Krátký Stanislav.

Narodil se v Brně- Zábrdovicích 11.11.1922. Po vystudování teologie a filosofie byl vysvěcen biskupem Karlem Skoupým v Brně 5.7.1946. Působil jako kaplan v Žarošicích, posléze v Brně – Řečkovicích a Brně – Husovicích kde navázal na výjimečného teologa u profesora Pecky.V roce 1956 byl přeložen do Žerotic. V roce 1958 byl obviněn z protistátní činnost a odsouzen na tři roky vězení. Trest si odpykával ve Valdicích.. Po propuštění na základě amnestie pracoval jako jeřábník na různých stavbách. Při tomto zaměstnání nezanedbával rozvíjet duchovní život svůj i velkého množství lidí. Později mohl při zaměstnání vypomáhat v Blažovicích. V roce 1969 byl krátce ustanoven jako administrátor do Mutěnic. Po krátkém působení zde byl ustanoven brněnským biskupem Karlem Skoupím do Kunštátu na Moravě kde působil celých 10 roků. Vzhledem k tomu že nebyl oblíben u státních orgánů a státní bezpečnosti tak byl přeložen do úplného pohraničí do obce Hrádek u Znojma kde byla polorozbořená fara a kostel. K tomu měl přidané i farnosti Dyjákovice a Valtrovice.Po úmrtí probošta V. Nováčka jmenoval brněnský biskup Vojtěch Cikrle  prof. Krátkého mikulovským proboštem působil až takřka do konce svého života.

Pan probošt patřil k té generací kněží, jejichž povolání se probouzelo a zrálo v době, kdy církev prožívala solidaritu s pronásledovanými katolíky  ve Španělsku a v Mexiku, kde s výkřikem „Ať žije Kristus Král!“umíral jezuita P.Michael Pro, v době, kdy církev žila výzvami papeže Pia XI. k laikům pro budování Božího království a ve světle fatimské předpovědi, že i Rusko s obrátí.

V brněnském alumnátu byli horliví seminaristé, kteří se zajímali o východní liturgii a připravovali se na misie do Ruska. Za války zažívali, jak kněží ve farnostech riskovali život při vydávání křestních listu k dosvědčení arijského původu, abe uchránili Židy před koncentračními tábory a sami se dostávali do koncentračních táborů nebo i přišli o život pro pomoc rodinám uvězněných jako P. Adolf Tesař v Ivančicích, pro pomoc odboji jako P. Václav Voneš a František Kostiha ve Ždánicích nebo jako premonstráti v Nové Říši. Kněží byli za okupace nejvíce pronásledovanou skupinou. Pro takové kněžství, které i připraveno dát všechno, i život se připravovali seminaristé, mezi nimi Jan Bula i Stanislav Krátký.

Když v roce 1946 vedly otce Stanislav družičky ve věnci k primičnímu oltáři, zdálo se, že církev čeká doba klidné a radostné práce. Ale brzy se vše změnilo. Pro církev znovu nastaly těžké doby. Tři kněží z naší diecéze byli popraveni,několik umučeno, mnozí uvězněni. Mělo to ostatní kněze zastrašit.

Otec Stanislav patřil mezi ty, kteří se zastrašit nedali. Nezastrašilo ho ani vězení. Po návratu se znovu vrhá do práce a nevynechá žádnou příležitost k apoštolské práci. Když nastalo dočasné uvolnění v osmašedesátém roce, mohl dojíždět do Olomouce a měl pro nás velmi zajímavé přednášky o 2.vatikánském koncilu. Zvlášť mi utkvěla jedna věta: Máte být solí země, ne pouze solí zákristie!

V roce 1954 měl v komínské farnosti, odkud pocházím, postní kázání. Po pobožnosti se v zákristii obrátil na nás ministranty s malým biblickým kvizem. Vyhrál jsem a on mě odměnil obrázkem, na kterém byl kněz, jak slouží mši svatou. Na druhou stranu napsal: Jiřímu, aby radostnou vírou následoval  Spasitele. P.Stanislav Krátký a datum.Po několika letech jsem znovu vzal do ruky ten obrázek a byl to jeden z podnětů mého povolání.

Napsat komentář