Přednáška z kongresu o Božím milosrdenství – Slavkovice 2011

BOŽÍ MILOSRDENSTVÍ A DRUHÝ PŘÍCHOD KRISTA

 

Vztah mezi Boží spravedlností a Božím milosrdenstvím

 

Boží spravedlnost a Boží milosrdenství jsou dva nedílné projevy Boží lásky, která miluje člověka pro něho samého. Milosrdenství je projev Boží věrnosti k tomu, co stvořil. Je to udělení milosti ze soucitu s trpícím stvořením. Už první zpráva o Božím milosrdenství spojuje spravedlnost s milosrdenstvím. Bůh vyhlašuje trest jako důsledek oddělení se člověka od Boha, který je Život ale hned následuje protoevangelium – příslib vykoupení. Tímto příslibem vlastně začínají dějiny spásy. Člověk prolomil ochrannou hráz, kterou Bůh svým varováním chtěl ochránit lidskou svobodu, protože nechtěl, aby lidstvo poznalo prokletí zla. Nemohl však člověku zabránit v uplatnění svobody, v níž se měl člověk rozhodnout pro Boha nebo proti Bohu. Byla to zkouška důvěry.

Uveďme, co o Božím milosrdenství říká velký český teolog Josef Zvěřina: „Boží láska se projevuje i k člověku hříšnému, k nevěrnému partnerovi. Hebrejský výraz pro tuto lásku je RAHAMIM, řecky ELEOS; jejich významy jsou bohaté: milosrdenství, slitovnost, soucit, ba i odpuštění a věrnost. Celým Starým zákonem se táhne jako zlatá nit Jahvovo milosrdenství.: Hebrejský výraz znamená též „vnitřnosti“, my bychom řekli srdce. Tak mluví žalmista o slitovnosti otcovského srdce:

Hospodin je slitovný a milostivý,

shovívavý, nejvýš milosrdný;

Jako se nad syny slitovává otec ,

slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.(Žl 1O3, 8.13).

Bůh jakoby byl vázán milosrdenstvím: „Rovněž jsem uslyšel sténání Izraelců, které si Egypťané podrobili v otroctví, a rozpomenul jsem se na svou smlouvu“ (Ex 6,5). Boží slitovnost se zpočátku vztahovala spíš na spravedlivé a Izrael. Avšak ponenáhlu je líčena milosrdnost i k hříšníkům a ke všem národům:

Svévolník ať opustí svou cestu,

muž propadlý ničemnostem své úmysly;

nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním,

k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho (Iz 55,7).

Jak se Boží milosrdenství vztahuje i na pohany, ukazuje příběh Jonášův.

Jak Bůh odpouští? Co se děje s člověkem, který neodmítá, který není zatvrzelý? Odpověď dává Davidova prosba o odpuštění:

Odvrať svou tvář od mých hříchů,

zahlaď všechny moje nepravosti.

Stvoř mi čisté srdce, Bože,

obnov v mém nitru pevného ducha.

Jen mě neodvrhuj od své tváře,

ducha svého svatého mi neber! (Žl 51,11-13).

Boží odpuštění je zvláštní čin Boží slitovné lásky. Jeví se nejdřív jako odsouzení – odvrácení Boží tváře: Bůh nesouhlasí s hříchem. Pak se ale děje něco velikého: Bůh zahladí hříchy stvořením nového srdce, obnovuje nitro, dává svého Svatého Ducha. To nejsou pouhé obrazy!

Ani Boží hněv a trest nevylučuje milosrdenství:

Kdo je Bůh jako ty, který snímá nepravost,

promíjí nevěrnost pozůstatku svého dědictví!

Nesetrvává ve svém hněvu,

neboť si oblíbil milosrdenství.

Opět se nad námi slituje,

rozšlape naše nepravosti.

Do mořský hlubin vhodíš všechny jejich hříchy,

prokážeš věrnost Jákobovi,

jak jsi za dob pradávných

přísahal našim otcům (Mich 7,18-20).

Blahoslavený Jan Pavel II. vydal encykliku o Božím milosrdenství. Ve 4. článku píše:  Boží milosrdenství vyjadřuje Starý zákon mnoha výrazy různého obsahu, které však jakoby ze všech stran směřují k jednomu základnímu významu, aby tak vyjádřily transcendentní bohatství milosrdenství a zároveň ho mnohotvárně přibližovaly člověku. Starý zákon povzbuzuje lidi v neštěstí, zvláště ty, kteří jsou obtíženi hříchem, i celý Izrael, který měl smlouvu s Bohem, aby se odvolával na Boží milosrdenství, dovoluje mu, aby mu naprosto důvěřoval, připomíná mu je v dobách úpadku a zoufalství. Potom zase za milosrdenství děkuje a oslavuje Boha, kdykoliv se projevilo a naplnilo v životě národa nebo některého jednotlivce.

Tímto způsobem je milosrdenství jakoby stavěno do protikladu k Boží spravedlnosti a velmi často se ukazuje nejen jako silnější, ale i hlubší než ona. Již Starý zákon učí, že spravedlnost je sice opravdovou ctností u člověka a u Boha znamená jeho transcendentní dokonalost, ale láska je přesto „dokonalejší“, to znamená větší v tom smyslu, že je prvotní a základní. Láska umírňuje spravedlnost a spravedlnost jí v konečném důsledku slouží. Prvenství a přednost lásky před spravedlností (což je charakteristické pro celé Zjevení) se projevuje právě skrze milosrdenství. Žalmistům a prorokům se to jevilo tak zřetelně, že sám výrazspravedlnost u nich znamená spásu uskutečněnou Bohem a jeho milosrdenstvím. Milosrdenství se tedy liší od spravedlnosti, ale neodporuje jí, jestliže v dějinách člověka – jak to dělá už Starý zákon – předpokládáme přítomnost Boha, který se jako Stvořitel spojuje jedinečnou láskou se svým stvořením. Ze své povahy pak láska vylučuje nenávist a přání něčeho špatného vůči tomu, čemu jednou sama sebe darovala: „Neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil.“ Tato slova odkrývají nejhlubší základ vztahu mezi Boží spravedlností a milosrdenstvím vzhledem k člověku a ke světu. Kromě toho zdůrazňují, že životodárné kořeny a nejhlubší důvody tohoto vztahu musíme hledat hluboko u počátku, v samotném tajemství stvoření. Předpovídají také již v souvislostech Starého zákona plné zjevení Boha, který „je láska“. (Jan Pavel II. Dives in misericordia, 4).

Vracíme se k úvaze Josefa Zvěřiny:V Novém zákoně padají radikálně všechny lidské představy, které Boží slitovnost jakkoli omezují. Ježíš vystupuje jako velekněz milosrdný a věrný v Boží službě, a mohl tak smířit hříchy lidu (Žid 2,17). Byl a je Vycházející z výsosti, který nás navštíví pro slitování a milosrdenství našeho Boha (srv. Lk 1,78). Boží milosrdenství jde od pokolení do pokolení, jak říká Maria (Lk 1,50). Milosrdenství je stálý přívlastek Mesiášův, proto se ho dovolávají ubozí: „Synu Davidův, smiluj se (srv. LK 15,20).  Ten nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky, které přijímá a s nimi jí; ujišťuje, že v nebi bude větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ (Lk 15,2.7). Radostná zvěst takřka hýří Božím milosrdenství (asi 150 míst):

Otec našeho Pána Ježíše Krista je „Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy (2 Kor 1,3). Milosrdenstvím Božím jsou křesťané tím, čím jsou: „Kdysi jste vůbec nebyli lid, nyní jste však lid Boží: pro vás nebylo slitování, ale nyní jste slitování došli (1 Petr 2,10). Proto je milosrdenství přáno křesťanům na začátcích apoštolských listů (Jud 2; 1 Tim 1,2; 2 Tim 1,2 aj.). (Josef Zvěřina: Teologie Agapé, skriptum, Praha 1992)

Evangelista Lukáš, kterého Dante nazval „scriba mansuetudinis Christi“- „pisatel Kristovy dobroty“ uvádí  v 15. kapitole trojí podobenství o ztracených: o ztracené ovečce, ztracené minci a ztraceném synu. Všechna mají jedno společné: Aktivní působení Boží. Žena hledá minci, pastýř hledá ovečku, otce běží vstříc vracejícímu se synu…

Bl. Jan Pavel II. ve zmíněné encyklice rozebírá toto poslední podobenství podrobněji: „V podobenství o marnotratném synu se ani jednou nevyskytuje slovo „spravedlnost“, podobně jako v původním textu není ani výraz „milosrdenství“. Přece však je do samého jádra evangelijního učení velmi pečlivě vepsán zvláštní vztah spravedlnosti a lásky, který je vyjádřen jako milosrdenství.

Tím zřetelněji zde vystupuje, že láska se stává milosrdenstvím, kdykoliv musí překračovat přesnou míru spravedlnosti, která je přísná a někdy příliš úzká. Marnotratný syn, když promarnil vše, co dostal od otce, si po návratu zasluhuje, aby si vydělával na živobytí nádenickou prací v otcově domě a případně se pozvolna dopracoval i nějakého majetku, i když snad už nikdy tak velkého, jaký promrhal. To by vyžadoval řád spravedlnosti. Tím spíše, že onen syn nejen rozházel svůj podíl na otcovském majetku, ale navíc svým chováním otce urazil a dotkl se ho. Toto jednání, které ho v jeho vlastních očích zbavilo synovské důstojnosti, ve skutečnosti nemohlo být otci lhostejné. Nutně ho to muselo bolet. Muselo na něm ležet jako tíha. Jednalo se přece o jeho vlastního syna. A tento vztah nemohl být odstraněn ani žádným jednáním zrušen. Toho si je vědom i marnotratný syn. A právě proto, že si to uvědomuje, vidí jasněji svou ztracenou důstojnost a správně posuzuje místo, které mu nadále může náležet v domě jeho otce.

Toto podrobné vylíčení duševního stavu marnotratného syna nám umožňuje, abychom pochopili, v čem spočívá Boží milosrdenství. Není pochyby, že v této jednoduché, ale tak pronikavé analogii nám postava otce ukazuje Boha jakožto Otce. Jednání otce v podobenství a celý jeho způsob chování, který navenek prozrazuje jeho vnitřní rozpoložení, nám dovoluje objevit jednotlivé prvky starozákonního pohledu na milosrdenství ve zcela nové syntéze, prosté a hluboké zároveň. Otec marnotratného syna je věrný svému otcovství, věrný své lásce, kterou svému synu vždy věnoval. Tato věrnost je v podobenství vyjádřena nejen okamžitou ochotou přijmout domů syna, který se vrací, když rozházel otcovský majetek. Ještě plněji se projevuje v oné radosti a tak štědrém obdarování navráceného marnotratníka, že to až budí odpor a závist u staršího bratra, který od Otce nikdy neodešel a neopustil jeho dům.

Otcova věrnost vůči sobě samému – známá už ze starozákonního slova hesed – je potvrzena zároveň určitým citovým způsobem. Neboť čteme: Když otec spatřil marnotratného syna, jak se vrací domů, „pohnutsoucitem přiběhl, objal ho a políbil“. Jedná nepochybně pod vlivem hlubokého citu, čímž si lze také vysvětlit jeho velkodušnost vůči synovi, která potom tak pobouřila staršího bratra. Ale důvody jeho rozrušení musíme hledat ještě hlouběji. Otec si je vědom, že bylo zachráněno základní dobro – totiž samo lidství jeho syna. Majetek sice promarnil, ale je zachráněno jeho lidství. Dokonce je jakoby znovunalezeno.(Jan Pavel II. Dives in misericordia,5n.)

Ještě jednou necháme promluvit Josefa Zvěřinu: „Ve všech náboženstvích je bolestné vědomí rozporu mezi Boží svatostí a lidským selháním; ve všech náboženstvích je snaha po očistě a smíru, která se pak projevuje různě. Izrael však prožíval zvláštním způsobem Jahvovu svatost, který je třikrát svatý a také vědomí své nevěrnosti, společné i osobní. Smíření, o kterém zde mluvíme je smíření s Bohem, obnovení  společenství porušeného vinou, hříchem. Smíření s Bohem, ne tak usmiřování Boha, neboť ten se nemění, ale musí se měnit viník a hříšník (Gn 32,21).

Smíření je“Boží čin, kterým Bůh zrušil nepřátelství vůči Bohu, v němž se člověk nacházel; kde se mluví o smířeném tvorstvu (Kol 1,20), znamená to nikoli nějaký psychologický jev, nýbrž stav, který vytvořil Bůh a do něhož uvádí člověka. (…) Zvláště list křesťanům ze židovstva vyzdvihuje Kristovu soucitnou lásku, oběť smírnou a zástupnou, kterou přinesl Kristus poslušností, modlitbou a utrpením. (Žid 5-10) Tu jsme již na vrcholech naplnění starozákonních zaslíbení a přecházíme k nejvyšším výpovědím o oběti Kristově jako posvěcení, znovuzrození, všeobecného smíru platného pro všechny lidi, tvorstvo, časy.“(Josef Zvěřina: Teologie Agapé, str.262nn.,skriptum, Praha 1992) .

 

Šíření úcty k Božímu milosrdenství

 

Jeden mladý člověk mi položil otázku: „Otče, jak si představujete peklo?“ – Řekl jsem mu:  „Na pekle jsou nejstrašnější dvě věci: úplná samota a navždycky. Ale to je divná otázka, jak tě to napadlo?“ –  „Já mám kamaráda a my jsme se hádali, protože on byl nevěřící. Ale nedávno za mnou přišel a řekl mi: „Já jsem uvěřil!“ –  „Jak to?“ –  „Měl jsem takové vidění: Velká pláň plná lidí a přítmí. Najednou vyšlo slunce. Někteří se obrátili tváří ke slunci, jiní prvně přivírali oči (se škvířili), ale pak se také obrátili ke slunci. Ale někteří se obrátili zády.A já jsem pochopil, že už se nemůžu k Pánu Bohu obracet zády.“

Jeden dominikánský teolog, P. Joachim Badeni, píše: Hodně jsem si uvědomil prostřednictvím laiků. Náhodou něco řekli a byla to pravda. Myslím si, že lidé, kteří chtějí všechno uzavřít do pojmů, všechno probírají příliš podrobně a to je uzavírá vůči nečekanému Božímu světlu, protože pro toto světlo nenachází žádné místo v teologických učebnicích. Zdá se, že instinkt pravdy je dost častý u Božího lidu. Setkávám se s tím u úplně jednoduchých lidí žijících v manželství, majících děti. U kněží jsem se s něčím takovým nesetkal, i když třeba někteří z nich to také cítí. V teologii je to přesvědčení, že Duch Svatý je přítomen v Božím lidu.

V evangeliích pro to můžeme najít krásný příklad. Urs von Baltazar ve svém komentáři k velikonočnímu evangeliu píše:  Ženy, které podle Mt evg. Stály pod křížem jako zástupkyně lásky církve hrají pokračují v této roli také o velikonočním ránu. Je to imgrunde podivuhodné, že se po takových hrozných zážitcích nenechaly odradit a že ani nemysleli na nemožnost jejich záměru („Kdo nám odvalí hrobový kámen?“), a že jdou neúnavně za svým zbožným předsevzetím pomazat Ježíšovo tělo vonnými mastmi, aby jeho tělo, tak řečeno v rámci lidských možností uchránily od rozkladu. Připomíná to něco z naivní lidové zbožnosti, která svým jistým instinktem jde svou cestou navzdory překážkám a duchovním námitkám. A jsou od Boha odměněny. On sám odstraní překážky – hrobový kámen je už odvalen – a pro ženy a ony bez dlouhého váhání  a uvažování vstupují do svatyně otevřeného hrobu, který skrývá uspokojující objasnění (Hans Urs von Baltazar: Licht des Wortes, s.139, Paulinus-Verlag, Trier 1987) .

Právě tyto ženy, které vedla láska jsou poslány, aby tuto radostnou zprávu – toto evangelium – donesly. Tak si Bůh vybírá i v dějinách církve čistá prostá srdce a oživuje bdělost lásky v církvi. Tak si vybral i sestru Faustinu a ty, kteří se nechali oslovit jejím poselstvím.

Sv. Otec v apoštolské exhortaci Verbum Domini píše: Soukromé zjevení může vnést nové akcenty, přinést nové formy zbožnosti nebo prohloubit ty staré. Může mít určitou prorockou povahu (srov. 1 Sol 5,19-21) a může být platnou pomocí pro porozumění a lepší život evangelia v aktuální době; nemá být proto přehlíženo. Je pomocí, která je nabídnuta, ale její užití není povinnost. V každém případě se má jednat o potravu víry, naděje a lásky, které jsou pro všechny trvalou cestou spásy (VD 14).

Církevní schválení soukromého zjevení je podstatným ukazatelem toho, že dotyčné poselství neobsahuje nic, co by protiřečilo víře a dobrým mravům; je dovoleno je zveřejnit a věřící jsou zmocněni rozvážně je přijmout. (tamtéž)

Jak máme uvést do souladu soukromá zjevení o hrozícím Božím trestu, který už nemůže být dlouho oddalován a s biblickým poselstvím? Nelze dát rovnítko mezi tyto výstrahy a očekávání konce světa, jak o něm hovoří Pán Ježíš. Nelze spojovat tyto předpovědi ze soukromých zjevení s konkrétními událostmi a dobami, těžko i spolehlivě určit zda se již naplnily nebo hrozí.

Lidé se dopouští dvou chyb:

  1. Varování před trestem zaměňují za ohlášení trestu (někdy i s určitou škodolibostí podobně jako Jonáš, který se po svém kázání uvelebil za městem a čekal až spadne oheň z nebe. Ale Bůh ho vyslal ze soucitu s hříšníky, možnost trestu měla odvrátit od špatného života a přimět k nápravě. Nelze tato varování brát jako předpovědi něčeho, co se stane, protože je to podmíněno obrácením a omilostněné osoby jsou často vyzývány právě k usmiřování zla, tedy k oddálení nebo odvrácení trestu. Jonáš kázal: „Ještě 40 dnů a Ninive bude zničeno…“ Abrahám smlouval s Hospodinem o osudu Sodomy a záviselo to na 10 spravedlivých…Také Jidášova zrada byla podmíněná jeho svobodným rozhodnutím, jinak by ho těžko Ježíš vybral za apoštola. I kdyby Jidáš nezradil, mohli se nepřátelé zmocnit Ježíše jindy a jinak. Nemůžeme sladit s Ježíšovou láskou k hříšníkům, že by Jidáš kvůli svému vyvolení za apoštola skončil v pekle. Konečně, největším Jidášovým neštěstím nebyla zrada, ale nedostatek víry v Boží milosrdenství. I přes vyjádření Sk.ap. že „Jidáš svou službu zrádně opustil, aby odešel na místo, kam patřil“  nepovažují teologové zavržení Jidáše za jisté, např. papež Jan Pavel II. v knize rozhovorů „Překročit práh naděje říká: „V Matoušovi (Kristus) jasně mluví o těch, kteří půjdou do věčného trápení (srv. Mt 25,46). Kdo to bude? Církev se v této souvislosti nikdy nevyjádřila. Je to skutečně neprobádatelné tajemství Boží svatosti a lidského svědomí. Mlčení, které zachovává církev, je tedy pro křesťana jediným vhodným postojem. I když Ježíš říká o Jidášovi, který ho zradil: „Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil“ (Mt 26,24), nemůžeme toto prohlášení s jistotou považovat za věčné zatracení“ (Překročit práh naděje, str. 163, Praha 1995).

 

  1. Navzdory slovům Pána Ježíše, že o dni jeho druhého příchodů ví pouze Otec, snaží se vytěžit nějaké časové údaje. V knize „Světlo světa“ na otázku: Řeholnice Faustyna Kowalská, svatořečená Janem Pavlem II., přijala zhruba před 80ti lety  ve vizi Ježíšova slova: „Připravíš svět na můj konečný příchod.“ Je nutno, abychom to vzali vážně? Benedikt XVI. odpovídá: „Pokud bychom to brali chronologicky a chystali se  na jeho příchod bezprostředně, teď, byla by to chyba. Pokud to chápeme ve spirituálním smyslu, kdy Pán je tím neustále přicházejícím a my se přitom připravujeme i na Jeho konečný příchod vždy, když vycházíme vstříc jeho smilování a sami se dáváme formovat, pak je to pravda. Nechat se formovat Boží milostí jako proti-mocí proti nemilosrdnému světu – to je takříkajíc příprava na to, že přijde On sám a Jeho milosrdenství.“

Na to, jaký má papež názor na výklady apokalypsy, representované německým vědcem Rüdigerem Holinskim, který vidí v sedmi listech církevním obcím „šifru po sobě následujících sedmi epoch církevních dějin, přičemž jméno sedmé a poslední obce Laodicea   (v překladu: právo lidu) prý znamená epochu, kterou charakterizují strachy, deprese, falešní učitelé církve a nová náboženství, dobu v níž věci nebudou ani chladné, ani horké.“ Vždyť přece vědomí víry se vytrácí, musí se zavírat kostely, protikřesťanská diktatura mínění už nepůsobí jen mírně , ale s otevřenou agresivitou a člověk porušuje už i poslední biblické tabu, „strom života“, manipulací a vyráběním samého života, papež odpovídá:

Jsem vůči takovým výkladům skeptický. Apokalypsa je tajemná kniha a má mnoho dimenzí. Ale zda je i to, co tu říká interpret, její dimenzí, bych nechal  otevřené. Apokalypsa každopádně nedává schéma časové spočítatelnosti. Nápadné je na ní právě to, že když už člověk věří, že teď je konec, začíná to celé zase znovu. To znamená, že apokalypsa tajemně zrcadlí pokračující nesnáze, aniž by nám zároveň říkala, kdy a jak přesně přijde odpověď  a kdy a jak  se nám Pán ukáže. Není to kniha, která by se hodila pro chronologické výpočty. Důležité je, aby se každá doba vystavila Pánově blízkosti. A abychom právě i my, zde a dnes, stáli před Pánovým soudem a nechávali se tím soudem řídit. Sv. Bernard z Clairvaux, používal pojem „adventus medius“ – „prostřední příchod“, jímž On periodicky opětovně vstupuje do dějin; do doby Bernardovy se mluvilo o dvojím příchodu, jednou Betlémě a podruhé na konci věků. Myslím, že tím uhodil hřebík na hlavičku. My nemůžeme stanovit, kdy bude konec světa. Kristus sám říká, že to nikdo neví, ani Syn. Musíme ale pořád být takříkajíc v blízkosti jeho příchodu – a především v nesnázích si být jisti, že On je blízko. Zároveň bychom si měli být při svých vlastních činech vědomi, že budeme souzeni.“ (Benedikt XVI.: Světlo světa, str.170 nn. Barrister Principál, Brno 2011)

Ve druhém dílu knihy „Ježíš z Nazareta“ píše papež: „Způsoby prostředního příchodu jsou mnohotvárné: Pán přichází skrze své slovo, přichází skrze svátosti, zvláště ve svátosti Eucharistie, přichází skrze slova a události v mém životě. Existují však také epochální způsoby tohoto příchodu. Působení obou postav svatého Františka a svatého Dominika ve 12. a 13. století byl způsob, jak Kristus nově vstoupil do dějin, nově uplatnil své slovo a svou lásku, způsob, jak svou církev obnovil a obrátil pozornost dějin k sobě. Podobně můžeme hovořit o velkých postavách 16. století: Terezie z Avily, Jan z Kříže, Ignác z Loyoly, František Xaverský znamenaly nový příchod Pána do zmatených dějin jejich století. Jeho tajemství, jeho postava se nově zjevily a především: Jeho síla proměňující a formující dějiny byla nově přítomná. (Jesus von Nazaret, s.316, Herder, Freiburg, 2011)

             Liturgické slavení Kristových tajemství každoročně a svátosti, jsou-li řádně přijímány působí neviditelný příchod Krista do bolestí a utrpení věřících a že jsou také utrpením připravováni na svůj osobní „konec světa“ Pro všechny dosavadní generace křesťanů probíhá 2. příchod Kristův průběžně během dějin církve.

Jak upozorňuje kard. Ratzinger ve své Eschatologii,  kosmické úkazy  nenaznačují, jak se svět promění, ale komu už teď patří – Kristu – Bohočlověku, který usedl po Boží pravici a proto mu bude patřit soud nade vším a dovršení stvoření: „Z kosmických symbolických elementů, Nového Zákona nemůžeme získat nic pro kosmické líčení průběhu budoucích událostí; všechny pokusy tohoto druhu jsou na špatné cestě.  Tyto texty se týkají spíše vylíčení tajemství parusie v jazyce liturgického podání. Nový Zákon skrývá a odhaluje to, co je pro nás nevyslovitelné o Kristově příchodu tak, že o něm mluví slovy takového druhu, která v tomto světě mohou vyjadřovat způsob styku s Bohem. Parusie je  nejvyšším stupněm a naplněním liturgie; liturgie je parusií, parusiálním děním mezi námi. Na druhé straně ale z toho plyne, že právě tato církev, která se zdánlivě v liturgii obrací zcela do nitra, zasahuje tím do nosného středu kosmu a působí jeho osvobozující proměnu. Zrovna tak, jako nesmíme vykládat liturgické symboly jako naturalistické popisy, nemůžeme odstranit reálný nárok na kosmos, který není pompézní ozdobou, ale patří k jádru věci samotné. Ukazuje se ještě další fakt skloubení „nyní“ a „potom“, které způsobuje zvláštní ráz zpřítomnění křesťanství a jeho přetrvávání do budoucího. Světské elementy zbaveny trůnu, pohaslé slunce, měsíc a hvězdy – to se už nyní stalo (Dokud jsme byli nedokonalí žili jsme pod nadvládou prvopočátků světa(Gal 4,3);podobně  Kol 2,8), a přece to teprve nastane; trubka Slova svolává už nyní lidi, a přece to teprve bude, každá eucharistie je parusií, příchodem Pána, a každá eucharistie teprve opravdu napětím touhy, aby zjevil svou skrytou nádheru.(…) Pro takovou úvahu přestává být tématika parusie spekulací o neznámém. Stává se výkladem liturgie a křesťanského života ve své vnitřní souvislosti a ve svém stálém sebepřekračování. Stává se závazkem ,abychom liturgii prožívali jako svátek naděje a přítomnosti vůči kosmokratoru Kristu; musí se stát výchozím bodem a shromaždištěm takové lásky, ve které se Pán může zabydlet. V kříži kráčel nejprve Pán, aby nám připravil místo v domě Otce (Jan 14, 2n.); v liturgii má církev v „kráčení s ním“ připravit bydlení v tomto světě pro něj.“(Joseph Ratzinger: Eschatologie,str. 121 n., Barrister Principál, Brno 1997).

„Předpovědi o konci světa znamenají konečně, že završení dějin není možné zdola. Žádný jednotlivec, ani společenská skupina nebo třída, žádná rasa si nesmí nárokovat hlavní úlohu v dějinách  a už teď anticipovat soud nad světem. Z křesťanského hlediska je nepřijatelný každý světský mesianismus. Bůh sám je Pánem dějin skrze Ježíše Krista v Duchu Svatém. On bude mít poslední slovo – slovo spravedlnosti a milosrdenství pro jednotlivce i pro celé lidstvo“(A.H. Matej:Viem, komu som uveril, SÚSCM Řím 1988).

Zde můžeme připomenout všechny slepé uličky během dějin, které měly vést ke konečné šťastné budoucnosti lidstva: všechna falešná proroctví a předpovědi, která se pokoušejí určit nějaký časový horizont – adventistů, Svědků Jehovových, ale i falešná nebo špatně pochopená a vykládaná soukromá zjevení, chiliasmus, Hitlerova tisíciletá říše, marxistický ráj na zemi na věčné časy, nauka o převtělování a nirváně, mayský kalendář a rok 2012…

Obrazy Posledního soudu však nelze chápat pouze symbolicky. „Ten veliký scénář, který předestírá především Matouš 25 s ovcemi a kozly je podobenstvím  nepředstavitelného. Vždyť tento neslýchaný proces si nedovedeme představit; aby před Pánem stál celý kosmos, aby před ním stály celé dějiny. Musí se to vyjádřit v obrazech, v nichž to dokážeme tušit. Jak to bude vypadat tváří v tvář, to se vzpírá naší představivosti.

Ale to, že On je soudce, že proběhne skutečný soud, že lidé budou rozdělováni a že je tu i možnost zavržení, že není jedno, jak věci jsou, to je důležité.

Lidé dnes mají tendenci říkat, no, tak zlé to všechno zas nebude; nakonec, Bůh by sotva mohl být takový. Ne, On nás bere vážně. A existence zla, které zůstává a které musí být odsouzeno, je fakt. Měli bychom tedy při vší radostné vděčnosti, že Bůh je tak dobrý a že nás omilostňuje, vnímat a zaznamenávat si do životního programu i vážnost zla, které jsme viděli v nacismu a komunismu a které kolem sebe vidíme i dnes.“(Benedikt XVI.: Světlo světa, str.172, Barrister Principál, Brno 2011)

 

 

Očekávání parusie  a  touha po nebi

 

V exerciciích pro Jana Pavla II. říká kardinál Christoph Schönborn:  V minulých letech došlo k něčemu zvláštnímu: Nebe se křesťanům vytratilo! O touze po nebi, „o nebeské vlasti“ se téměř nemluví. Je to jakoby křesťané ztratili svou orientaci, která jim po celé roky ukazovala směr cesty. Zapomněli jsme na to, že jsme poutníci a že cílem našeho putování je nebe. A s tím je spojena i jiná ztráta: začalo nám chybět vědomí, že jsme na nebezpečné cestě a že je možné minout se svým cílem a cíle svého života vůbec nedosáhnout. Řečeno pointou:po nebi netoužíme a považujeme za samozřejmost, že tam dojdeme (Christoph Schönborn: Milovat Církev,str. 138, Nové město, Praha 1998).

Benedikt XVI. v Knize Světlo světa říká: „Naše kázání, naše zvěstování je opravdu jednostranně zavádějící  a zaměřené na uspořádání lepšího světa, že sotva ještě zmiňuje opravdu lepší svět. Zde musíme zpytovat svědomí. Přirozeně se snažíme vyjít posluchačům vstříc a hovořit o tom, co leží v jejich horizontu. Ale naším úkolem současně je tento horizont překračovat, rozšiřovat  a zaměřovat na to poslední.

Tato věc je pro dnešní lidi tvrdý chlebíček. Vidí ji jako něco nereálného. Chtěli by místo toho konkrétní odpovědi pro to, co je nyní, pro soužení všedního dne. Ale tyto odpovědi zůstanou polovičaté, jestliže nedají pocítit a vnitřně poznat, že tento materielní život přesahují, že existuje soud a že existuje milost a věčnost. V tomto ohledu musíme hledat také nová slova a způsoby, abychom umožnili lidem prorazit falešnou zeď konečnosti.“

Šíření úcty k Božímu milosrdenství má v lidech naší doby, nejprve v nás věřících a skrze nás pak v ostatních lidech způsobit změnu, obrat ve vnímání 2. příchodu Kristova. V osobním vztahu z hrozby na naději a ve vztahu k tolika ohroženým hříšníkům z naší lhostejnosti a lehkomyslnosti k jejich ohrožení a konečnému osudu ke snaze vyprosit jim obrácení a záchranu. Málo si děláme starosti o sebe i o druhé, obzvlášť o ty, kteří jsou mimo okruh naší rodiny a přátel. Motivem tedy nemá být ani útěk ze světa, ve kterém se nám nedaří, ani naivní utěšování, ale pravda, která dává životu jeho vážnost, a připomíná člověku odpovědnost za jeho svobodu ale i naději, která míří výš.

Svatý otec Benedikt XVI. položil v druhém dílu knihy Ježíš z Nazareta otázku: Můžeme se za příchod Ježíše modlit? Můžeme upřímně říkat: „Marana, tha!“ „Přijď, Pane Ježíši!“? Ano, můžeme. Nejen to: Musíme! Prosíme o anticipaci jeho přítomnosti obnovující svět. Prosíme ho ve chvílích osobní tísně: „Přijď, Pane Ježíši!“ Prosíme ho, aby byl nablízku lidem, které máme rádi nebo o které si děláme starosti. Prosíme ho, aby byl účinně přítomný ve své církvi.

Proč bychom ho neměli prosit, když nám i dnes daruje stále nové svědky své přítomnosti, v nichž přichází On sám? A tato prosba, i když nemíří bezprostředně na konec světa, je přece pravou prosbou o Jeho příchod, nese sebou celou šíři prosby, kterou On sám nás naučil: Přijď království tvé!“ Přijď, Pane Ježíši!“ (Jesus von Nazaret, s.317, Herder, Freiburg, 2011)

Při jedné generální audienci rozvinul tuto myšlenku do modlitby. Řekl: „Svatý Pavel na závěr svého prvního listu Korinťanům opakuje a vkládá do úst také Korinťanům jednu modlitbu, která se zrodila v prvních křesťanských komunitách na palestinském území: Marana, tha!, což doslova znamená „Náš Pane, přijď!“ (16,22). Byla to modlitba prvotního křesťanstva, a poslední kniha Nového zákona ? Apokalypsa – se touto modlitbou také končí: „Přijď, Pane!“ Můžeme se tak modlit i my?

Zdá se mi, že pro nás dnes, v našem životě, v našem světě je obtížné modlit se upřímně, aby pominul tento svět, aby přišel nový Jeruzalém, aby nastal poslední soud a přišel soudce, Kristus. Myslím si, že ačkoli se z mnoha důvodů takto neodvažujeme modlit, můžeme také my správně a korektně říci spolu s prvotním křesťanstvem: „Přijď, Pane Ježíši!“. Samozřejmě, nechceme, aby teď nastal konec světa, ale na druhé straně také chceme, aby tento nespravedlivý svět pominul. I my chceme, aby svět byl od základu změněn, aby nastala civilizace lásky, aby nadešel svět spravedlnosti, pokoje, svět bez násilí a bez hladu. To všechno chceme. Ale jak by k tomu mohlo dojít bez přítomnosti Krista? Bez Kristovy přítomnosti se svět nikdy nestane skutečně spravedlivým a obnoveným.

A proto jinak, zcela a v hloubi můžeme a musíme i my s velkou naléhavostí v situacích naší doby říci: Přijď, Pane! Přijď, jak to ty chceš a znáš. Přijď tam, kde je bezpráví a násilí. Přijď do uprchlických táborů Dárfůru, severního Kivu do mnoha částí světa. Přijď tam, kde vládnou drogy. Přijď i mezi ty boháče, kteří na tebe zapomněli a kteří žijí jen sami pro sebe. Přijď i do našich srdcí, přijď a obnov náš život, přijď do našeho srdce, abychom se my sami mohli stát světlem Boha, Tvou přítomností. V tomto smyslu se modleme se svatým Pavlem: „Marana, tha! – Přijď, Pane Ježíši!“. Modleme se, aby Kristus byl skutečně přítomen dnes v našem světě a aby jej obnovil.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *