Panenství pro nebeské království

Nedávno jsme četli v breviáři ze života sv. Antonína, jak přišel do kostela, právě když se četlo, jak Pán říká onomu bohatému mladíkovi: Chceš-li být dokonalý, jdi a prodej všechno, co máš a rozdej to chudým. Pak přijď a následuj mě a budeš mít poklad v nebi.“ Antonína hned napadlo, že to byl sám Bůh, kdo mu připomněl příběh o svatých a že to, co se četlo, patřilo vlastně jemu. To, že tu jsme, svědčí o tom, že každý z nás to v nějaké podobě zažil.

Před několika léty jsme s jedněmi manžely poprosili o nocleh v Montet, ve středisku Díla Mariina. Velmi pozorně se nám věnoval jeden člověk, který se zeptal těch manželů, kolik mají dětí. Pět. A vzpomínal: Také jsem si plánoval, že bych chtěl mít pěknou rodinu s více dětmi. Když se ženil můj bratr, požádal mne, abych mu šel za svědka. Ze strany nevěsty to měla být její sestra. Napadlo mne, že by to mohla být časem moje nevěsta. Ona však nakonec nemohla přijet a nahradila ji jiná dívka. Když si vyměňovali manželský slib a říkali: „Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím, ale ponesu s tebou všechno dobré i zlé až do smrti, cítil jsem v té chvíli, že toto nabízí Ježíš mně. Zasvětil jsem se Bohu a je to už skoro čtyřicet let, co se věnuji mladým lidem na různých obnovách a setkáních. Nezáleží na cestě. Důležité je milovat. Na konci se mne nebude Ježíš ptát, jestli jsem žil v manželství nebo v celibátu, ale jestli jsem miloval.

Bláznivě a nerozumně se zamilovat  do Boha výlučnou  láskou a darovat se mu na celou věčnost – to je příběh, který se stále v církvi odehrává a je hmatatelným důkazem přítomnosti Krista v Církvi. Je svědectvím o věčném životě, kde se lidé nebudou ani ženit ani vdávat a jejich štěstím bude sám Bůh. Je jasné, že ani v zasvěceném životě nemá být sexualita potlačena, ale zapojena do darování se Bohu.

Věrnost ženichovi osobně, nejvíc vyjadřuje jakoby snubní vztah s Ženichem. A je také největším a nejdůležitějším svědectvím, které může být velkým povzbuzením i pro ty, kteří žijí v manželství a vůbec k věrnosti slibu, který člověk dá. Dostát slovu, které jsem dal – to drží společnost pohromadě. Žijeme v době a ve společnosti, v níž se s jakousi samozřejmostí neplní dané sliby (dokonce někdy ani není úmysl je splnit), zraňuje se důvěra a přátelství. Člověka už nevyvádí z míry porušení věrnosti, protože se jedná o něco velmi častého. To, co překvapuje je naopak věrnost, vztah, který přetrvá delší dobu a je zamýšlen jako trvalý, na celý život. Pro křesťany, kteří věří v nerozlučnost manželství, je i jejich slib zaměřený k Bohu a k věčnosti, protože mají jen jeden život a společně nastoupili cestu k nebi a ke svatosti ve vzájemné zodpovědnosti za šťastnou věčnost toho druhého a potomků. Jsou znamením snubního vztahu mezi Kristem a církví, ale také znamením Boží věrnosti. Zdrženlivost pro nebeské království však je provokujícím vyznáním víry v budoucí svět, kde se muži a ženy nebudou ženit a vdávat.

V semináři nám říkal jeden pan profesor: Kněz, který věrně žije ve svém povolání, tak je pro ostatní lidi pochodujícím vykřičníkem, protože ukazuje, že je něco, čemu on věří a na co se těší, a kvůli tomu se odříká v tomto světě různých věcí.  Také manželé, kteří žijí poctivě svou věrnost, tak jsou pochodujícím vykřičníkem pro tu společnost, ve které žijí a jsou výzvou a příkladem jak je to krásné, když se ten plán, který vymyslel pro člověka Bůh, naplňuje.

Sv. Jan Pavel II. v „Teologii těla“ říká: Pozemská zdrženlivost pro nebeské království“  je nepochybně znamením, jež poukazuje na tuto pravdu a na tuto skutečnost. Je znamením, že tělo, jehož koncem není smrt, směřuje k oslavení a je již mezi lidmi svědectvím, které předjímá budoucí vzkříšení. Nicméně toto charismatické znamení „onoho světa“ vyjadřuje sílu a nejautentičtější dynamiku tajemství „vykoupení těla“: tajemství, které Kristus vepsal do pozemských dějin člověka  hluboce je do nich zakořenil. Zdrženlivost „pro nebeské království“ nese tedy především znamení podobnosti s Kristem, který v díle vykoupení sám učinil tuto volbu “pro nebeské království“.

Nicméně mezi stavem člověka při vzkříšení těla a stavem dobrovolné zdrženlivosti pro nebeské království v pozemském životě, tj. ve stavu padlého a vykoupeného člověka, existuje podstatný rozdíl. Ono eschatologické neženění a nevdávání se, bude stavem, to znamená, že bude vlastním a základním způsobem existence lidských bytostí, mužů a žen, v jejich oslavených tělech. Zdrženlivost pro nebeské království jako plod charismatické volby je výjimkou vzhledem k jinému stavu, to je k onomu, na němž člověk „od počátku“ začal být a zůstává účastným během celé pozemské existence (TTVXX).

Je to jako v podobenství o pokladu v poli. Nakolik okolí vidí jen to pole, kroutí hlavou, že někdo dá všechno co má, aby je získal. Když to ale někdo udělá a není zjevně pomatený blázen, budou se lidé sami od sebe ptát, co ho k tomu vedlo, co chce s tím potom dělat. Nejdůležitější je, aby každý křesťan, který se rozhoduje pro panenství, věděl, že neoženit nebo nevdát se samo o sobě nemá žádnou hodnotu. Kdo  nemiluje nikoho, nemiluje tím už Boha. Také život bez manželství je samozřejmě možný a má smysl, jestliže je prožívaný z lásky  a pro lásku. Bez lásky by to bylo zmrzačení a ochuzení dotyčné osoby. A to je bohužel u mnohých. Zvláště trapné je, když se lidé, kteří si panenství nebo celibát zvolili a nastoupili tuto cestu, se pak těší náhradními řešeními. Vnitřní jádro křesťanského panenství vystihuje sv. Augustin: Jak mnoho máme milovat toho, kvůli němuž jsme se zřekli manželství.

Jak panenská tak manželská láska jsou dvěma formami, v nichž se uskutečňuje povolání osoby k lásce, vyžadují pro svůj rozvoj úsilí žít čistě, každý podle svého stavu. K tomu je nezbytná kázeň citů, vášní a náklonností, která nám dává dosáhnout sebeovládání. Nikdo nemůže dát, co nemá: není-li pánem sebe sama, chybí jí sebeovládání, které ji činí schopnou darovat se. Jakou měrou se oslabí v člověku čistota, takovou měrou se jeho láska stává postupně sobeckou, totiž ukájením touhy po rozkoši a ne již sebedarováním

Panenství je vyšší forma sebedarování, avšak svatý Augustin říká: „Panenství je výš než manželství, ale já celibátník nejsem větší než ženatý Abrahám.“ Augustin chtěl říci: Abrahám je skrze svatost ve víře větší než Augustin, třebaže je pravda, že panenství pro Boží království má určitou přednost. Ale v čem je přednost panenství?  Je jich více:

  1. Činí zřejmým, že pro křesťana má spojení ke Kristu přednost přede všemi pozemskými svazky
  2. Je to životní forma člověka, který už nyní „zcela“ a nerozděleně chce žít pro Krista v psychologické „celosti“, která není takto možná pro křesťany žijící v manželství
  3. Vytváří možnost být pro Boží království tak použitelný, jak to musí být ženatým zapovězeno

Manželství je znamením a obrazem lásky mezi Kristem a jeho Církví. Vidět dobré manželství pomáhá porozumět Církvi

  1. Manželství je pomocí k porozumění každé spiritualitě. Neboť jestliže vztah člověka k Bohu, jak říkají všichni mystici, je „snubní“ povahy, pak  je to spiritualita, jejíž ráz je úvodem do snoubenecké lásky. U Terezie z Lisieux je jedna takřka dětinská scéna, která to objasňuje: Když už sama byla v klášteře, sledovala mladou lásku své příbuzné k jejímu ženichovi, hluboce dojata si napsala  do svého deníku: „Nyní vím, jak musím milovat Ježíše!“
  2. Manželská svatost nepřivede člověka tak snadno k sebeklamu jako v řeholním životě. Člověk se nemůže tak snadno pyšnit manželskými ctnostmi jako ten, kdo žije řeholní sliby a myslet si, že už tím je lepším křesťanem.

Stalo se v Dolních Bojanovicích v roce 1950. V politickém procesu bylo odsouzeno několik mladých lidí k dlouholetým trestům. Měli doma svoje frajerečky, ale ty se brzy provdaly. Jen jedna z nich, když se dozvěděla, že její chlapec byl odsouzen na doživotí, mu (v této pro něj zcela beznadějné situaci)  vzkázala: „Budu na Tebe čekat.“ Čekala. Jemu bylo tehdy jednadvacet let, jí dvacet. Nemohla ho ani navštěvovat, to bylo dovoleno jen jeho rodičům. Později jí někdo poradil sňatek. Civilní sňatek na dálku se konal na radnici v Dolních Bojanovicích. Ženicha zastupoval otec. Svědkem nevěsty byla komunistická tajemnice MNV, svědkem ženicha komunistický úřadník z radnice, oddával je zootechnik JZD. „Novomanželka“ zbytek  dne proplakala v kostele. Bylo jí už dvacet šest let, ostatní děvčata měla krásnou svatbu, manžela, děti, ona nic.  Mohla teď svého muže vídat čtyřikrát  do roka, ale jen tak, že on seděl za metr silnou zdí u okénka v úplném šeru, takže na něj ani neviděla. Spoluvězni jim vyrobili dva prstýnky. Nastěhovala se k jeho rodičům, aby měli doma aspoň dceru… Čekala dlouhých třináct let.  Její manžel  se však vrátil z vězení s podlomeným zdravím. Po několika létech úplně ochrnul, takže ho musela přenášet na zádech a později onemocněl i psychicky a předčasně zemřel. Ona mu po celou dobu stála věrně po boku. To všechno vydržela láska, která měla odvahu postavit se proti nenávisti. Musíme obdivovat i opuštěné manžele, kteří zůstávají věrní svému slibu a jednostranně zachovávají věrnost! I v tom se projevuje milost svátosti manželství. Zde je spravedlivé také připomenout věrnost povolání ke zdrženlivosti mnoha řeholníků a řeholnic a noviců a novicek a postulantů, ale také kněží a bohoslovců, kteří riskovali pronásledování a věznění a podle možností pokračovali v zasvěceném životě a dokázali čekat, až se jim uvolní cesta k plnému prožívání jejich specifického poslání.

Andreas Laun v „Liebe und Partnerschaft“ trochu uštěpačně podotýká: Zasvěcený život je poselství, že samotný Bůh může lidské srdce naplnit a že skutečný život pro Boha, s ním a na něho je možný. Tím se odlišuje křesťanský celibát jasně a nezaměnitelně od staromládenectví  nebo života nějaké stárnoucí panny, která jak to napsal A. Heller, která přede všemi pokušeními uchránila svou nevinnost, aby příliš pozdě zjistila, že s těmi pokušeními také odporovala svému štěstí. Zde je řeč jen o postojích, na jejichž základě někdo z pýchy nebo prudérnosti odmítl lásku. Docela něco jiného je zříci se manželství pro Boží království. Ten žije svůj život z tohoto předem daného motivu, tedy kvůli Božímu království. Spálil za sebou lodě a ukazuje druhým, jak je si jistý Božími zaslíbeními.

Sv. Jan Pavel II. v Teologii těla říká: Příběh Ježíšova narození souvisí úzce se „zdrženlivostí pro nebeské království“. (…) Zdrženlivosti, která posloužil v dějinách spásy k nejdokonalejší plodnosti Ducha Svatého, ba dokonce v jistém smyslu absolutní plnosti této duchovní plodnosti, protože právě v nazaretských podmínkách smlouva Marie a Josefa v manželství a zdrženlivosti se uskutečnil dar vtělení Věčného Slova.(TT LXXV)

Kdo si volí zdrženlivost  pro nebeské království, volí v jistém smyslu zvláštní účast na tajemství vykoupení těla, chce je zvláštním způsobem doplnit na vlastním těle (Kol 1,24) tím, že v tom nachází znamení podobnosti s Kristem. (…) Jestliže člověk volí tuto zdrženlivost pro nebeské království „musí“ se dát vést právě takovou motivací. Jestliže Kristus hovoří o chápání, pak nejde pouze o abstraktní pochopení, nýbrž o takové, které, jež ovlivňuje rozhodnutí, osobní volbu, v níž „dar“, totiž „milost“, musí najít náležitý ohlas v lidské vůli. (…) Takové „chápání“ zahrnuje tedy motivaci, z níž rozhodnutí pochází. Živí se tím, že se stále obnovuje (TT LXXVI).

Když namítali Ježíši, že Mojžíš jim přikázal dát manželce propustný lístek, řekl jim Ježíš: Pro tvrdost vašeho srdce vám to Mojžíš dovolil, ale na počátku to tak nebylo. Svátost manželství umožňuje křesťanským manželům žít podle původního Božího plánu před prvotním hříchem. Jeho posluchači se zalekli tohoto celoživotního závazku, a proto řekli, pak je lepší se neženit. Ježíš však odmítá tento sobecký postoj, který by byl únikem z poslání každého muže a ženy neodvolatelně darovat sám sebe. Proto říká, že zdrženlivost má svou cenu před Bohem jen „pro nebeské království“ a je určena jen pro ty, kteří to chápou, jinými slova, kteří k tomu dostali od Boha zvláštní milost. Protože Ježíš by ani v manželství nevyžadoval něco, co by bez zvláštní Boží pomoci nemohli splnit, tímto obnovením původního Božího plánu samozřejmě předpokládá zvláštní Boží dar, jímž bude právě milost svátosti manželství.

Mluví-li Kristus o tom učinit se neschopným manželství „pro nebeské království“, nejen, že vysvětluje motivaci pocházející z hluboké víry, nýbrž se také nesnaží skrývat nesnáze, které takové rozhodnutí a jeho trvající následky mohou mít pro člověka, pro jeho normální (a jinak ušlechtilé) sklony přirozenosti (TT LXXVI).

O celibátu tedy hovoří sám Ježíš a vyzývá k němu ty, kteří ho chtějí  totálně následovat. Dodává však: „Kdo můžeš pochopit, pochop!“ Kdo se pro celibát svobodně rozhodne a zvolí ho za svůj  životní styl, musí nejdřív  sám sebe zkoumat, jestli na to má. To ani mnozí věřící dobře neví a diví se, když sejim to v Písmo ukáže.

Sv. Jan Pavel II. v „Teologii těla“ říká: Z kontextu Mt-evangelia vyplývá dostatečně jasně, že zde nejde o to hodnotu manželství zmenšit na úkor zdrženlivosti ani zastínit hodnotu jednoho druhým. Naopak jde o to s plným vědomím „vyjít“ z toho, co v člověku z vůle samého Stvořitele vede k manželství, a směřovat ke zdrženlivosti, která se před konkrétním člověkem, mužem nebo ženou, odkrývá jako povolání a dar zvláště výmluvný, jako dar zvláštního významu „pro nebeské království. (…) Jestliže  člověk zvolí zdrženlivost „pro nebeské království“, uvědomuje si, že se může realizovat „jinak“ a jistém smyslu „více“ než v manželství tím, že se stane „opravdovým darem pro druhé“ (GS 24).(TT LXXVII).

Jan Pavel II. dále pokračuje: V životě ryze křesťanské komunity  se postoje  a hodnoty vlastní jednomu  i druhému stavu – totiž jedné nebo druhé podstatné a vědomé volbě  jako povolání  na celý  pozemský život a perspektivě „nebeské církve“ – doplňují a v jistém smyslu vzájemně prostupují. Dokonalá manželská láska  se musí vyznačovat onou věrností a oním darováním se jedinému manželovi (a také věrností a darováním se manžela jedné manželce), na kterých jsou založeny řeholní sliby a kněžský celibát. Zkrátka povaha jedné i druhé lásky je „snubní“, to je vyjádřená prostřednictvím úplného darování se sebe sama. Obojí láska směřuje k tomu, aby vyjádřila snubní význam těla, který je od počátku vepsán do vlastní struktury muže i ženy.

Na druhé straně snubní láska, která nachází svůj výraz ve zdrženlivosti pro nebeské království, musí ve svém normálním vývoji vést k „otcovství“ nebo „mateřství v duchovním slova smyslu (neboli právě k oné plodnosti Ducha Svatého, o níž jsme mluvili) analogickým způsobem jako manželská láska, která zraje v tělesném otcovství a mateřství a v něm se jako taková potvrzuje.. A co se týče tělesného plození, to plně odpovídá svému významu, jen když je doplněno duchovním otcovstvím a mateřstvím, jehož výrazem a plodem je celé výchovné dílo rodičů vůči dětem, které se narodily z jejich tělesného manželského spojení (TTLXXVIII).

Žije-li člověk pravdivě svoje zasvěcení Bohu, rozvíjí se tím jeho otcovství nebo mateřství, stává se plodným. Papež František:  „Církev je plodná a má být plodná. Když postřehnu nějaké negativní jednání služebníků církve nebo řeholníků či řeholnic, napadne mne nejprve: „starý mládenec“ nebo „stará panna“. Nejsou ani otcové, ani matky. Nebyli schopni dát život. Když však čtu například o životě salesiánských misionářů, kteří šli do Patagonie, jsou to příběhy života, plodnosti. Viděl jsem, že v tisku mělo velký ohlas, když jsem telefonoval jednomu chlapci, který mi napsal dopis. Zavolal jsem mu, protože jeho dopis byl překrásný a velice prostý. Pro mne je takový úkon aktem plodnosti. Uvědomil jsem si, že jde o dorůstajícího mladíka, který poznává otce a vypráví mu proto něco ze svého života. Otec nemůže říci, že ho to nezajímá. Tato plodnost mi přináší mnoho užitku.“

Je-li  celibát prožíván v živém vztahu k Bohu a ke Kristu, pak nemá nic společného se samotářstvím ani s pohrdáním manželstvím a rodinou, ale rozšiřuje srdce pro daleko větší okruh lidí než je rodina. Umožňuje realizaci povolání k mateřství nebo k otcovství a naplňuje člověka štěstím. Nikoho ani nenapadne tvrdit, že papež Jan Pavel II. nebo Matka Tereza byli nešťastní lidé, kterým něco chybělo do plného lidství. Proč se hovoří o celibátu jen tehdy, když ho někdo poruší a odchází ze služby? V takových souvislostech se potom namítá, že sexualita je něco velmi silného, co se těžko zvládá bez silné víry. Což je samozřejmě pravda. Ale naše země je také na druhém místě v Evropě v počtu rozvodů.  To je také nezvládnutá sexualita, která ničí rodiny, plní dětské domovy  zástupy sirotků živých rodičů a boří mnoha mužům a ženám jejich svět. Jádro problému není tedy v instituci celibátu nebo manželství, ale ve schopnosti přijmout zodpovědnost za druhé na celý život a dodržet slib věrnosti, který jsem dal, i když to může být těžké. Antoine de Saint-Exupéry říká v Malém princi: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“ Odchod z kněžství i manželský rozvod je vždy osobní tragedií, přináší zklamání a zasahuje rušivě do navázaných vztahů. Je to jedna z bolestných ran naší společnosti. Proto by se mělo o těchto věcech hovořit i psát citlivě, se zdrženlivostí a bez příchuti senzace.

Svědectví zdrženlivosti pro nebeské království je síla, která brání zfalšování lásky, pomáhá, aby láska zůstala láskou. V dnešním přesexualizovaném světě „je nutností pro každého člověka, který nechce ztratit svou důstojnost. Zdrženlivost pro nebeské království není zábranou lásky, ale její obranou a imunním systémem. Nebrání lásce, ale brání lásku. Je to vláda ducha, který podřizuje sexuální pud řádu lásky. Boží řád, jak ho hlásá církev, vyžaduje pohlavní zdrženlivost před manželství a mimo manželství pro všechny.  Bez čistoty se láska nevydaří, ale dříve nebo později zaniká.

Jan Pavel II. v Teologii těla říká: Nebeské království znamená Boží království, které Kristus hlásal v jeho konečném, tj. eschatologickém naplnění. Kristus hlásal toto království v jeho časné realizaci a zároveň předem ohlašoval jeho eschatologické naplnění. Časné založení Božího království je zároveň jeho slavnostním uvedením a jeho přípravou na definitivní naplnění. Kristus volá do tohoto království všechny (srov. Podobenství o svatební hostině) – Mt 22,1-14). Povolává-li některé ke zdrženlivosti „pro nebeské království“, z obsahu tohoto výroku vyplývá, že je volá, aby se zvláštním způsobem podíleli na zakládání Božího království na zemi, skrze ně se zahajuje a připravuje definitivní fáze „nebeského království“.

To, že se člověk zřekne manželství a vlastní rodiny, vyplývá z přesvědčení, že je možné takto více přispět k realizaci Božího království v jeho pozemské dimenzi s vyhlídkou eschatologického naplnění.

Kristus odpovídá svým učedníkům na námitku, že je lepší se neženit tak, aby nezůstal na úrovni jejich myšlení a jejich hodnocení, v němž se skrývá utilitaristický postoj k manželství. Výslovně se distancuje od takového formulování problému a proto, když mluví o zdrženlivosti „pro nebeské království“ neříká na tomto místě co je lepší, ale pouze, že taková zdrženlivost je někdy požadovaná, ne-li nezbytná. A tím poukazuje na to, že má v království, které Kristus hlásá a do něhož povolává, sama o sobě zvláštní hodnotu. Ti, kdo si ji dobrovolně zvolí, musí ji zvolit kvůli její hodnotě, a nikoli následkem jakékoli jiné kalkulace.

Rozhodnutí následovat Krista v jeho způsobu života je spojené s vůlí podílet se na Kristově vykupitelském díle. Z toho vyplývá hloubka a vážnost rozhodnutí, náročností a odpovědností žít ve zdrženlivosti „pro království“ a nepochybně tím vším prosvítána a prozařuje láska; láska jako připravenost k bezvýhradnému darování sebe sama „pro Boží království.“ Kristus neskrývá svým učedníkům fakt, že volba zdrženlivosti pro „nebeské království“  je viděna v kategoriích časnosti – zřeknutím se. Tímto způsobem řeči, který vyjadřuje pravdu jeho učení a v něm obsažené požadavky, je příznačný pro celé evangelium; a právě on jí dodává punc a tolik  přesvědčivou sílu.

Lidskému srdci je vlastní přijímat dokonce i obtížné požadavky ve jménu lásky pro nějaký ideál a především ve jménu lásky k osobě (láska totiž svou podstatou je zaměřena k osobě). A proto v onom povolání ke zdrženlivosti pro nebeské království nejprve sami učedníci a pak celá živá tradice církve brzy objevili lásku, která se vztahuje ke Kristu jako ženichu církve, ženichu duší, jimž On vydal sám sebe až do krajnosti v tajemství Pachy a Eucharistie.

Tím se stala zdrženlivost „pro  nebeské království“, volba panenství nebo celibátu na celý život, ve zkušenosti učedníků a následovníku Krista aktem zvláštní odpovědi na lásku Božského Ženicha, a proto nabyla významu aktu snubní lásky, totiž snubního darování sebe sama, aby byla zvláštním způsobem opětována snubní láska Vykupitele; darováním sebe sama chápané jako zřeknutí se, ale učiněné především z lásky (TT LXXIX).

Blahoslavená Marie Restituta, rodačka z Brna, se stala obětí své věrnost Božskému Ženichovi, když proti nacistickému primáři hájila právo Ježíše, aby v pokojích přístavby církevní nemocnice visely kříže. Sestrám před smrtí napsala: Pro Krista jsem žila, pro Krista chci i zemřít. Všem, kteří se přičinili o mou smrt, odpouštím a prosím Pána, aby mi daroval jejich duše. Poprosím Pána, aby m Pána, aby byla propuštěna stará Zimmerlingová. Dva dny po popravě  sestry Restituty oznámil dozorce vězenkyni Zimmerlingové: „Jsem rád, že vám mohu říct, že jste propuštěná na svobodu.“ Její poslední slova, než vkročila do popravní místnosti, byla: „Jdu na slavnost!“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *