Mons. Václav Fišer

Stojíme s úctou nad rakví kněze. V čem je nejhlubší důvod úcty ke každému knězi?

Důvod naší úcty ke knězi není v jeho nadání,

ani v jeho vzdělanosti,

ani v jeho šikovnosti,

dokonce ani v jeho horlivosti a zbožnosti,

ale v tom, že je v něm zvláštním způsobem přítomen jediný Prostředník mezi nebem a zemí, Ježíš Kristus skrze svátost kněžství. Ježíš  mu dává moc jednat v jeho osobě, když říká o proměněném chlebu a víně „Toto je moje tělo, toto je kalich mé krve“ a když vyslovuje odpuštění hříchů. Taková úcta ke knězi se vlastně vztahuje k Bohu, kterému je kněz zvláštním způsobem zasvěcen. Měli bychom si toho být, my kněží více vědomi. Měli bychom s biskupem Sailerem častěji opakovat: Pane, tys mě znal a přesto jsi mne povolal. 

Být knězem není snadné. Pro svěřené duše je knězem, ale s nimi je křesťanem, který prožívá každodenní boj se zlem v sobě i kolem sebe, ale navíc v tom napětí, které sebou nese jeho poslání.

Kněz chodí po ulicích tohoto světa, ale patří k jinému světu.

Je člověk jako všichni ostatní, ale jedná jménem a mocí Boha.

Je hříšník a potřebuje odpuštění, ale odpouští hříchy kajícníkům.

Potřebuje milost Boží a rozdává ji druhým.

Zříká se přirozené rodiny, aby vytvářel rodinu nadpřirozenou.

Nakolik zná kněz Krista z první ruky, je schopen o něm vydávat účinné osobní svědectví. Otec Václav měl při svém rozhodování odvahu počítat s boží pomocí, jak v těžkých dobách totality, tak při stavbě kostela, ale i v celém svém pastoračním působení. Jestliže měřím svoje možnosti jen svými schopnostmi a možnostmi, nedávám Bohu prostor, aby projevil svou všemohoucnost.

Myslím že Adolf Hejduk řekl, že po sedmdesátce si člověk už nedělá plány příliš dopředu, ale o to svědomitěji využívá každý den. Jeden starý kněz, který už překročil devadesátku, říkával: Když se ráno probudím, vždycky řeknu: Pane Boží, tak ještě jeden den. Děkuji ti za něj a prosím tě, ochraňuj mě a pomáhej mi, abych ho prožil dobře. Člověk si více uvědomuje ty každodenní dary, které nejsou samozřejmostí a dovede se radovat z maličkostí,protože ví, že navzdory přibývajícím létům jde vstříc životu,který nám otevřel Ježíš svou smrtí a zmrtvýchvstáním. Kdo sdílí tuto naději, nemůže být už nikdy úplně smutný, ať ho potká cokoli. To bylo tajemstvím vnitřní radosti otce Václava i v zdravotních těžkostech a také v posledním úseku života, když se připravoval na setkání se svým Pánem a Mistrem tváří v tvář. Jeho pokojná smrt je nejen jeho posledním svědectvím o síle naší víry, ale i vítězstvím zmrtvýchvstalého Pána.

Se zesnulým otcem Václavem se loučíme v předvečer kněžských svěcení. Jsme vděční za jeho život i za novokněze, kteří budou zítra v Brně vysvěceni, protože s jejich nedostatkem hrozí vyhaslé věčné světlo a osiřelé oltáře. Eucharistie buduje božský rozměr lásky, která nás spojuje s nebem i mezi sebou navzájem. Ale především je chlebem, který zaručuje život navěky.

V chrámu, který otec Václav společně s farníky postavil před oltářem něhož po léta stával naposledy spočívá jeho porušitelné smrtelné tělo jako odložený obnošený šat. Věříme spolu s ním, že na konečné zatroubení polnice na sebe vezme neporušitelnost a nesmrtelnost.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *