Otče náš

V moderní době jsme si uchvátili pro sebe svůj kapitál, svět. Obrátili jsme se zády k Otci, pokoušeli jsme se na něho zapomenout a pak jsme v něm podle bajky o Oidipově komplexu viděli nebezpečné „nadjá“, které ohrožuje naši svobodu a od kterého se musíme osvobozovat. A dovedli jsme si to i zdůvodnit: Nakonec modlitba je přece nesmysl, svět je svázán přírodními zákony a Bůh nemůže mít prostor do nich zasahovat. Vypadalo to, že člověk má všechnu moc nad světem a neomezwené možnosti.

Ale takovým stylem života  se lidstvo dostává do situace marnotratného syna. Dokud si žil na vysoké noze, dokud mu stačil kapitál, který dostal od otce, jistě nevedl žádné vnitřní dialogy s otcem. Až když si poprve všimnul, že je ztracený, zastavil se a konečně se obrátil a přitom hovořil s otcem.

Nevšimali jsme si, jak se krok za krokem noříme do smetiště, které po sobě zanechává člověk, který si chce užít a všechno, věci, živočichy i lidi pouze používá pro sebe, aby je pak zahodil. Nevšimali jsme si, jak ztrácíme vzpřímenou chůzi a integritu svého „já“, zatímco se kolem nás stále více stmívalo. Bez Boha může člověk jen živořit. Protože pokud člověk nepřekračuje sebe samého směrem k Bohu, chřadnou v něm nejdůležitější orgány. Stává se duševně surovějším a nerozhodnutým. A nakonec už nedokáže milovat druhého, ba co víc, ani sám sebe. (Rodina je lakmusovým papírkem stavu společnosti a zdraví člověka.)

Bez Boha je však jen tehdy, když ho nedokáže oslovit. Proto modlitba není jen soukromým sportem slabých duší, který by se nemusel týkat  těch, pro které je podobné útočiště zbytečné. Úpadek manotratného syna skončil, když začal znovu myslet na otce, když s ním začal, alespoň v myšlenkách hovořit. Toto právě potřebujeme a to bychom měli dnes dělat: znovu začít vést s Bohem rozhovory, znovu se naučit té nejvyšší možnosti řeči, rozhovoru s Bohem.

Může to začít tak, jak se modlil Karel Foucauld před svým obrácením: „Můj Bože , jestliže jsi, dej, abych tě poznal!“ (Josef Mixa). Pak mohou přistoupit zformulované modlity, jak jim učí církev, tak jako matka učí dítě hovořit. Jádro tvoří modlita, kterou nám daroval sám Ježíš. Z ní vychází každá jiná modlitba a je jí nesená.

Otče – tím vyjadřujeme  to, že je tu někdo, kdo mi naslouchá. kdo mne nikdy nenechá samotného, kdo je vždycky přítomen. Někdo, koho mohu navzdory nekonečné rozdílnosti mezi ním a mnou oslovit, a dokonce mu mohu tykat!

Otče – tím vyjadřuji svou radost, že Bůh ve mně nevidí bezvýznamný materiál evoluce, ale jsem pro něho někdo potřebný, důležitý a milovaný.

Otče – i v čase zkoušek a utrpení mohu spolu s Ježíšem křičet „Otče“ – jako On na kříži nebo v Getsemanech a výkřik se ponenáhlu stává slovem a vzdor důvěrou.

Otče – tím slovem uznávám, že tu nejsem sám od sebe. Nejsem součástí násilné a kruté mašinérie vesmíru, ani chaotickým vířením uhlíku, ale protože je Bůh, který mne z lásky stvořil, mohu mít účast na jeho lásce a svobodě.

Otče – tím přijímám pravdu o sobě a jsem uváděn do společného života s Ježíšem, pravým Božím Synem, neboť jenom s ním se mohu odvážit říkat Bohu „Otče“.

Nemohl být leší text pro naše společné setkání než právě dnešní evngelium. Můžeme se sjednotit jen jako děti jednoho Otce. Řeknu-li „Otče“, vstupuji tím do jedné velké rodiny Božích dětí, které nemohou rozdělit hranice států, národností, řeči…

Když se modlím otčenáš, nemohu předstoupit před Boha sám. To „my“ Pánovy modlitby zahrnuje všechny boží děti kdekoli na světě. Ale také kdekoli na světě někdo vysloví toto „my“, bere i moje záležitosti do své modlitby. Jsem stále nesen modlitbou církve a všech, kdo se právě modlí.

Napsat komentář