Moštěk Karel

Poznal jsem Karla po nástupu do semináře v Olomouci na podzim roku 1968. Prožili jsme spolu na jednom pokoji celých pět let. Moje první vzpomínka se poutá ke dni, kdy jsme přijímali obřad tonzury, kterým byl tehdy klerik uváděn do stavu. duchovních. Ačkoli byl o deset let starší, nebyl dosud biřmován. Ukazoval nám starý biřmovací lístek z roku 1943, na němž byla poznámka: „Biřmování se nekonalo pro smrt biskupa. Jednalo se o Pana biskupa Josefa Kupku, který zemřel v Nové Říši po prvním dni biřmování.

Tonzura se udělovala tak, že biskup odstřihl nůžkami vlasy na čtyřech místech hlavy ve tvaru kříže. Pak říkal biskup v modlitbě: „pohleď na tyto tvé služebníky, kteří ti s láskou odevzdali své vlasy… Karel měl z vlasů umně načesanou „přehazovačku“, takže po zásahu otce biskupa mu celé to umělecké dílo spadlo z hlavy a objevila se svítící pleš. Karel se po návratu na pokoj prohlížel v zrcadle a komentoval situaci slovy: „Tak jsem s láskou odevzdal všechny své vlasy.“

Jednou jsme v dušičkovém týdnu věnovali polední vycházku návštěvě  vojenského hřbitova z 1. světové války u vojenské nemocnici v Olomouci na Hradisku Když jsme došli na opuštěný a zaristlý hřbitov, řekl: „Pomodlíme se desátek, který z mrtvých vstal, Budeme jim zvěstovat vzkříšení, pomodlíme se desátek, který z mrtvých vstal“

V semináři se nijak neodděloval od těch nejmladších bohoslovců, nezkazil žádnou legraci, pokud nebyl dokonce jejím původcem. Využil své praxe z domova důchodců, kde pořádal různé kulturní programy a byl duší přípravy aadventních předvánočních akademií, na které jsme zvali i zpřátelené studenty z jiných fakult. Vybíral také zajímavé filmy z půjčovny a promítal je, např. Špátův dokument o Irsku „Země svatého Patrika“. Střídali jsme se v probačních homiliích ve všední dny. Jeho slovo bylo vždy inspirující a často se vyjadřoval k našemu společnému životu. Na pokoji hlídal výročí narozemí a svátky, aby se s přáním na nikoho nezapomnělo.

Rád vzpomínám na den ztrávený o prázdninách v Nové Říši, kde jsme ho vyhladali s dalším spolužákem Františkem Koutným. Upravil si na léto takovou velice skrovnou poustevnu z besídky na zahradě. Při procházce po okolí jsem si všiml, jak má rád svůj rodný kraj a jak citlivě vnímá přírodu i kříže a Boží muka do ní zasazené.

Pocházel z patnácti dětí, jeho bratr Jaroslav je knězem  a dvě sestry byly řeholnicemi. Otec jim vtiskl silné sociální cítění. Opustil místo správce premonstrátského statku; prohlásil, že to nemá budoucnost – v době první republiky. Cestoval po kraji a prodával rolnickým družstvům zemědělské stroje. Rodinu řídil, jak se Karel vyjádřil patriarchálním způsobem.

Karel toužil po kněžství, ale musel čekat a dočkal se podobně jako mnozí jiní až po roce 68. Předtím pracoval v dělnických profesích. Později o sobě říkal: „Já jsem dělnický kněz!“ Dokazoval to skromností života, pozorností a úctou k obyčejným, pro mnohé bezvýznamným lidem a někdy také jadrnějším vyjadřováním. Když ležel v semináři na ošetřovně s chřipkou a po penicilinu svorně s dalším naším vzácným spolužákem lékařem Otto Opálkou po penicilinu svorně zvraceli do jedné nádoby, řekl: „Tak co, Oto, stojí to za ….. Ota, který prošel Leopoldovem byl zvyklý vždycky a na všecko říkat:“Je to výborný, jedinečný a je to vono!“, tentokrát slabě oponoval a řekl: „No, Karle, víš, je to výborný, jedinečný, ale není to vono.“

Jeho skromnost a františkánskou jednoduchost života(chtěl být kdysi kapucínem) jsem obdivoval, když jsem za ním jezdil do kaplanky ve Šlapanicích. Jediné, co mu vadilo, že těsně pod okny už brzy ráno jezdily autobusy a on nemohl spát. S nadšením mi ukazoval přípravy do školy, dopisy nemocným , rozepsané noty pro scholu. Jeho farářem byl nešťastný kněz P. Josef Románek, někdejší sekretář pověstného Plojhara, s kterým se však nějak rozešel.. Byl to člověk velmi uzavřený vnitřně vůči  spolubratřím i zevně v budově vedleší fary a mohl být i nebezpečný. Karel nikdy o něm nemluvil špatně, snažil se s ním lidsky jednat a vyvádět ho z jeho samoty. Možná i tento vztah umožnil, že mu farář nechal celkem volnou ruku při přípravách snoubenců a rodičů, v práci s dětmi a s mládeží, snad to i trochu kryl, takže Karel mohl rozvinout pastoraci, která dodnes nese ovoce.  Po jeho smrti jsem slavil velikonoční třídení v jeho bývalých farnostech. Žasl jsem nad samostatností a vyspělostí farníků i nad účastí na obřadech. Uměl získávat spolupracovníky a učil je odpovědnosti za farnost.

Srdečné kněžské bratrství bylo Karlovou typickou vlastností. Postupně navštěvoval spolužáky a sousedy a vytahoval je do přírody a na společný oběd. Jednou za mnou přijel do Jedovnic a procházeli jsme Moravským krasem. Na jednom pěkném místě vytáhl Karel breviář a řekl: „Jiří, pojď, oslavíme Pána“ a pomodlili jsme se malou hodinku.

Krátce po nástupu do Šlapanic měl první mši svatou v Praci. K přijímání se zpívala píseň s refrénem: Ó, Pane, vstříc mi pojď!“ Ale ke svatému přijímání téměř nikdo nešel. Karel přísně rozhodl: „Dokud nebudete  chodit ke přijímání, tato píseň se nebude zpívat, protože by to bylo nepravdivé.“

Byl však kritický i k sobě. Svoje chyby dovedl pokorně vyznat i před druhými. Jednou mi říkal, jak začínal mši svatou: Jel jsem trolejbusem do Brna. Přistoupil jeden člověk a chybělo mu pět haléřů na zaplacení jízdného, tehdy se peníze házely do pokladny u řidiče. Řidič trval na zaplacení, jinak, že musí vystoupit, ale jeden z cestujících tam za něj ten pěťák vhodil. A Karel před celým kostelem řekl: „A mě to nenapadlo! Litujme toho, co jsme mohli a měli vykonat a nevykonali.“

Otec Karel byl zkrátka zralou kněžskou osobností a žil zcela pro Pána a pro svoje poslání. Proto zanechal v životě nás všech tak hlubokou stopu.

Napsat komentář