Opálka Otto 19.8.1915 Brno – 30.10.1988 Mašovice

Studoval na lékařské fakultě Masarykovy university, v roce 1945 dosáhl titul MUDr. Jako lékař působil ve fakultní nemocnici u svaté Anny v Brně na interním oddělení a v diabetologické poradně. V létech 1960-1968 byl vězněn v Leopoldově a na Mírově.

 Byl odborníkem v léčení cukrovky, ale na udání kolegy – kariéristy se dostal v padesátých létech do vězení. V Leopoldově byl přítomen jako lékař svaté smrti blahoslaveného biskupa Leopolda Gojdiče. Po propuštění pracoval jako řadový lékař a v roce 68 se dostal do semináře. Svátostného kněžství se dočkal až v 52 letech Působil pak jako kaplan v Židlochovicích a od roku 1973 jako administrátor v Mašovicích u Znojma. Byl vyhledávaným  duchovním vůdcem mnoha lidí z řad inteligence pro svoji františkánskou prostotu, moudrost a dobrotu. Když onemocněl rakovinou, nesl svou nemoc s velkou trpělivostí. Svoji agonii prožíval u sester Boromejek na Hradišti u Znojma. Sestry se modlily nad ním latinsky nešpory. Když sestřička vyslovila první slovo Mariina chvalozpěvu: „Magnificat“, on řekl: „anima mea Dominum“ a vydechl naposled. Byl členem řádu kataristů.

 

V semináři byl Ota členem scholy a jednou s ním nacvičil P. Olejník žalm, který měl zpívat ráno při mši svaté v seminární kapli. Když Ota předzpíval čistě ale tichounce odpověď: „Zaslechnete-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svých srdcí“ ozvala se navzdory posvátnosti bohoslužby salva smíchu, protože jsme zkrátka nezaslechli.

Když jsme probírali základy scholastické filozofie, došlo také na traktát „De nihilo“ česky „O ničem“. Otu to rozveselilo a napsal traktát „De optimo“ , česky „O nejlepším“.

Premisy:

  1. Omne ens est bonum – česky: Všechno, co je, je dobré. Zlo totiž dle scholastické filozofie je pouze nedostatek povinného dobra, je to pouze přívlastek, nepatří k podstatě.
  2. Těm, kdo milují Boha všechno napomáhá k dobrému.

Závěr: Všechno je výborné.

Kdykoli se někdo zeptal Oty: „Tak co, jak se daří?“ Odpověď byl vždy stejná, je to výborný, jedinečný a je to vono!“

Jednou ležel Ota na ošetřovně s chřipkou. Ne vedlejší posteli ležel Karel Moštěk, také jeden z věkově starších bohoslovců. Oba brali penicilin a oba zvraceli do jednoho kýblu. Karel říká: „Tak co, Oto, stojí to za……“ Ale Ota se nedal zmást. Řekl: „ No. Víš, je to výborný, jedinečný, ale není to vono!“

Ota mě požádal, abych dělal na jeho primici u sv. Augustina v Brně ceremonáře. Když jsem tam došel, zjistil jsem, že kostel není ozvučen. Protože jsem věděl, jak Ota mluví potichu, byl jsem z toho nešťastný, protože měl na konci říct závěrečné slovo poděkování. Moje starost však byla zbytečná. Ota se postavil před obětní stůl a řekl: „Tak vám všem, opravdu všem upřímné Pán Bůh zaplať!“

Jeli jsme ze semináře jako delegace popřát P. Juránkovi ke svatému Antoníčku. Cestou jsme hovořili o křtu jedné vysokoškolské studentky, kterou připravovali spolužáci z jeho ročníku. Na odpoledne ji pozvali na besedu, aby se jí zeptali, jak to prožívá. Ota kroutil nespokojeně hlavou a říkal: „Mně se to nelíbí. To je jako kdyby ten sedlák v tom podobenství, co zaseje obilí, chodil na pole, vytahoval tu rostlinku ze země a díval se o kolik to porostlo. Pán Ježíš říká, že on chodí, jí a spí a ani neví, jak to roste. Do toho se nemá zasahovat!“

Napsat komentář