužícím se nocím a krátícím se dnům se nálada téměř zázračně změní. Církev nás učí dívat se znovu dopředu! Na obzoru jsou Vánoce!

Ještě stále se zachovává zvyk odřezávat na svatou Barboru jabloňové větvičky, které na Vánoce rozkvetou. Je to krásný symbol. Zatímco ještě přituhuje a zima upevňuje svou vládu, v té větvičce už se připravuje jaro, už tam je! Jinak by nemohla rozkvést.

Ale to je jen symbol toho, co se připravuje v naší duši. Jako se postupně rozvíjí pupeny na odříznuté větvičce a otevírají se půvabné květy, tak by se mělo něco nového připravovat i v našem srdci. Něco nového, co má svůj pramen v tom, co do života církve a do lidských dějin přineslo božské Dítě.

Jan Pavel II. řekl v jubilejním roce  rodinám, že děti jsou jarem rodiny a společnosti. S tímto božským dítětem přichází každý rok o Vánocích do naší duše i do života církve nové jaro a není-li naše křesťanská existence  jen odříznutou větvičkou, která sice vykvete, ale už nemá sílu, vydat plody, pak se v adventu zakládá na něco trvalého, co v čase dozrává pro věčnost. Prožijeme-li dobře celý advent, budeme moci o Vánocích zpívat se srdcem plným radosti: „Z růže kvítek vykvet nám…“ Ale to je zase jen příslib a předchuť toho, co se připravuje, rozkvétá a zraje v našem životě: Věčné Vánoce!

 

 

MLÁDÍ DUCHA

 

Když chtěl Bůh vstoupit do lidských dějin, rozhodl se jít cestou každého člověka. Prožil devět měsíců v Mariině panenském lůně, byl dítětem a mladým člověkem žijícím v rodině i dospělým mužem. Žil životem prostého člověka, pracoval jako dělník. Vrchovatě okusil utrpení a vytrpěl smrt.

Nikdy však nebyl starým člověkem. Jakoby tím nám chtěl Bůh říci, že člověk se sice nevyhne křížům a těžkostem, které stáří přináší, ale díky moci Kristova zmrtvýchvstání si může uchovat mladého ducha. Svatý Pavel přece píše Korinťanům (4,16) : „A proto neklesáme na mysli. Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje .“

 

VÁNOCE

 

Celá poezie Vánoc je naplněna úžasem nad tím, že Bůh dává svého Syna. Jakou cenu musí člověk mít, když si zasloužil tak vznešeného Vykupitele.

Člověk, který ztratil úžas nad Boží láskou ztrácí i úžas nad sebou. Kristus přišel vrátit Otci všechno, co od něho pochází, aby uskutečnil spravedlnost tvora vůči Stvořiteli. Člověk nesmí ztratit smysl pro tento dluh, který může mezi všemi tvory jedině on uznat a splnit. Necítí-li člověk vděčnost vůči Bohu, pak se tento cit rychle vytratí i z lidských vztahů. Slovíčko „děkuji“ se nesmí stát pouze požadavkem slušného vychování, mělo by být odezvou, kterou dává naše srdce na prokázanou lásku.

Jedině Bůh je bezedným a nevyčerpatelným pramenem lásky  a celé stvoření vzniklo z lásky přetékající z nitra Boží bytosti. Na lidskou lásku jsou požadavky vždy vyšší než může trvale darovat. Člověk nemůže být pouze darujícím se bytím, on je v podstatě také přijímajícím. Skrze milující ty rodičů a ostatních on sám nejprve přijímá lásku a potom může také dávat dál.

 

 

CO ZUSTANE Z VÁNOC

 

Pro děti nové hračky, od kterých se z počátku nemohly ani odtrhnout, zbytky cukroví a jehličí, které se ještě dlouho bude objevovat při úklidu, nový kalendář na stěně a prázdná peněženka? Může zůstat něco víc? Ano, ze slavení vánočních svátků se dá vytěžit mnohem víc!

 

 

CO ČLOVĚK OPRAVDU HLEDÁ

 

Nedá se žít jenom z ledniček, politiky, účtování a křížovek.

Antoine se Saint – Exsupery

 

To, co člověk opravdu hledá a po čem touží, nenajde ani na bildboardech, ani na internetu, ani v supermarketech, ale pouze na přehlížených bildboardech Božích muk: věčný život!

myšlenka zachycená z rozhlasu

 

NEJVĚTŠÍ DAR VÁNOC

 

Evangelium nám představuje Ježíše uprostřed zástupu hříšníků, čekajících na Janův křest pokání. Přicházejí, aby vyznávali své hříchy a symbolicky je zanechávali v řece Jordánu, podobně jako špínu smytou z těla. A Ježíš, sám čistý a bez viny, přichází, aby na sebe vzal všechno, co na něj ve vodách Jordánu jakoby čekalo, všechno, čím se lidstvo zatížilo před Bohem za celé svoje dějiny. Tím, že přijímá Janův křest pokání, vyjadřuje svoji připravenost obětovat svůj život, aby přivedl celé stvoření znovu Otci a v zastoupení všech splatil dluh úcty a lásky tvorů ke Stvořiteli. V té chvíli se otevírá nebe: Duch Svatý v podobě holubice potvrzuje Ježíše jako Pomazaného Páně přislíbeného proroky a z nebe zaznívá Otcův hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!“ Hlas z nebe není orientován pouze na Ježíše, ale obsahuje také příslib pro ty, kdo jsou s Ježíšem! „Ty“,,které říká Otec Ježíši, ale také všem, kdo v něho uvěří vyzývá, povolává a uschopňuje člověka k hlubší lásce a k úplnému darování sebe.

Takový člověk je slávou Boha! Tady je styčný bod s naším křtem: Stát se součástí mystického Krista, vložit se spolu s ním do Boží náruče a uslyšet: Ty jsi můj milovaný syn, ty jsi moje milovaná dcera.

Australský letec John Beltram píše ve své knize „Let peklem“ o svém ztroskotání, letecké havárii v australské poušti. Letadla přelétávala nad nimi po jejich trase brzy po tom, co se odmlčeli, ale nikdo je neviděl, třebaže mávali a křičeli. Byli z toho zoufalí. Vrhli se na zem a zaryli ruce do písku. Zešílíme zde nebo umřeme žízní. Navrhl najednou: „Fredde, co kdybychom se pomodlili?“ – „Já už se vůbec neumím modlit.“ – „Ani otčenáš?“ – „Ani ten ne!“ – John předříkával  Otčenáš a Fredd po něm opakoval větu po větě. Nastala změna. Najednou už nebyli zoufalí: Máme přece všemohoucího Otce! Po chvíli slyšeli hukot dalšího letadla –zase mávali, zase přeletělo, ale za chvíli se vracelo zpět. Určitě nás viděli! – Opravdu! Zachránili je.

John Beltram mnohokrát o tom vyprávěl a dodával, že od té doby viděl všechny svoje problémy ve světle této své životní zkušenosti z pouště.

Vyvrcholením Vánoc je dnešní slovo evangelia, řečené každému, kdo se s Ježíšem spojil svátostí křtu: Ty jsi můj milovaný syn – ty jsi moje milovaná dcera. To je úžasný dar, ale také závazek.

 

ÚŽAS NAD ČLOVĚKEM

 

Člověk, který chce důkladně pochopit sám sebe… musí se přiblížit ke Kristu i se svým neklidem a nejistotou, se svou slabostí a hříšností, se svým životem a smrtí. Musí, abychom tak řekli, vstoupit, proniknout do Krista celou svou bytostí a vstřebat do sebe veškerou skutečnost jeho vtělení a vykoupení, aby tak znovu našel i sám sebe. Probíhá-li v něm tento hluboký proces, pak člověk též vydává plody, jež z něho plynou a ty se projevují nejen úctou a zbožností vůči Bohu, nýbrž i tím, že hluboce žasne sám nad sebou. Jak velikou cenu musí mít člověk v očích Stvořitele, když si zasloužil tak vznešeného Vykupitele, když Bůh dal svého Syna, aby člověk nezahynul, ale měl věčný život (Jan 3, 16). Tento mocný úžas nad cenou a důstojností člověka má ve skutečnosti i své jméno. Je to evangelium, čili radostná zvěst. A je to také křesťanství.

Jan Pavel II.

 

PŘIJĎ, PANE JEŽÍŠI

 

Když někdo velmi trpí a čeká se na pomoc lékaře, když je v ohrožení lidský život a čeká se na rychlou pomoc, když horníci čekají na vysvobození ze závalu, když nevinně uvěznění čekají na osvobození…

Nám se třeba právě nevede tak zle, možná se nám vede dobře a bylo by docela příjemné, kdyby to ta zůstalo. Jsou ale tisíce a miliony trpících po celém světě. Za všechny, kteří toužebně vyhlížejí záchranu i za ty a zvlášť za ty, kteří už v záchranu nevěří a ztratili naději voláme: Pane, přijď a vysvoboď nás!

 

 

POZORNÁ MATKA

 

Evangelium neříká, že snoubenci v Káně prosili Pannu Marii o přímluvu. To ona si všimla, že chybí víno. Pro snoubence byl Ježí zatím jen příbuzný, o kterém se mluví jako o známém kazateli. Jen Panna Maria věděla, kdo Ježíš je a víra v jeho moc a poslání ji vedla k tomu, že připravila vše pro první Ježíšův zázrak. Proto bývá nazývána „prosící všemohoucnost“. Její víra předcházela víru prvních Kristových učedníků, kteří v něho uvěřili, když viděli zřejmý zázrak.Její prosba v prospěch snoubenců prozrazuje její mateřský vztah ke každému člověku. To je její prostřednictví, které nic neubírá Synu na jeho jedinečnosti, ale přivádí k němu.

 

 

NEZIŠTNÁ LÁSKA

 

Ježíšovy požadavky jsou někdy zarážející: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden.(Mt 10,37).

Není to nelidské? Nepřinese takový požadavek chlad do lidských vztahů? Ne! Je-li správně pochopen a utvářen, pak přináší jen očištění od skryté sebelásky, která působí nebezpečné ulpění na osobách, o kterých si namlouváme, že je milujeme, ale ve skutečnosti vytváříme jejich závislost na nás.

Dominik Pecka často zdůrazňoval jednu ze základních zásad výchovy: Vychovatel musí usilovat o to, aby se stal zbytečným. Tak vzniká čistá nezištná láska, která nepřekáží Bohu v  jeho tvůrčím působení, ale připravuje pro ně cestu. Uskutečňují se slova Jana Křtitele: „On musí růst, já však se menšit.“(Jn 3,30)

 

 

ZACHEUS

 

Když Ježíš  přicházel do Jericha, byl už známou osobností, takže jej zvali na hostinu lidé, kteří měli ve společnosti určitou vážnost, někdy i proto, aby se přihřáli na jeho popularitě. Zvali ho i farizeové, kteří platili za spravedlivé a vážené. Proto muselo být opravdu šokující, když se Ježíš sám pozval k celníku Zacheovi – veřejnému hříšníkovi. Lidé reptají. A Zacheovi ještě nedochází, že ten, který o něm věděl, když se ukrýval v koruně fíkovníku, ví také velmi dobře, co on ukrývá ve svém srdci a že tedy také dobře ví, ke komu se pozval. Zacheus dostane strach, že by Ježíš mohl odejít. Je ochoten nabídnout cokoli, jen aby neztratil Ježíšovo přátelství. „Čtyřnásobně nahradím, koho jsem ošidil, polovinu svého majetku rozdám chudým!“ Peníze už pro něj nemají cenu, protože Ježíš mu dal pocítit, jakou cenu má pro Boha on sám. Nenáviděný a posmívaný znovu nachází svou lidskou důstojnost.

Ve vztahu k Ježíši našel Zacheus sám sebe. Kdo zažil tuto zkušenost, je ochoten dát cokoli, čehokoli se vzdát, jen aby neztratil Ježíšovo přátelství.

 

 

 

NEVYDAŘENÝ A „HODNÝ“ SYN

 

Toto podobenství je snad nejkrásnější ze všech. Ježíš v něm otevírá pohled do nejintimnějšího Božího nitra.  Zároveň mistrně vystihuje psychologii hříchu. A obnovující moc Božího odpuštění.

Jeden člověk měl dva syny. Mladší uz nich řekl otci: „Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.“ On tedy rozdělil majetek mezi ně.

Mladší syn odchází z domu, protože si vytvořil  o otci mylný obraz. Domnívá se, že otec ho sešňěrovává svými příkazy a zákazy a nenechá ho volně dýchat. Odchodem z otcovského domu chce získat svobodu. Svobodu si však představuje jako nevázanost. Nevnímá otcovo jednání jako projev starostlivé lásky. Za těchto okolností nemá žádný smysl zadržovat syna doma, protože není schopen vnitřně přijmout hranice, plynoucí ze vztahu otce a syna.  Z podobenství prosvítá respekt Boží k lidské svobodě i nezbytnost ponechat člověku  možnost volby mezi dobrem a zlem, protože jinak by nemělo lidské jednání mravní hodnotu. Bůh se činí bezmocným tváří v tvář svobodě, kterou člověku daroval, protože ví, že není jiná cesta dozrání člověka v lásce a důvěře k němu. Je to ovšem často cesta zaplacená bolestnými zkušenostmi.

Mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým     životem promarnil.

Peníze mohou dát pocit významnosti a lze si za ně obstarat chvilková potěšení. Avšak společnost, do níž otevírají vstup peníze, nejsou praví přátelé. Přátelé si nelze koupit.

0Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi.

Pokušení ke hříchu – to je k opuštění otce – slibuje velké možnosti, jeví se jako něco lákavého a žádoucího. Ale dar života a naše životní šance nejsou bezedné, vyčerpávají se: zdraví, mládí, čas, šance…Odchod z domova byl vlastně jen útěk od sebe sama. Společníci jeho zábav nebyli praví přátelé, jen ho využili dokud z něho mohli mít prospěch. Je to mentalita: „zmocni se, použij a zahoď“.

Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal pást vepře. Rád by utišil svůj

hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával.

Doma byl synem, teď se stává prakticky otrokem, ještě pod úrovní vepřů (vepř byl u židů nečisté zvíře). Ve vzdálení od otce nenachází svobodu o které snil. Nemá nic!

Tu šel do sebe…

Na pozadí bídy do které upadl poznává cenu toho, co přijímal doma jako samozřejmost a zač nedovedl být vděčný.

Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a proti tobě…“

Ale ještě něco víc: Začíná si uvědomovat otcovu lásku a tím také svůj hřích. Kdosi řekl: Kdo neví, co je láska, neví ani co je hřích. Vrací se k otci s vědomím, že už nemá na nic nárok, ale věří, že otec ho aspoň přijme do služby.

Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil.

Otec čekal, až se syn vrátí, proto ho vyhlížel a uviděl ještě když byl daleko od domu. Nenechá ho ani dojít domů, ale běží mu naproti a rozvírá svou náruč, aby ho objal.

Bůh hledáním ztracených neříká, že on nic neví, kde se syn zdržoval a co dělal, znamená to, že Bůh hledá cesty, z kterých by přivedl ztracené zpět. To je Boží námaha, která nakonec vyvrcholí tím, že vydá za ztracený svět svého Syna. Když Syn sestoupí až do největší opuštěnosti  hříšníka, až ke ztrátě Otce.

Otec nařídil služebníkům: „Rychle, doneste šaty a oblečte ho…“

Nový šat a obuv naznačují navrácení důstojnosti Božího dítěte – otroci byli bosí a nazí. Prsten připomíná, že jsme děti krále, znamená navrácení nároku na dědictví. Nejde jen o navrácení majetku, ale o navrácení sebe. Otec oslavuje navrácení syna, který má znovu synovskou mentalitu.

Marnotratný syn teprve ve své bídě a ponížení pochopil cenu toho, co lehkomyslně opustil. Někdo až v nemoci pozná cenu zdraví; teprve až vidíme záběry domů zničených zemětřesením nebo válkou, začneme si vážit každodenních samozřejmostí; při ztrátě milovaného člověka vynikne jeho láska.

Starší syn se rozzlobil a nechtěl jít dovnitř…

Ani „hodný“ syn nevnímal to, co mohl doma mít, jako projev otcovy lásky. Zasloužil by si, aby ho otec nechal stát venku nebo ho dokonce nechal odejít, ale on vyšel za ním ven a hovořil s ním, neurazil se ani při jeho nespravedlivých slovech, ale trpělivě se snažil přivést ho k pravému poznání.

Člověk by mohl mít  třeba čtyři Nobelovy ceny za vědecké objevy, mít už za živa postavené pomníky a přece mu uniká to podstatné a životně důležité, pokud nepoznal lásku Otce v té plnosti, jak nám ji zjevil Kristus.

Nejvíc nakonec ublížil otci ten „hodný“ syn. Poctivě sice pracoval, ale ne z lásky k otci, ale s myšlenkou: „To bude jednou moje.“ Nepřipravil otce o polovinu majetku, ale dlužil otci lásku. Také nezaplacený dluh je trestný čin!

Proto se mše nazývá eucharistie – děkování. Proto se církev modlí denně ranní a večerní chvály – pak znovu a znovu zjišťujeme, jak mnoho Otci dlužíme a jak málo mu vracíme, že jsme dlužníky lásky. Bůh si zaslouží, abychom nebyli jen slušnými lidmi, ale vděčnými dětmi!

          Chiara Lubichová napsala: Můžeme milovat jako sluhové – plnit vše, co chce Pán aniž bychom se na něj obrátili slovem nebo můžeme milovat jako synové – srdcem, které Duch svatý naplnil láskou a důvěrou k jejich Otci – důvěrou, která vede k častému rozhovoru s ním, kdy mu řekneme všechno – svá předsevzetí, své plány; důvěrou, božskou touhou díky níž se nemůžeme dočkat až nadejde chvíle, která je věnovaná jemu, kde bych s ním navázal kontakt.

 

CHCI MILOSRDENSTVÍ

 

Má smysl postit se od jídla a pití a přitom odmítnout pokrm hladovému a nápoj žíznivému?

Má smysl oplakávat Kristovo utrpení a přitom být lhostejný k utrpení bližních?

Má smysl šlehat své tělo důtkami a přitom se až nepříčetně rozčílit, když nás někdo šlehne zraňujícím slovem?

Má smysl uctívat kříž a přitom odmítat odpuštění a smíření?

 

 

DVĚ MOŽNOSTI

 

01             Stará moudrost říká: Kdo nechce odpustit, podobá se člověku, který pije jed a čeká, že někdo druhý kvůli tomu zemře.

Martin Luther King, černošský pastor, který nasadil svůj život za své černé bratry, byl důsledný ve svém věrnosti evangeliu. V době, kdy mnozí černoši ve Spojených státech chtěli na nespravedlnost odpovídat násilím, vyprávěl často svým stoupencům tuto pohádku:

Malý černý Tom se vrací ze školy. Zastaví se v tiskárně a vyzvedne tam balík novin, který má donést do trafiky blízko svého domova. Je to výhodné, denně si vydělá dolar. Ale cestou domů pocítí prostou lidskou potřebu. Chce se mu čůrat. Jde kolem veřejného záchodku, ale nápis varuje: Pouze pro bílé! Potřeba je však naléhavá. Opře balík o strom  a opatrně nahlédne dovnitř. Nikdo tam není. Odváží se tedy vstoupit. Už je se svou potřebou skoro hotov, když uslyší kroky. Vejde velký bílý Jim. Srazí ho kopancem k zemi.

Co teď uděláš, malý černý Tome? Máš dvě možnosti: Zvedneš se, odběhneš do bezpečné vzdálenosti, očistíš se od své nečistoty, zavoláš na bílého Jima nějaké nenávistné slovo a pak půjdeš a budeš vyprávět svým černým bratřím svůj příběh a připravovat den, kdy to všechno černí bílým vrátí. Máš ale také druhou možnost a já Martin Luther King, který mnoho vytrpěl pro svou černou kůži ti radím, abys ji zvolil: Zvedneš se, odběhneš do bezpečné vzdálenosti, očistíš se od své nečistoty a odpustíš velkému bílému Jimovi. Budeš tak připravovat svět, ve kterém bude dost místa pro černé i pro bílé a to se nám nemůže podařit bez našich bílých bratří.

Martin Luther King byl zavražděn, půl roku po, něm byl zastřelen jeho ochránce prezident John Kennedy. Za půl roku nato byly však odstraněny segregační zákony a černí získali rovnoprávnost s bílými.

 

1

NEPŘEMOŽITELNOST PRAVDY

 

Protože pravda se může unavit, ale nemůže být přemožena ani oklamána, ať se vaše znavená mysl uchýlí k tomu, který říká ústy Šalomouna: „ Z celého srdce věnuj důvěru Pánu a nespoléhej na svou rozvahu! Ne něho upři mysl na všech svých cestách a on ti vyrovná kdekterou stezku“ A jinde: „Přepevná tvrz je Pánovo jméno, zbožný k ní spěchá, zachrání se.

 

Z listu sv. Bonifáce

 

 

CELÁ PRAVDA O ŽIVOTĚ

 

Při návštěvě v nemocnici mi řekla jedna stařenka: „Já už jsem se naučila trpělivosti. Přišla   jsem na to, že Pán Bůh chce, abychom poznali to i to – zdraví i nemoc, práci i utrpení, sílu i bezmocnost. Teď už patřím mezi ty maličké, co potřebují službu od druhých. Pán Ježíš přece řekl:Cokoli jste učinili jednomu z mých maličkých, mě jste učinili.My jsme teď ti maličcí, co přijímají od druhých službu.“

Staří lidé, trpící a nemocní nebo i bezmocní nejsou zbyteční, mají své poslání ve společnosti.I malé dítě je bezmocné, odkázáno ve všem na druhé, především na svoje rodiče. To je běh života. Nakonec jsou rodiče tak odkázáni na svoje děti. Zde mají děti možnost vracet lásku, kterou přijaly, čas, který jim rodiče věnovali. I to je běh života. Děti a vnoučata potřebují ke svému lidskému dozrávání vidět a dotýkat se i bezmocnosti stáří a umírání, aby znaly celou pravdu o životě a o člověku, i tu, na kterou v aktivním věku rády zapomínají. Potřebují také objevit cenu víry, která dává člověku optimistický výhled i na konci pozemské pouti.

 

 

PŘICHÁZÍ KRÁL

 

Kristův slavnostní vjezd do Jeruzaléma se jen málo podobal triumfům mocných tohoto světa. Ježíš nejel na koni, ale na oslátku a k tomu ještě vypůjčeném. V zástupu, který ho doprovázel nebyly význačné a vlivné osobnosti, ale jen děti a prostí lidé – v očích velekněží a farizeů chátra, která ani nezná pořádně Zákon a ničemu nerozumí. Nebyly drahé koberce, ale jen pláště těchto bezvýznamných a chudých lidí.

A přece to byl vjezd Krále králů, kterým se naplnila prorocká vize! Význam slavnosti neurčují ti, kteří doprovázejí, ale velikost toho, kdo přichází. A přichází ten, na kterého čekaly celé věky, aby vystoupil na trůn kříže a všechny k sobě přitáhl mocí své lásky. Jeho pravým triumfem budou ty nespočetné zástupy, které během dějin přitáhne právě z kříže. Jemu patří všechna moc, sláva a čest. A pro nás je ctí, že dovolí, abychom ho směli doprovázet.

 

 

ZBAVEN ŠATU

 

Od doby kdy byl Bůh v lidském těle – nejkrásnější z lidských synů – zbičován, vystaven posměchu a ponižování, vysvlečen do naha a přibit na kříž jako otrok, který nemá žádná práva, nemůže nikdo, nikdy, nikde ničím a nikomu vzít jeho lidskou důstojnost, protože toto krajní sebevydání Boha ukazuje, jakou cenu má i ten poslední člověk v očích Božích – a to je jeho konečná cena, která se  jednou zjeví!

 

 

NĚCO O KŘÍŽI

 

Jeden vysokoškolák ke mně přivedl skupinku hledajících spolužáků. Měl jsem jim říci něco o Bohu. Zkoušel jsem mluvit o Boží existenci poukazováním na účelnost v přírodě, mluvili jsme o chromozomech, o genetickém kódu, ale nějak je to neoslovovalo. Najednou ten můj známý požádal: „Otče, nemohl byste nám říct něco o kříži?“

Museli si všimnout, jak jsem se zalekl. „Víte, to je pro mě něco tak cenného, že bych se o to nechtěl hádat. Kříž vnímám jako znamení té nejčistší lásky. Dnes snad už nikdo vážně nepopírá, že Kristus opravdu žil a že zemřel na kříži jako dobrovolná oběť. A každému, kdo se s tímto faktem setká, říká: „Já umírám i pro tebe. Když mi uvěříš, můžeš mít věčný život.“

Odpovědět už musí každý sám.“

 

BÍLÁ SOBOTA

 

Kdyby Kristova historie skončila odpolednem Velkého pátku, vrátili by se jeho učedníci potichu ke své dřívější práci. To by bylo normální a logické, ale nestalo se to. Museli tedy něco prožít.

Velikonoční liturgie hovoří o prázdném hrobě a setkáních se Zmrtvýchvstalým. V kostelích se sice vystavuje na Bílou sobotu socha mrtvého Krista, ale církev ho neuctívá jako mrtvého. Spíše se zamýšlí nad tím, co by s námi bylo, kdyby opravdu všechno skončilo Kristovým pohřbem.. Země by byla planetou hrobů, na níž se střídá generace za generací na pochodu ke smrti. Ale hrob, do něhož bylo uloženo Ježíšovo mrtvé tělo byl prázdný a potřebný už jen k to,mu, aby svědčil o novém životě.

 

 

EXHUMACE

 

Tatínek mi umřel brzo. Náhle a nečekaně po banální operaci. To mi bylo třináct let. Po létech, to už jsem byl knězem, někdo rozhodl, že se musí zrušit hřbitov, kde jsme měli naše zemřelé. Rozhodli jsme se pro exhumaci a převezení jejich tělesných pozůstatků.. Byl jsem z rodiny jediný, kdo mohl jít na hřbitov, aby byl přítomen otevření hrobu. Trošku jsem měl obavy. Když hrobník kladl do malé rakvičky kosti a lebku, vybavil jsem si, jak jsme před léty s maminkou a dvěma mladšími sourozenci stáli nad čerstvým hrobem. Byla to smutná vzpomínka. Ale když jsem se pak vracel autem domů, najednou jsem si uvědomil, jak úžasná je naše víra. Já jsem zde viděl tatínkovy kosti, ale on někde je, živý. A jednou při vzkříšení se zase shledáme v proměněném těle. Byl jsem najednou velice rád, že jsem se té exhumaci pod nějakou záminkou  nevyhnul. Pochopil jsem, že člověk se nemá vyhýbat ničemu těžkému, ale má mít odvahu tím projít. Tak dozráváme k hlubšímu poznání.

 

LÁSKA A VĚRNOST

 

Stalo se v Dolních Bojanovicích v roce 1950. V politickém procesu bylo odsouzeno více mladých lidí k dlouholetým trestům. Měli doma svoje frajerečky, ale ty se brzy provdaly. Jen jedna z nich, když se dozvěděla, že její chlapec byl odsouzen na doživotí, mu v této pro něj zcela beznadějné situaci  vzkázala, že na něj bude čekat. Čekala. Jemu bylo tehdy 21 let, jí 20. Nemohla ho ani navštěvovat, pouze jeho rodiče.

Později jí někdo poradil sňatek. Civilní sňatek na dálku se konal na radnici v Dolních Bojanovicích. Ženicha zastupoval otec, její svědek byl komunistická tajemnice MNV jeho svědek komunistický úřadník z radnice, oddával je zootechnik JZD. Zbytek dne proplakala v kostele. Bylo jí už 26 let, ostatní děvčata měla krásnou svatbu, manžela, děti, ona nic.

Mohla svého muže vídat 4x do roka, ale jen tak, že on seděl za metr silnou zdí u okénka v úplném šeru, takže na něj ani neviděla. Spoluvězni jim vyrobili dva prstýnky. Nastěhovala se k jeho rodičům, aby měli aspoň dceru..

Čekala dlouhých 13 let.  Její manžel  mohl se však vrátil z vězení s podlomeným zdravím. Po několika létech úplně ochrnul, takže ho musela přenášet na zádech a později onemocněl i psychicky a předčasně zemřel. To všechno vydržela věrná láska, která měla odvahu postavit se proti nenávisti.

 

 

 

 

 

 

 

MAMINKA JE NEMOCNÁ

 

Děti někdy mohou vidět věci docela jinak a realističtěji než my, dospělí. Holčička se svěřuje ve škole: „Paní učitelko, maminka je nemocná.“ Paní učitelka ji pohladí a říká: „Ale to je smutné.“ Ale holčička odporuje: „To není vůbec smutné, protože maminka je teď pořád doma!“

 

 

UŽ NECHCI

 

Čtyřletý Honzík dostal k narozeninám šerifskou hvězdu, pistoli, klobouk a opasek. „Až budu veliký,budu černým šerifem!“, prohlašoval. A s mladšími sourozenci si na nic jiného nehrál.

Jednoho dne ale přišel za maminkou, kterou  často vídával klečet před křížem v pokoji a řekl: „Mami, já jsem viděl v televizi, jak tak zabíjeli lidi. Já jsem si o tom povídal s Pánem Ježíšem. Už nechci být černým šerifem!“

 

 

NA LOKOMOTIVĚ

 

Můj tatínek pracoval u dráhy. Jednou měl dovolenou a šel si vyzvednout výplatu. Napadlo ho, že mne vezme sebou a ukáže mi lokomotivy. Maminka mne svátečně oblékla, dala mi bílou košili , kterou mi vlastnoručně vyšila slováckými ornamenty.

Na nádraží to bylo pro mne jako pětiletého kluka velice zajímavé. Ale největší zážitek na mě teprve čekal. Tatínek domluvil se strojvůdcem, že nás sveze z výtopny, kde se parní lokomotivy roztápěly, na Hlavní nádraží přímo na lokomotivě! To bylo něco! Vidět, jak se z tendru přikládá pod kotel, ty plameny, prohlédnout všechny ty páčky a přístroje, zahoukat si na píšťalu…

Jenomže, když jsme slezli z lokomotivy, moje bílá vyšívaná košile díky mé zvídavosti už zdaleka nebyla bílá. Doma jsme oba dostali vyčiněno od maminky, že nemáme rozum. Ale tatínek  na mne potají spiklenecky mrknul a usmál  se. My, chlapi jsme totiž věděli své.

 

 

DOMOV

 

Za dva největší dary v mém životě považuji bezpečí rodiny a bezpečí, které mi dává víra v rodině církve.

Když někdo řekne domov a já se v duchu vrátím do svého dětství, vybaví se mi, jak spolu sedíme kolem stolu. Tatínek říkával: „Když se budeme mít rádi, udržíme se i na skále.“

A když se ohlédnu nazpět na své životní cestě, uvědomuji si, že mne provází životem laskavá, diskrétní a jemná Boží blízkost, o níž hovoří slova žalmu 73:  Mé štěstí je být nablízku Bohu, mít útočiště v Pánu, Hospodinu.

 

 

CO JE TO DOMOV

 

Přijali manželé do pěstounské péče dva a půlleté děvčátko. Tatínka, maminku, ostatní děti v této rodině, každého, kdo tam přišel, muže nebo ženu, dítě nebo dospělého, oslovovalo „teto“, protože se s nikým jiným než s „tetami“ z ústavu nesetkalo. Po několika létech v rodině řekla ta holčička: „Mě se nejvíc líbí, když jsme doma. Když přijdeme někam na návštěvu, musíme se nejprve seznámit a pak si spolu můžeme chvilku hrát. Doma se už všichni známe a můžeme si spolu hrát třeba pořád.“  To je dětsky vyjádřený pocit domova.

 

MÍSTO U STOLU

 

Po liturgické reformě vítá návštěvníky katolického kostela prostřený stůl.

Pozval jsi nás, Pane ke svému stolu.. místo u stolu ve tvém věčném království.

Když v rodině někdo chybí u stolu

 

 

KDYŽ NĚKDO CHYBÍ U STOLU

 

Když nemá v rodině své místo (dokonce první místo) Bůh, jakoby u stolu někdo chyběl.

V některých rodinách s malými dětmi se před jídlem všichni vezmou za ruce a modlí se: „U stolu je dosti místa, pozveme si Pána Krista.“

Teprve pak je rodina úplná!

 

 

 

STVOŘIL BůH VŠECHNY LIDI?

 

Ptá se vnučka babičky: „Babi, a stvořil Pán Bůh všechny lidi?“ – No, ano, všechny.“ – I tebe? – No, ano.“ – I mě? – No jistě.“ – No teda, babi, ale dneska dělá Pán Bůh hezčí lidi!“

0

 

MODLITBA ZA BABIČKU

 

Holčička přidává k večerní modlitbě prosbu: A Pane Bože, uzdrav babičku, ale nechoď k ní moc blízko, ať to od ní nechytneš.

 

 

ČEKÁME DĚŤÁTKO

 

Dostal jsem dopis od mladých manželů, kterým odborníci po mnoha prohlídkách řekli, že asi vlastní děti mít nebudou. Modlili se, aby jim Pán Bůh ukázal, jak dál. Uvažovali o adopci. Modlilo se nás více  z okruhu jejich přátel. A teď držím v rukou dopis od nich a v něm překvapení:

Čekáme děťátko! Stal se veliký zázrak, Bůh nás má moc rád! Chybí nám slova, abychom popsali, jak nám je. Je to tak nevyjádřitelně radostné tajemství. Naše srdce naplňuje hluboké štěstí. Nepřestáváme Bohu děkovat. On řekl „ano“ k našemu  dítěti. Stalo se něco, co se dotklo našeho života a změnilo jej. Začal žít nový človíček. Přichází k nám něco nesmírně krásného, něžně a tichounce, jakoby po špičkách.

Mám radost s nimi a děkuji za vyslyšení modliteb a také za poznání: Vznik nové lidské bytosti je a vždy zůstane tajemstvím, protože v tomto dění je vždy činný i Bůh a rodiče vždy zůstanou jen jeho vědomými nebo bezděčnými spolupracovníky na díle stvoření Je tu totiž určitá nahodilost v níž má Bůh prostor, aby se k nové lidské bytosti „přiznal“.

A ještě něco, musím obdivovat Boží pedagogiku, s níž vedl tyto mladé lidi k přijetí života jejich dítěte jako obšťastňujícího Božího daru.

 

 

POTŘEBA LÁSKY

 

Člověk nemůže žít bez lásky.

Je sám sobě nepochopitelnou bytostí

a jeho životu chybí smysl,

nepozná-li lásku,

n0esetká-li se s ní,

nezakusí-li ji,

neschválí-li její zásady a

neprokazuje-li ji sám aktivně druhým.

Jan Pavel II.

 

 

STOPY

 

Zakladatele „Opus Dei“ Josemaría Escríva jako šestnáctiletého mladíka upoutaly stopy bosých nohou  ve sněhu, které tam zanechal bosý karmelitán. Vtiskly se mu hluboko do srdce.0 Musel se ptát: „Když tento karmelitán byl připraven přinést z lásky k Bohu takovou oběť, co pro něj udělám já?“

Ten bosý karmelitán prostě konal to, co mu předpisovala řádová pravidla: chodil bosý. Mohlo by se zdá, že to nemůže být k ničemu dobré. A přece jeho stopy přinesly svůj plod: Začátek povolání kněze, zakladatele duchovní rodiny v církvi a světce.Každý, i malý skutek lásky k Bohu nebo k bližnímu, i když o něm nikdo neví, je stopou, která někde přinese plody.

 

 

VÍTR VANE, KAM CHCE

 

Vyprávěl jeden mladý kněz: Nepocházím z věřící rodiny. U nás se o Bohu nemluvilo, neviděl jsem někoho v rodině, že by se modlil, kostel pro mne byl něčím cizím. Když mi bylo asi devět let, šel jsem jednou po ulici a všiml jsem si nějaké barevné knihy v odpadkovém koši. Někdo tam vyhodil roztrhanou dětskou bibli. Vzal jsem si ji domu a začal jsem si v ní číst.  Zaujalo mne to. Začal jsem sám chodit do kostela a uvěřil jsem. Pán si mne dokonce zavolal ke kněžství.

 

 

UŽ TĚ NEPOTŘEBUJEME

 

Přišli nějací pyšní vědci za Pánem Bohem a řekli: My už tě nepotřebujeme, protože už dokážeme všechno, co ty. Bůh se usmál a zeptal se: „Opravdu dokážete všechno, co já a jako já?“ – Ano, dokážeme! – Bůh řekl: „Dobře, když tak jako já dokážete stvořit člověka,  já se stáhnu a už vám nebudu zavazet.Tak začněte, já se budu dívat.“ Jeden z  vědců tedy vzal prach ze země – ale Bůh ho hned zarazil: „Moment, příteli, vezmi si svůj prach!“

 

 

 

LYŽAŘSKÝ VÝCVIK

 

Jeden věřící student měl jet na hory na povinný lyžařský výcvik. Našel si na internetu, kam by mohl jít v neděli na mši. Šel za profesorem, který byl jejich instruktorem, aby mu dovolil jet 5 km. On se na něj překvapeně podíval a řekl: „Už sem jezdím se studenty deset let, ale ještě nikdo to po mě nechtěl. Pustil bych tě, ale musel by ještě někdo jet s tebou. Nikdo se nenašel, nikomu se s ním ráno nechtělo. Instruktor ho nepustil. Musel poslechnout. Asi za čtrnáct dní za ním ten profesor přišel a řekl mu: „Tebe si vážím, že máš svoje přesvědčení a měls odvahu se za ně postavit.

 

 

PRAVDIVÁ HRA O STATEČNÉ HELENCE

 

Prázdniny v dětské zotavovně. Helenka je z více dětí. Tatínek neponechává náboženskou výchovu pouze na paní katechetce ve škole a na panu kaplanovi při dětské mši. Dět0i za ním mohou přijít se všemi otázkami a pochybnostmi a on si na toto vždycky udělá čas. Víra je pro něčím samozřejmým a nebojí se ji veřejně projevit. Proto Helenka i v zotavovně klekne večer u postele a modlí se. Ostatní děvčata se shluknou kolem ní a smějí se. Ona jakoby je nevnímala. Klidně dokončí svou modlitbu. Pak vstane a zeptá se děvčat: Čemu jste se smály? – „No, přece tobě! Ty se modlíš jako někde ve filmu. Přece žádný Pán Bůh není.“ – Hlenka se zatváří udiveně: „Jak to, že není? Posaďte se, já vám to vysvětlím.“ A Helenka vysvětlovala nejen ten večer. Když pobyt v zotavovně končil, polovina děvčat se modlila s ní a ostatní uctivě mlčely.

 

 

JÍT PROTI PROUDU

 

Nechat vstoupit do hodnocení našeho života Boha! Neřídit se tedy slepě obvyklými názory.  Nedělat to, co dělají všichni, jen proto, že to dělají všichni. Neomlouvat se tím, že všichni to tak dělají, ale začít vidět svůj život Božíma očima, nehledět na úsudek lidí, ale na úsudek Boží. Hledat dobro, i když je to nepohodlné. Jinými slovy: Hledat nový styl života, nový život!

Kde k tomu naleznu návod, kde mohu slyšet Boží úsudek? V Písmu svatém! Svatý Václav měl prý sešit, do něhož si zapisoval myšlenky z Písma svatého a ve volných chvílích nad nimi rozjímal – to znamená přemýšlel, jak je převést do svého života a jak podle evangelia uspořádat i veřejné záležitosti.

Bůh přece zahrnul do svého plánu spásy všechny obory lidské činnosti. Proto křesťan nemůže ponechat politiku, hospodářství a problémy společnosti jejich osudu, ale musí udělat vše, co je jen možné, aby také v těchto oblastech se uplatnila moudrost evangelia a moc Kristova vykoupení.

 

OHEŇ NEBO POPEL

 

Papež Jan XXIII. Jednou řekl: Tradice znamená udržovat oheň ne ukládat popel. Když hoří oheň vzniká ze spotřebovaného paliva popel. Ten je pouze svědectvím, že tu byl kdysi oheň, který hřál a svítil. A my jej někdy melancholickým vzpomínáním opatrujeme, zatímco oheň, který Ježíš přinesl na zem, aby hořel, slábne, protože my se bojíme stát se palivem jako Ježíš. Kéž bychom pochopili, že je lepší shořet než ztrouchnivět!

 

 

ČEKÁNÍ U FARY

 

Bylo to někdy v létě roku 1950. V neděli, když jsme s tatínkem vycházeli z kostela, všiml si někdo černého auta, které stálo u fary. Tehdy bylo auto ještě vzácností, takže se lidé báli, aby  policie neodvezla pana kaplana. V té době už bylo uvězněno více kněží a začínaly pověstné procesy. Muži se tedy postavili před faru a čekali, co bude dál. Stál jsem tam také, svoji ruku v tatínkově pevné upracované dlani a s pevným odhodláním. My pana kaplana nedáme. Teprve když vyšli z fary dva páni v kožených kabátech a odjeli, s ulehčením jsme se rozešli.  Tak se rodilo moje povědomí o církvi jako společné věci.

 

 

OTTO SCHIMEK

 

Po násilném připojení Rakouska k Německé říši Hitlerem musel nastoupit vojenskou službu i mladičký Otto Schimek, hluboce věřící katolík. Když se loučil s maminkou před odjezdem na frontu, řekl jí: „Budu střílet proti, ale zároveň budu tak manipulovat se zbraní, aby se nakonec všichni mohli vrátit domů jako já.“ O dovolené ujišťoval maminku: „Moje ruce jsou čisté.“

Sloužil na polském území. Po návratu z dovolené byl určen do popravčí čety, která měla postřílet rukojmí. Když odmítl splnit rozkaz, byl surově zbit velitelem pažbou pušky do bezvědomí. Po vyléčení byl opět určen do popravčí čety, avšak znovu odmítl: „Jsem voják, ale jsem také křesťan. Jako voják bojuji proti nepříteli, ale ne proti nevinným lidem této země. Neuposlechnu rozkazu!“ Byl postaven před polní soud a odsouzen k trastu smrti zastřelením. Hájil se tím, že podle vojenských řádů německé armády má poddůstojník právo odmítnout rozkaz, který považuje za nesprávný. Rozsudek byl však potvrzen z Berlína. 14. listopadu 1944 byl Otto Schimek „pro zbabělost před nepřítelem“ popraven ve věku 19 ti let. Vojáci z popravčí čety úmyslně mířili tak, aby ho nezastřelili. Velitel ho tedy zastřelil pistolí ranou do spánku.

Jeho hrob v Machowé se stal po válce poutním místem Poláků. V předsíni fary je kniha s děkovnými zápisy Poláků. (Kathpress 266-9,10 ze 17 a 18. 11 1977)

 

 

TATÍNKOVI POLÁMALA

 

Někde jsem četl tento zážitek: K tatínkovi, který stavěl na dvoře zídku, přišel jeho malý synek s prosbou:“ Tati, pomazlit!“ Ale tatínek mu řekl: „Podívej teď mám ruce od vápna, počkej chvilku, až to tady dodělám, pak se pomazlíme.“ Klouček odešel, ale najednou se ozval srdceryvný křik. Tatínek přeskočil zídku v obavě, že mu syneček snad spadl do vápna. Ale on zatím šel s pláčem proti němu, v ručičkách držel přelomený tesařský metr a bědoval: „Tatínkovi polámala!“ Tatínek si otřel ruce o montérky, vzal ho do náruče, přitiskl k sobě a těšil ho: „ Neplač, já vím, žes nechtěl!“ Taková je láska nebeského Otce. On je naše útočiště v naší slabosti, náš Zachránce, náš Spasitel!

 

NIKOMU NESMÍŠ UBLÍŽIT

 

Při razii proti křesťanskému samizdatu v 80. létech přišla policie dělat domovní prohlídku  také k řeholním sestrám, byl to domov pro staré sestry. Vedoucí domova, bývalý policista se však postavil do dveří a pohrozil: „Já za to tady ručím, že se zde neděje nic nezákonného. Jestli budete dělat prohlídku, já skládám funkci, protože je to projev nedůvěry k mé práci!“ Po odchodu policie se představená ptala vedoucího, pro to udělal. Řekl jí: „ Moje maminka mi vždycky kladla na srdce, že nesmím nikomu ublížit.

 

 

BůH HLEDÁ I TEBE

 

Co v nás vyvolává slovo, Bůh? V jedné písni pro děti se zpívá jako refrén:

„Bůh je jeho jméno, Bůh, jak sladké jméno, všem je otevřeno, všem! Bůh i tebe hledá, Bůh na tebe čeká, Bůh nabízí víru všem..“

V tom slově zní domov, pocit přijetí, bezpečí a jistoty a dokonce úcty, jakou má Bůh k člověku. „Magnacum reverentia creavit Deus hominem“ stojí na katedrále v Chartres. Bůh přece vidí v člověku svůj obraz a vidí v něm od věčnosti svého vtěleného Syna. Člověk byl stvořen jako boží protějšek, jako boží „ty“.

Krásně o tom mluví žalm 130 (Renčův překlad).

Pane, nejsem pyšné mysli, nepohlížím dovysoka,

nebažím po velkých věcech, které nad mé síly jsou.

Ztišil, zklidnil jsem své srdce jako dítě v klíně matky.

Jako dítě zkonejšené ztichla ve mně duše má.

V Bohu nachází člověk svou důstojnost (žalm 8):

Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil:

Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?

Učinils ho jen o málo menším, než sou andělé, ověnčil ho ctí a slávou,

dals mu vládnout nad dílem svých rukou, položils mu k nohám všecko…

Hospodine, náš Pane, jako podivuhodné je tvé jméno po celé zemi.

 

 

MAGNIFICAT NA KONCI ŽIVOTA

 

Můj spolužák ze semináře MUDr Otto Opálka, se dočkal svátostného kněžství až ve 52 letech Byl odborníkem v léčení cukrovky, ale na udání kolegy – kariéristy se dostal v padesátých létech do vězení. V Leopoldově byl přítomen jako lékař svaté smrti blahoslaveného biskupa Leopolda Gojdiče. Po propuštění pracoval jako řadový lékař a v roce 68 se dostal do semináře. Působil pak jako administrátor v malé vesničce u Znojma. Byl vyhledávaným  duchovním vůdcem mnoha lidí z řad inteligence pro svoji františkánskou prostotu, moudrost a dobrotu. Když onemocněl rakovinou, nesl svou nemoc s velkou trpělivostí. Svoji agonii prožíval u sester Boromejek na Hradišti u Znojma. Sestry se modlily nad ním latinsky nešpory. Když sestřička začala vyslovila první slovo Mariina chvalozpěvu: „Magnificat“, on řekl: „anima mea Dominum“ a vydechl naposled.

 

 

BOŽÍ CHUDOBA

 

Luigi Pozzoli v knížečce „Elogio della piccolezza“ uvažuje: Není to náhoda, že radostné poselství  je zvěstováno právě chudým. Jak by se mohlo svěřit lidem , kteří neposkytují jednání Božímu žádný prostor? Apoštol Petr cituje  jedno místo z Knihy Přísloví: „Bůh se staví proti pyšným“(1 Petr 5,5). V magnificat, chvalozpěvu Matky Ježíšovy stojí: „rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; mocné sesadil z trůnu  ponížené povýšil“ (Lk 1,51n). Bůh „nemůže“ stvořitelsky jednat, kde se mu vzpírá domýšlivost a pýcha. Jestliže však mu člověk ve vší prostotě a skromnosti  řekne jako Maria: „Zde jsem, Pane!“, pak může Bůh uskutečnit zázračné činy: „Veliké věci mi učinil Mocný“ vyznává Maria (1,49). Člověk, který přijímá, stává se připraveným dávat. Kdo ví z vlastní zkušenosti, co je chudoba, může spíš vnímat potřeby druhých; trpí s nimi, je s nimi solidární – a odpovídajícím způsobem jedná. Tak je „být maličký“, „být potřebný“ úzce svázáno v řetězci vztahů: prosit – a jako odpověď dar; dostat – a jako reakce potřeba také sám něco dát. Na tomto pozadí porozumíme, proč Bůh miluje  „maličké“: Je to odraz a výraz vztahové dynamiky, která se nachází v životě samého Boha. Není snad trojiční život Boží – tajemstvím plné „chudoby“ a neoddělitelného darování se? „Bůh je absolutní chudoba; v něm není ani stopy po vlastnění, držení. Věčně říká Otec Synu: Ty jsi mé všechno. A Syn odpovídá Otci: Ty jsi mé všechno. A Duch Svatý je dynamikou této nejvyšší chudoby, jíž je Bůh“, píše Francois Varillon. A dodává k tomu: „Jestliže rozum  při takových myšlenkách dostává závrať, pak dejme tomu říká: Bůh je bohatý!  Avšak hned k tomu dodává: …bohatý na lásku, ne na vlastnění. Být bohatý na lásku znamená být chudý, to je přesně totéž. Bůh je nekonečná chudoba…“

 

 

NEBUĎTE NERVÓZNÍ

 

Milenium křtu Ruska: Svatý otec vyslal na oslavy, které se konaly krátce po nástupu Michala Gorbačova kardinála Cassarolliho, který se cítil velmi nejistý. Přijal ho Gorbačov a Ševarnadze. Gorbačov mu řekl: Nebuďte nervózní, já i Ševarnadze jsme byli jako kojenci pokřtěni a doma jsme měli za portrétem Lenina ukrytou ikonu.

 

 

POKORA A ODVAHA

 

Maria je vpravdě blahoslavená, protože na ni shlédl Bůh, a je blahoslavená, že uvěřila. Neboť právě při tom vznikl veliký plod Božího shlédnutí. Nevystihlým uměním Ducha Svatého sestupujícím na ni v skryté hlubině jejího srdce přistoupila k tak velké pokoře taková odvaha, … že ta, která se pokládala za nepatrnou služku, nijak nezapochybovala, že je vyvolena k tak velkému tajemství, k podivuhodnému společenství, k nevyzpytatelné svatosti; věřila, že brzy skutečně porodí Boha a člověka. Toto působí beze vší pochyby v srdcích vyvolených milost Bohem předurčená, aby z nich nečinila ani pokora zbabělce ani odvaha lidi pyšné, nýbrž spíše, aby se obě ctnosti podporovaly, aby nejen nevzešlo z odvahy  žádné vynášení sebe, nýbrž  aby z ní vzešla co největší pokora, aby byli shledáni tím více plní bázně a ne nevděční vůči dárci všech darů a aby se s pokorou nevkradla nějaká malomyslnost. Ale čím méně si kdo zvykl spoléhat na sebe i v těch nejmenších věcech, tím více také ve všech velkých věcech důvěřuje v moc Boží.

Sv. Bernard

 

 

NULA NA DOVOLENÉ

 

Brněnský katecheta a spisovatel Dominik Pecka říkával, že mnozí lidé se domnívají, že člověk je jen „nula na dovolené“. Vynoří se z nicoty, prožije na zemi pár desítek let a pak zase zapadne do nicoty. Křesťanství nabízí optimistický pohled na dar života: Každý lidský život, třeba i postižený mentálně nebo tělesně, je pozváním ke šťastné věčnosti s Bohem!

 

 

PÁN BůH SI S TÍM PORADÍ

 

Když jsem ještě pracoval v továrně, namítl mi jeden z kolegů: Kdyby měli být všichni vzkříšeni, kam by se to množství lidí na Zemi vešlo? Odpověděl jsem tehdy, že když si Bůh dovedl poradit s celým vesmírem při stvoření, že si bude vědět rady i s tímto problémem, koneckonců vesmír, který stvořil je na to dost velký.

 

 

ŽÍT NA VĚKY

 

Americký spisovatel John Updike napsal povídku „Holubí pírka“. Je to o dospívajícím chlapci Davidovi, který se právě vypořádává s představou smrti. Píše se tam: Zcela bez výstrahy se Davidovi  zjevila přesná vize smrti: dlouhá díra do země, ne širší než lidské tělo, kterou jsi stahován dolů, zatímco nahoře mizí bílé obličeje. Snažíš se na ně dosáhnout, ale paže jsou přitisknuty k tělu. S lopat se ti sype do obličeje hlína. Tak zůstaneš navěky, ve vodorovné poloze a za čas na tebe nikdo nevzpomene a nikdy tě nezavolají.

 

Maminka mu dala za úkol, aby vystřílel ve stodole divoké holuby, kteří tam dělali škodu na obilí.. Když vykopal jámu, a vzal mrtvého holuba za křídlo, aby ho tam hodil, všiml si krásně uspořádaných pírek na holubím křídle s břidlicově modrými odstíny modři, najednou mu sklouzl po nervech konejšivý pocit, jakoby vzduchu narostla křídla a byl oděn v  tuto jistotu: že Bůh, který vyplýtval tolik dovednosti na nicotné ptáky, nezahubí vše, co stvořil, tím, že by nenechal Davida žít navěky.

 

 

BOHATÍ CHUDÍ

 

Roul Follerau se jako mladý novinář setkal s malomocnými. Když se dozvěděl, že malomocenství se dnes už dá léčit a že tolik lidí trpí a umírá v úděsných podmínkách, byl tím otřesen. Celý svůj život věnoval záchraně malomocných. Vyzval tehdejší představitele Sovětského Svazu a Spojených Států, Chruščova a Kennedyho, aby se zřekli jednoho bombardéru ve prospěch léčby malomocných. Nedostal odpověď. Možná se takový bláznivý návrh nedostal přes filtr kanceláří a  osobních tajemníků nebo to při svých státnických starostech nepovažovali za důležité. Většina prostředků pocházela od chudých lidí. Třeba od chudých snoubenců, kteří věnovali peníze, za které si  chtěli koupit svatební prsteny.

 

 

MĚ PROTIVNÝ NEJSI

 

Jednou jsem prožíval určitý úsek svého života v napětí a nervozitě. Byl jsem si vědom, že tím trpí i moje okolí, ale nemohl jsem se z toho stavu dostat. Až jsem zašel do kostela, poklekl před svatostánkem a modlil se: „ Pane Ježíši, podívej, jak já jsem všem protivný. Já už jsem protivný i sám sobě.“ Aniž bych slyšel nějaký hlas, vyvstala v mém srdci odpověď: „I kdybys byl všem protivný i sobě, mě protivný nejsi.“

 

PANENKA

 

Při zastupování v jedné farnosti jsem si všiml velké dětské panenky vystavené na bočním oltáři. Zeptal jsem se dětí: „Proč tu máte tu panenku?“ Ozvala se jedna malá holčička: „To je moje panenka! Přinesla jsem ji ukázat Ježíškovi.“

Měli bychom se v mnohém učit od dětí. Pro to děvčátko je Ježíš součástí jejího světa, tak jako maminka nebo tatínek. Je to někdo, kdo ji má rád a proto se zajímá i o její panenku.

Učme se od toho děvčátka nosit Ježíši „ukázat svoje panenky“. Pocítíme pak mnohem víc jeho blízkost a přátelskou spoluúčast na našem životě.

 

 

PŘÁTELSTVÍ

 

Přátelství s lidmi vyrůstá pro křesťana ze správně prožívané víry. Člověk nenajde přátele tím, že je hledá, ale tím, jak žije. Tím, že se nechá někým probudit k vzájemnému nezištnému dávání nebo, že k němu někoho mimoděk  probudí. Přátelství zraje. Začíná vzájemným souzvukem, který vznikl shodou na společných ideálech, které uznáváme, ceníme, a hlavně uskutečňujeme. Kvůli němu má náš přítel pro nás cenu, kterou se mu snažíme vyjádřit prokazováním dobra. Ne proto, abychom si jej udrželi nebo že bychom od něj něco čekali. Ale z vděčnosti, že je naším přítelem, že má k nám úctu a dává nám pocit vlastní hodnoty. Kamarádství není ještě přátelství. V kamarádství spojuje něco, v přátelství navzájem milujeme druhého pro něj samého.

 

 

 

NÁVRATY

 

V jedné vesničce opravoval mladý kněz s věřícími starý kostelík. Potřebovali udělat elektrickou instalaci. Ochotně a brigádnicky, pouze za materiál ji provedl předseda MNV a KSČ v jedné osobě.

Za sametové revoluce šli věřící za ním a řekli: „Předsedo, změnily se poměry, co bychom mohli dělat?“ Byl tím velmi překvapen a řekl: „Vy jediní mi nenadáváte!“

Uplynula léta, dnes už je ve farnosti jiný kněz. Přišel za ním muž středních let s prosbou: „Pane faráři, chtěl bych se dát pokřtít!“ – Co Vás k tomu přimělo?“, ptá se  kněz. „Já jsem nechal řemesla a šel jsem dělat do lesa. A jak jsem tam při práci přemýšlel  o tom, co člověk v přírodě vidí kolem sebe, uvěřil jsem.Začal jsem chodit do kostela, teď už se mnou chodí děti a občas i žena. Já jsem nebyl ve víře vychovávaný, ale teď vím, že jsem našel, co jsem vlastně celý život hledal.“

Ukázalo se, že to je syn bývalého předsedy KSČ.

Lidé budou stále více přicházet na to, že peníze jim umožňují leccos mít, někam se podívat, mít kolem sebe plno věcí. Ale to všechno nemůže zaplnit prázdno, jaké zůstává v lidské duši, dokud tam nevstoupí Bůh. Pro mnohé je to dosud neznámý Bůh. Ale kostely, které se opravují a osvětlují se stanou pro mnohé symbolem pozvání, místem, o němž člověk najednou pochopí, že je to jeho domov

 

 

 

 

PŘECE NĚCO

 

Jan Pavel I. Vyprávěl příběh o člověku u Posledního soudu: P.Ježíš měl knihu a každému, kdo přicházel četl z té knihy,. Co udělal dobrého. Ten člověk si nemohl na nic vzpomenout. Když na něho došla řada, s úzkostí čekal, když Pán Ježíš listoval v té knize. Ten se po chvíli podíval na toho člověka a řekl: „Moc toho tady nemáš, ale přece něco: Byl jsem smutný a tys mi vyprávěl vtipy, abys mne rozveselil.“

 

 

 

 

NEDOLOMIT NALOMENOU TŘTINU!

 

Jan XXIII. Jako benátský patriarcha se dozvěděl, že jeden z jeho kněží se potlouká po hospodách. Počkal si na něj u hospody.Když kněz uviděl svého biskupa, zbledl. Ale patriarcha ho laskavě vzal pod paži a požádal ho, aby ho doprovodil domů. Když přišli domů, klekl mu k nohám a řekl mu: „A teď vás prosím, abyste mne vyzpovídal.“ A patriarcha se zpovídal. Po rozhřešení mu řekl: „Milý spolubratře, mysli na neocenitelný dar a na neobyčejnou moc, kterou ti dal Bůh, že můžeš odpouštět hříchy lidu a dokonce i svému biskupovi. Ať ti to slouží k povzbuzení a jako podnět chránit se provinění a být Ježíši vděčný!“

 

 

DAROVANÝ ŽIVOT

 

Vyprávěla mi maminka devíti dcer, že ji při posledním dítěti lékař velice přemlouval, aby si je nechala vzít. Odmítla to. Druhý den pospíchala na autobus a vběhla do cesty nákladnímu autu. Řidič to ubrzdil, ale křičel na ni: „Ženská, vy jste podruhé na světě!“ Řekla mi: „Já jsem si uvědomila, že když jsem já chránila život svému dítěti, Bůh uchránil život mě.– V obchodě se jí ženy smály: „Taková stará a ještě chce mít dítě!“ Řekla jim: „Já se ještě cítím na dítě dost mladá!

 

 

VĚRNOST SVĚDOMÍ

 

Jeden mladý člověk po přestěhování obtížně hledal práci. Získal místo pomocného dělníka na stavbě. Krátce po nástupu přivezl někdo s dodávkou nějaký materiál. Obrátil se na něj a požádal ho, aby mu to pomohl složit. Ochotně vyhověl. Pak mu řekl:“A tohle mi pomoz naložit. Opět mu pomohl, ale po jeho odjezdu zjistil, že to tam ten člověk vlastně ukradl. Hovořil o tom doma se ženou a shodli se na tom, že takové věci dělat nebude. Za několik dní přijel ten člověk znovu a opět se obrátil na něj. Ochotně mu pomohl složit materiál z vozu, ale když chtěl pomoci při krádeži, odmítl. Řekl mu: „To je proti mému svědomí!“ Ten člověk se rozčílil a protože věděl, že bydlí na faře, nadával mu svatoušků a černokabátníků. Ostatní se mu posmívali. On toho však nelitoval. Dosvědčil sedmé přikázání a věděl, že už nikdo po něm nebude chtít něco špatného.

 

 

BOLEST SE PROMÉNILA V NADĚJI

 

Jedna starší paní vyprávěla ve společenství o dlouhé nemoci a smrti jejího manžela. Prožila s ním krásné manželství, ale asi před rokem šel s nějakými potížemi k lékaři a ukázalo se, že je to rakovinové onemocnění ve stadiu metastází. Když se to dozvěděla od lékaře, přemýšlela, jak to muži opatrně sdělit. Ale on to vytušil a řekl jí rovnou: „Nikdy jsme před sebou neměli tajemství, řekni mi pravdivě, jak to s mnou vypadá.!“  Musela mu říct pravdu. On jí řekl: „Tušil jsem to. Přece vím, jak mi je. Ale dobře, že to vím. Oba bychom se trápili, ale každý sám. Teď tě budu moc potřebovat.“

Ke konci vyprávění jí vytryskly slzy. Ona si je však setřela, usmála se  a řekla: „ Ale u mě už se ta bolest proměnila v naději.“

 

OBDIVUHODNÝ VÝKON

 

Patnáctiletý Janek Mela ze severopolského Malborku jako člen expedice  cestovatele

Marka Kaminského dorazil na severní pól. Před dvěma lety  následkem úrazu přišel o jednu ruku a jednu nohu. Při jeho věku by to byl obdivuhodný výkon i pro zdravého chlapce.

 

PODLE TOHO SE DÁ ŽÍT

 

Stalo se to někdy v dobách normalizace v jednom českém městečku: Do knihkupectví, přišel mladý člověk a zeptal se: „Prosím vás, nemáte něco od Krista?“ Prodavač se trochu vyplašeně rozhlédl  kolem sebe a říká: „My nic takového nevydáváme.“ Ale takovou Boží náhodou stál právě vedle tohoto mladého člověka místní pan farář. Naklonil se k němu a řekl mu: „ Víte, Kristus sám nic nenapsal, ale kdybyste chtěl něco o něm, můžete jít se mnou a já vám něco dám.“ Věnoval mu Nový Zákon. A ten člověk občas přišel a ptal se: „Jak mám tomuto rozumět ? – „Co tohle znamená?“ Asi po dvou letech přišel a řekl: „Pane faráři já bych chtěl být pokřtěn. Já jsem dlouho hledal. Zabýval jsem se budhismem, islámem, jógou, ale tady jsem našel něco podle čeho se dá žít.“

 

 

NEBUDETE-LI JAKO DĚTI

 

Chlapec s maminkou na dovolené, nadšený, že ho děti pozvaly do mlýna. Maminka: Ale přece víš, že teď jdeme tatínkovi naproti na nádraží a pak pojedeme na setkání. Chlapec se rozzlobila utekl. Ale za chvíli přišel už převlečený a říká: Mami, tak jdeme. Tak už tě to přešlo? Já jsem pochopil, že musím vzít svůj kříž. – Když se vraceli z nádraží, přijeli sousedé a prosili, aby k nim šli všichni, protože jejich děti se na chlapce moc těšili. Rodiče se na sebe podívali a řekli: „Tak teď zase my na sebe musíme vzít svůj kříž a ztratit svůj plán.

 

 

MOUDRÝ ŽEBRÁK

 

Bylo jedno zvláštní království. Král pevně věřil ve spravedlnost svých zákonů a svých rozsudků. „Zákon je zákon“, říkával často svým královským rádcům. A nikdy nedovolil výjimku při provádění svých rozsudků.

0Jednoho dne byl jeden žebrák přistižen, když chtěl z královské kuchyně ukrást kousek sýra a chleba. Král poručil, aby ho pověsili, protože tak zněl podle zákona trest za krádež.

„Ale já jsem tak chudý a hladový“, vysvětloval žebrák. „A ty, můj králi máš všeho tolik. Určitě ti nic nechybí, když pro mne ubylo trochu sýra a chleba.. Chtěl jsem se ovšem zeptat, protože já nejsem žádný zloděj, ale nikdo tam nebyl. A pohled na jídlo na stole…“

„Je mi líto. Žádné výjimky“, přerušil ho král. „Odveďte zloděje  k šibenici!“

„Škoda“, bědoval zloděj, když šel před strážcem. „Teď bude muset tajemství mého otce umřít se mnou. Rád bych je býval prozradil králi…“

„Co to tady povídáš? Ven s ním!“, poručil strážce. „Jaké tajemství máš na mysli?“

„Jestliže král zasadí semeno granátového jablka, mohu se postarat, že z něho dorána vyroste strom a přinese plody. To je tajemství, kterému mne můj otec naučil.“

Strážce se zastavil. „Snad by se o tom měl král dozvědět než zemřeš. Pojďme zpátky k němu!“ A přivedl zloděje nazpět ke králi, aby mu sdělil, že zloděj má nějaké tajemství.

Král chtěl vědět víc. „To mě musíš ukázat!“, řekl a přikázal stráži, aby obstarala semeno granátového jablka z královské zahrady.

Společně s královskými úředníky šli král, strážce a žebrák do zahrady. Tam vyhloubil žebrák jamku pro semínko, ale seménko do ní nevložil. Místo toho se postavil a řekl: „Já sám nemohu ten div vykonat, že bych vložil seménko do země. Jen taková osoba, která ještě nic neukradla nebo nevzala něco, co jí nepatří, může seménko vložit do země. Když jsem nyní zloděj, musí to udělat někdo z vás“ , vysvětloval dále.

Tu úředníci, strážce i sám král byli docela potichu a bylo slyšet jen ptáčky zpívat a bzučet včelky.

Zloděj se obrátil na velkého vezíra a požádal ho: „Mohl bys seménko zasadit?“

Ale velký vezír se začal třást: „Rostlinka by nemohla vyrůst, kdybych já zasadil seménko. Když jsem byl malý chlapec, ukradl jsem svému sousedovi nůž.“ Netroufal si pohlédnout zlodějovi přímo do očí a odvrátil svůj pohled.

0Nato se zloděj obrátil na pokladníka: „Mohl bys seménko převzít?“

Ale pokladník docela zblednul a sklonil hlavu: „Nemohu to udělat“,  řekl. Každý den pracuji s velkými sumami peněz Snad se mi přihodila jednoho dne chyba a vzal jsem z pokladny příliš mnoho.“

Každý z královských úředníků a dokonce sám strážce musel přiznat, že nemůže seménko zasadit.

„Pak musíš ty sám, vznešený králi, zasadit ten strom“, řekl zloděj. „Neboť ty jsi jediný, kdo ještě nikdy nevzal nic, co mu nepatří.“

Tehdy i král zblednul a svěsil ramena. „Lesklé věci připadají malým dětem zvlášť dobré“, začal král vyprávět, „a budí zvědavost. Vzpomínám si že jsem byl jako malé dítě přísně potrestán za to, že jsem vzal královský řetěz svého otce a ukryl ho ve své komnatě. Nevěděl jsem, že byl tak cenný a významný. Viděl jsem jen, že drahokamy  na něm září jako hvězdy a že vrhají na zeď barvy duhy, když na ně dopadne sluneční světlo.“

Když král domluvil, nastalo dlouhé ticho.

Potom řekl zloděj: „Můj králi, ty jsi tak mocný a bohatý. Nic ti nechybí. A nyní žádný z nás nemůže seménko zasadit. Ale já, který jsem ukradl trochu jídla, abych neměl hlad, budu oběšen!“

„Jsi moudrý!“, řekl král. „Ukázal jsi nám, že žádný z nás není dokonalý. Kdyby se zákony dodržovaly tak přesně, jak jsem to požadoval, žádný z nás by tu teď nestál. Odvolávám rozsudek. Jsi volný. Jako dík za lekci, kterou jsi nám všem udělil, daruji ti královský řetěz svého otce. Nyní jdi! Otevřel jsi mi oči. Do budoucna budou zákony prováděny právě tak se soucitem jako se spravedlností!“

 

 

 

PLOBOHA JEŽÍŠKU

 

Babička dávala Pepíčkovi polívčičku, ale on nechtěl jíst. Babička mu všelijak domlouvala, ale když nic nepomáhala, pohrozila mu: „Jak nebudeš papat polívčičku, Panbíček se na tebe bude hněvat!“ Ale Pepíček zase nepapal. V tom silně zahřmělo. Pepíček se lekl a říká: „Ploboha Ježíšku, plo tlošku polívčičky takovej lámus?“

 

Život je

Jsme Boží děti

Domov duše

Jedno mtělo a jedna duše

Založit rodinu

Strom života

Obětovaný čas

Tatínkovské vyznamenání

Věrnost slibu

Radostná zbožnost

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi

učiňme člověka, aby byl naším obrazem

Kněz stvoření

Dobro stvoření

Jsem

Tvůj

Společenství

Advent

Mládí ducha

Vánoce

Co zůstane z Vánoc?

Co člověk opravdu hledá

Největší dar Vánoc

Úžas nad člověkem

Přijď, Pane Ježíši

Pozorná matka

Nazištná láska

Zacheus

Nevydařený a „hodný“ syn

Chci milosrdenství

Dvě možnosti

Nepřemožitelnost pravdy

Celá pravda o životě

Přichází král

Zbaven šatu

Něco o kříži

Bílá sobota

Exhumace

Láska a věrnost

Maminka je nemocná

Už nechci

Na lokomotivě

Domov

Co je domov?

Místo u stolu

Když někdo chybí u stolu

Stvořil Bůh všechny lidi?

Modlitba za babičku

Čekáme děťátko

Potřeba lásky

Stopy

Vítr vane kam chce

Už tě nepotřebujeme

Lyžařský výcvik

Pravdivá hra o statečné Helence

Jít proti proudu

Oheň nebo popel

Čekání u fary

Otto Schimek

Tatínkovi polámala

Nikomu nesmíš ublížit

Bůh hledá i tebe

Magnificat na konci života

Boží chudoba

Nebuďte nervózní

Pokora a odvaha

Nula na dovolené

Pán Bůh si s tím poradí

Žít navěky

Bohatí chudí

Mně protivný nejsi

Panenka

Přátelství

Návraty

Přece něco

Nedolomit nalomenou třtinu!

Darovaný život

Věrnost svědomí

Bolest se proměnila v naději

Obdivuhodný výkon

Podle toho se dá žít

Nebudete-li jako děti

Moudrý žebrák

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *