Pecka Dominik k.8.1895 Čejkovice – 1.5.1981 Moravec

Po studiích na gymnáziu v Kyjově a na klasickém gymnáziu v Brně (1914) byl přijat do kněžského semináře v Brně (1914–18) a po jeho úspěšném absolvování byl 5. 7. 1918 vysvěcen na kněze (potřeboval k tomu biskupský souhlas, protože ještě nedosáhl předepsaných 24 let života). Nastoupil nejprve do duchovní správy (v l. 1918–26 působil jako kaplan v Tuřanech u Brna, Loděnicích, Brně-Zábrdovicích), poté se na doporučení představených rozhodl pro pedagogickou službu. Po složení předepsaných zkoušek získal v r. 1926 profesorskou způsobilost pro gymnázia. Kromě náboženství vyučoval filozofii, němčinu, francouzštinu, a to na českém gymnáziu v Jihlavě (1926–41), po jeho zrušení v Brně-Králově Poli (1941–46) a poté v Brně-Husovicích (1946–53); mimo to působil v l. 1949–50 jako docent sociologie na Teologickém ústavu v Brně. Soustavnou pozornost věnoval náboženské vzdělávací práci mezi studenty. Redigoval časopis Museum, který tiskli rajhradští benediktini (1917–18), studentský katolický měsíčník Jitro (1932–42) a Úsvit (1946–49), řídil knižnici Duchovní orientace v edici Akord a edici Orientace. Byl v redakčním kruhu měsíčníku Akord („list pro kulturní syntézu“), který vydával Spolek katolických studentů v Brně. Pořádal prázdninové tábory katolických středoškoláků, přednášel na Akademických týdnech organizovaných M. Habáněm. V l. 1954–55 a 1959–60 byl protiprávně vězněn (k tomuto období se vrací v knize Z deníku marnosti, 1993). R. 1969 mu TF v Olomouci udělila čestný doktorát teologie. Zemřel v kněžském domově na Moravci.

 

S Dominikem Peckou jsem se poprvé setkal přes stránky jeho knížky, kterou mi půjčil ze své knihovny jeden salezián, který se krátce předtím vrátil z vězení. Měla titul: „Umění žít“ a velmi mne zaujala. Myslím, že tento název vystihuje přesně, jak chápal profesor náboženství P. Dominik Pecka svoje životní poslání: Pomáhat mladým lidem, kterým ještě chybí zkušenost, aby se vyznali v tom, co jim život nabízí, správně se orientovat a položit pro stavbu svého života dobré základy. Následovala další knížka „Cesta k pravdě“, pak krátká a vtipná zamyšlení v „Umění stárnouti za školou“ a úvahy o aspektech a projevech svatosti  „Svatí a lidé“, románově psaný životopis svaté Kateřiny ze Sieny „Neviditelný prsten“ a další román „Matka Boží v trní“, který inspirovalo jeho kaplanování v Brně-Tuřanech.

V době „pražského jara“ jsem měl poprvé možnost poznat pana profesora „na živo“ na přednášce o výchově dětí ve starobrněnském augustiniánském klášteře. Nedávno jsem našel svoje zápisky z této přednášky. Zapamatoval jsem si na celý život dvě z těchto zásad: „Konečným cílem vychovatele je, aby se stal zbytečným. Výchova směřuje k samostatnosti. Vychován je ten, kdo už nemusí být pozorován, kontrolován a známkován, poněvadž se dovede správně rozhodovat sám.“ A druhá zásada – Co nemají děti dělat, jim není třeba říkat, ale co mají dělat je podávána s jeho typickým humorem: Nenapomínejte „Nepráskej dveřmi!“ , řekněte: „Zavírej tiše!“ „Chovej se přístojně, omaleně, jak se na mehlo sluší!“

V krátkém období, kdy se mohla církev nadechnout, byl panu profesorovi v Olomouci udělen čestný doktorát teologie. Zúčastnili jsme se jako bohoslovci. Jeho osobnost představil profesor Vojtěch Tkadlčík. Dozvěděli jsme se o neúnavné a neohrožené spisovatelské plodnosti nového doktoranda, která mu vynesla za osmnáct let trojí odsouzení a pobyt ve vězení, zabavení rukopisů a dokonce kuriózní rozhodnutí o zabavení psacího stroje. Byla to pro totalitní komunistický režim jistě nebezpečná zbraň.

V promoční řeči hovořil pan profesor o svém vztahu k mladým lidem: „Po osmi letech služby v duchovní správě většinou velkoměstské jsem byl ustanoven profesorem  náboženství na gymnáziu v Jihlavě. Nebyl jsem již mlád, abych neměl určité životní zkušenosti. Ale také jsem nebyl ještě stár, abych nemohl rozumět dynamizmu, životnímu rozmachu, krizím a pochybnostem mladých lidí, kteří přicházeli na střední školu jako děti a odcházeli z ní jako mladí muži a mladé ženy. (…) Naše střední školy byly a jsou ustrojeny encyklopedicky. Většina oborů jsou jen částkové výpovědi o části světa, chybí jim ono goetheovské „duchovní pouto“ a proto neposkytují podklad pro řešení nevlastnějších otázek života a světa. Moderní pokroky věd vyvolávají ovšem dojem, že lidské poznání nemá mezí a že přírodní věda sama rozřeší všechny záhady světa. Ale ten dojem a víra ve vědu neuspokojuje ducha, který se táže: Odkud? Kam? Proč? PO léta jsem byl zaujat tímto novým světem, do něhož jsem vkročil. A dnes mohu říci: Multa didici alios docendo. Mnohému jsem se naučil uče jiné, neboť studenti mě svými otázkami nepřímo nutili, abych se obíral výsledky moderních věd a byl schopen dávat svým svěřencům žádoucí, byť ne vždy konečné odpovědi na jejich otázky a pochybnosti.

V krátké době uvolnění znovu vyšla „Cesta k pravdě“ a dvě úvahy „Člověk a dějiny“ a Člověk a technika“. Třídílná antropologie „Člověk“ mohla vyjít už zas jen v Křesťanské akademii v Římě s rizikem sankcí pro autora a zabavení při převážení přes hranice.

Pan profesor patřil ke generaci katolické inteligence, která byla totalitním režimem určena k likvidaci, když ne fysické, tak alespoň k psychologické a společenské. Nejmladší studenti, kteří mohli zažít Dominika Pecku jako svého profesora jsou lidé narození před druhou světovou válkou. Na pozdější ročníky už nemohl přímo působit, jen ilegálně na úzký okruh lidí, což mu vyneslo pronásledování a věznění. Jeho studenti a čtenáři však šli do období tvrdého potlačování víry  vyzbrojeni zdravým katolickým a křesťanským sebevědomím, vědomím spoluzodpovědnosti za církev a povzbuzováni statečností a nezdolným optimizmem svého profesora.

Dominik Pecka říkával, že mnozí lidé se domnívají, že člověk je jen „nula na dovolené“. Vynoří se z nicoty, prožije na zemi pár desítek let a pak zase zapadne do nicoty. Křesťanství nabízí optimistický pohled na dar života: Každý lidský život, třeba i postižený mentálně nebo tělesně, je pozváním ke šťastné věčnosti s Bohem!

Napsat komentář