Lotr na pravici

Nemá vlastní jméno, přesto jeho tvář patří v dějinách křesťanského umění k nejzobrazovanějším. Tradice mu přiřkla označení, které se stalo téměř jeho druhým jménem: „lotr po pravici“. Ve skutečnosti jej řecký originál evangelia podle Lukáše připomíná v úryvku, který se čte o slavnosti Krista Krále (23,35–43), stejně jako jeho kolegu, ukřižovaného spolu s Ježíšem, výrazem kakúrgos – „zločinec“, kterým se zřejmě běžně označovali protiřímští revolucionáři. Tím se vysvětluje, proč byl odsouzen k ukřižování, způsobu popravy určeném pro otroky a vzbouřence.

Tato scéna je natolik proslulá, že ji nemusíme připomínat. Chceme pouze zdůraznit tři důležité výroky, které se týkají této anonymní postavy. První je prosba: „Pamatuj na mě“, s níž se obrátil na Krista. Toto spojení patří k biblické řeči modlitby, a proto vyjadřuje víru v Pána Ježíše. „Dobrý lotr“ tak vyznal svou vinu („My ovšem spravedlivě, dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali“), ale projevil i neomezenou důvěru v historického Krista („Pamatuj na mě, až přijdeš do svého království!“)

Druhým výrokem je Ježíšova odpověď: „Dnes budeš se mnou.“ Ono „dnes“ je Lukášovi drahé a často je ve svém evangeliu opakuje, aby potvrdil, že Kristus již v přítomnosti ustanovil účinným způsobem své království spásy. Toto transcendentní království je označeno třetím výrazem, na nějž chceme poukázat – „ráj“. Jde o výraz perského původu, který označuje oplocenou zahradu a v Novém zákoně je použit celkem třikrát (zde, ve 2 Kor 12,4 a ve Zj 2,7). Je to symbolické zobrazení Božího prostředí, tedy nekonečného a věčného společenství spravedlivého s Bohem. Proto je skutečně možné říci, že tento neznámý zločinec a vzbouřenec byl „kanonizován“ samotným Ježíšem.

Křesťanská lidová tradice však nemohla odolat pokušení dát této postavě třeba i jen smyšlené jméno. Např. v apokryfním Arabském evangeliu Ježíšova dětství je popsáno přepadení svaté Rodiny při útěku do Egypta dvěma lotry, Titem a Dumachem. První byl dojat chudobou Marie a Josefa a daroval kolegovi čtyřicet drachem ze svých „úspor“, aby mu v jeho úmyslu zabránil. A právě tito zločinci byli o mnoho let později odsouzeni ke smrti společně s Kristem: Titus by tedy byl „lotrem po pravici“.

V jiném apokryfu, Nikodémově evangeliu, mají zločinci jména Dismas a Gestas. Právě Dismas bude mít to štěstí, aby byl v lidovém podání kajícím „lotrem“. Doloženo je i další pojmenování, které nabízí apokryfní Vyprávění Josefa z Arimatie o dvou lotrech. To popisuje naši postavu takto: „Jmenoval se Démas, byl Galilejec a vlastnil hostinec; hostil bohaté, ale prokazoval dobrodiní i potřebným a pohřbíval tajně mrtvé chudáky jako Tobiáš. Přivydělával si však okrádáním Židů; obral dceru samotného Kaifáše,“ velekněze, a právě pro tuto nerozvážnost byl odsouzen k smrti.

Nehledám tu milost, s jakou se se zjevil Pavlovi, ani nežádám tu laskavost, s jakou jsi odpustil Petrovi, ale té si snažně prosím, co jsi na dřevě kříže dopřál lotrovi. Mikuláš Koperník

 

Už v raném dětství jsme se naučili, že když jsme udělali něco, co se rodičům a učitelů líbilo, byli jsme dobrými dětmi, a když jsme udělali něco, co se jim nepozdávalo, byli jsme zlými dětmi. Když udělám něco, co se jim líbí, tak mě mají rádi, když něco nedobrého, tak mě rádi nemají. Buď mě přijímají nebo odmítají. Tak pak hodnotíme sebe i druhé. To může vést i k tomu, že to, co se druhým líbí, nemusí vždycky vycházet z dobra v mém nitru. Bůh tak nejedná. On miluje a přijímá každého člověka takového, jaký je. Jeho láskou si může být každý jistý. To je základ jeho milosrdenství, které nám umožňuje  začínat stále znova, pokud máme smýšlení toho celníka vzadu a ne toho farizeje, který má zalíbení sám v sobě.

 

 

Emauzští učedníci

 

Ježíšův život a jeho smrt na kříži má význam jen v souvislosti s velikonočními událostmi. Bez velikonoc by nebyla křesťanská víra. Také učedníci teprve ve světle velikonočních událostí plně pochopili význam toho, co zvěstoval svými slovy a činy v době, kdy byl s učedníky. Také to, že nezůstane ve smrti, ale že vstane z mrtvých. Neboť Ježíšova smrt na kříži učedníky zcela vykolejila. Ježíšova smrt na kříži byla pro ně katastrofou, která je donutila k útěku. Plni strachu se uzavřeli ve večeřadle. Ježíšovou smrtí se zhroutily všechny jejich naděje“ „My jsme doufali, že on je ten, kdo vykoupí Izraele“, řekli emauzští učedníci.

Proti všemu očekávání

Jak mohli potom hovořit o tomto Ježíši, ukřižovaném jako o Pánu a Mesiáši? Co  vyvolalo tento náhlý obrat? Novozákonní spisy počínaje nejstaršími se shodují v jednom: Ukřižovaný Kristus se zjevil jako živý. Učedníci ho zažili jako přítomného a živého, mohli s ním jíst a pít. Z textů je také zřejmé, že učedníci očekávali všechno jiné než setkání se zmrtvýchvstalým  a jako je tento zážitek překvapil a ohromil.

Avšak když pak začali o tom vyprávět, byli v rozpacích. A nemohlo to být jinak. Pokoušeli se vyslovit nevyslovitelné, vyjádřit slovy otřesnou zkušenost, že zde sám Bůh zasáhl do našeho života propadlého smrti jako ten, který zachraňuje a vítězí nad smrtí.

Setkání s živoucím Kristem

O tato svědectví těchto žen a mužů, kteří se s Pánem po jeho zmrtvýchvstání setkali, se opírá víra křesťanů. Ovšem: Svědkové zmrtvýchvstání ve vlastním smyslu neexistují, protože zmrtvýchvstání samo nikdo neviděl. Nikdo nemůže „jak“ zmrtvýchvstání popsat a dosvědčit, ale pouze „že“. Svědkové zmrtvýchvstalého poznali jako toho, kterého před jeho smrtí následovali a který nyní po svém zmrtvýchvstání s nimi znovu hovoří a jí.

Svědectví o zmrtvýchvstání Nového zákona nehovoří o viděních, ale podávají zprávu o setkáních, která vychází od samého zmrtvýchvstalého: On doprovází emauzské učedníky na jejich cestě a otvírá jim Písmo a oni ho poznávají při lámání chleba. On přichází k Marii Magdaléně v zahradě a ona si myslí, že má co dělat se zahradníkem. Teprve až ji osloví jménem, ho poznává. On vstupuje zavřenými dveřmi mezi učedníky a jí s nimi. On stojí na břehu Tiberiadského jezera a nabízí jim rybu a chléb.

Tím chtějí velikonoční perikopy ozřejmit, že se při zjeveních zmrtvýchvstalého nejedná o pouhé zjevení, srovnatelné s „fata morgana“. Evangelia hovoří o událostech, které se uskutečnily v osobní rovině; učedníci je zažili jako setkání se svým Pánem s naléhavou jistotou, která může být sdělována, ale ne dokázána.

Podívejme se nyní na některé scény dnešního evangelia:

Mladí muži hovoří o Ježíši, o božích příslibech, o záchraně.  My často hovoříme o katastrofách, o počasí, o sportovních výsledcích, o dětech a jiných záležitostech každodenního života. Jak často slyší děti, že jejich rodiče vážně hovoří o otázkách křesťanské víry? Neměli bychom o naší víře více hovořit, o naší křesťanské naději, o správné cestě pro náš život, o Ježíši, o jeho životě a učení?

Ježíš by se k nám přidal. Naše pochybnosti a problémy by se zmenšily nebo odstranily. Mnohá životní cesta by se vyjasnila. Ježíš se s námi setkává nepoznaný: v bohoslužbě, ve svátostech, v lidech, v bibli, v duchovních rozhovorech; on jde s námi a vysvětluje.

Při lámání chleba se jim otevřely oči. Zda se jedná při večerním pozvání také o obvyklé přijetí hosta, ukazují výrazy také na eucharistické společenství prvotní církve. Kdo se účastní eucharistické slavnosti, kdo s tajemně přítomným Ježíšem slaví a tak je přijat do jeho oběti kříže a zmrtvýchvstání, tomu je –  možná nepozorovaně – darováno poznání, ten poznává Ježíše jako přemožitele smrti a jako zmrtvýchvstalého Božího Syna, tomu se otevírají oči a získává více jistoty ve své křesťanské víře. Boží slovo a eucharistie jsou místa intenzivního setkání s Ježíšem. Kdo tato setkání zanedbává, poškozuje svoji víru a nezíská  darované osvícení Ducha Svatého. Věrnost společenství s Ježíšem přináší světlo do života  křesťanů.

Učedníci se Učedníci vrátili, aby zvěstovali. Ti dva se stali posly radostné zprávy a o Ježíšově zmrtvýchvstání. Obdrželi potvrzení své víry u apoštolů a skrze Petra“ Ježíš žije, vstal z mrtvých. Pro všechny, kteří patřili k Ježíši, začaly velikonoce.  Všichni křesťané jsou povoláni vyznávat svou víru a dosvědčovat ji, jsou povoláni svědčit ve svých rodinách, před sousedy, na pracovišti i jako spolupracovníci ve farní pastoraci. Ustrašené křesťanství bez angažovanosti vede dnes spíš nebo později nejen k ohrožení, ale často i ke ztrátě víry.

On žije v nás a my žijeme v něm. Každou neděli slavíme Ježíšovo zmrtvýchvstání a a tím také současně už vlastní zmrtvýchvstání. Ježíšův Duch a jeho životní síla strhává věřící a slavící. Dostávají se do intenzivního spojení s Ježíšem. Jeho vzkříšený život proudí do našeho bytí. On žije v nás a my žijeme v něm. . Naděje, pokoj, bezpečí a vděčná radost prosvětluje život křesťanů.

 

 

Letnice

 

V lůně božím probíhá věčná výměna: Otec miluje Syna a daruje se mu. Syn přijímá a miluje. Duch Svatý je láska, která proudí od Otce k Synu a od Syna k Otci. Tento proud lásky se přelévá do stvoření

 

Letnice jsou narozeninami církve. Duch Svatý naplnil všechny, kteří se v Jeruzalémě s P. Marií a s apoštoly shromáždili ve večeřadle. Pobízel je, aby vyšli ven a šli do Antiochie, Efezu, Korintu, Athén, Říma. Všude ohlašovali radostné poselství o Boží vládě.

Jsme malým společenstvím, ale nejsme sami. Pán je v našem středu. Naplňuje nás Duch Svatý a posílá nás do světa, abychom se stali svědky jeho milosti a vlády.

Duch Svatý působil, že apoštolé hlásali poselství, které nebylo z nich, ale hovořili to, co jim on vnukal. Lidé jim rozuměli, ačkoli byli shromážděni z různých národů, a chápali jejich  poselství, takže uvěřili a dali se mnozí z nich pokřtít.

Bůh nechce přebývat pouze v mojí duši, v mojí rodině, v mém národě. Ale ve všech národech, které jsou povolány vytvořit jediný lid. V mnoha zemích už je lid tvořen mnoha národy.

Karel IV. Český král…, ale on nepostavil kolem Českých zemí plot, naopak udělal Prahu hlavním městem Evropy a můžeme říct tehdejšího, aspoň křesťanského světa.

My, křesťané, a hlavně katolíci, protože „katolický“ znamená otevřený pro všechny, máme být kvasem tohoto nového lidu. Nevyužívat prostředků a postupů, které rozdělují, ale

Duch Svatý vytváří vztahy lásky, spojuje láskou, která je mezi Otcem a Synem, láskou kterou přináší do lidských srdcí, ne abychom ji v sobě uzavřeli a vytvářeli gheta, v nichž si vystačíme, ale vytvářeli tento nový lid.

Paní hraběnka – nerozuměla ani slovo, ale děkovala za krásnou bohoslužbu. Protože je praktikující věřící, tak samozřejmě věděla, oč při mši jde, ale působilo na ni to božské prostředí, vytvořené sjednoceným Božím lidem. Každá  mše svatá,  v níž jsme otevření Duchu Svatému, vytváří už kousek nebe, protože se naplňuje vize z knihy Zjevení: Bůh uprostřed svého lidu. Ani si často neuvědomujeme, jaké bohatství nám Pán svěřil a že síla této reality závisí na každém z  nás.

Duch Svatý nesestupuje pouze na shromážděný zástup, ale může sestoupit i na tebe. Jen je potřeba ho pozvat a otevřít se mu. Může tě osvítit, abys pochopil, co pro tebe může znamenat každý dobrý čin. Může na tebe sestoupit, aby ti pomohl uznat a vyznat tvé hříchy. Může ti pomoci věřit a modlit se, abys miloval Boha a bližní. Může z tebe sejmout smutek a přinést ti radost ze života v pravdě. Pros jej a on přijde a celý tvůj život se promění

 

zveme Ježíše do svého nitra, ale nejsme pak pozornými hostiteli a náš život po odchodu z kostela se nijak nezmění.

Katechizmus Katolické církve říká: V eucharistii se Kristova oběť stává také obětí údů jeho Těla. Život věřících, jejich chvála, jejich utrpení, jejich modlitba, jejich práce jsou spojeny s Kristovou chválou a modlitbou, s jeho utrpením a prací a s jeho bezvýhradnou obětí a tím získávají novou hodnotu. Kristova oběť, přítomná na oltáři, poskytuje všem generacím možnost být spojeni s jeho obětí.

V liturgii tedy jedná především Bůh v Ježíši Kristu a teprve potom člověk odpovídá na Boží volání díkem a chválou Otci spolu s Kristem  a skrze něho v Duchu Svatém. Je to dialog od Boha k člověku a od člověka k Bohu. Bůh se dotýká svým působením lidského srdce a otvírá je k Boží chvále a v tomto obnoveném dialogu s Bohem dozrává člověk pro nebe.

Napsat komentář