Homilie generálního vikáře brněnské diecéze

Homilie generálního vikáře brněnské diecéze
„Můj patron neměl delší život než já, a v jeho osudu se mnou tolik společného.“
Tak píše v jednom z dopisů na rozloučenou mladý kněz Jan Bula, jehož devadesáté narozeniny si dnes připomínáme. Narodil
se na sv. Jana Křtitele, tentýž den dostal při křtu jeho jméno, pokřtěn byl ve farním kostele sv. Jana Křtitele v Lukově a farní kostel v Rokytnici, což byla jediná farnost, kde působil, je zasvěcen sv. Janu Křtiteli.
Ve čtení z proroka Izaiáše se prolíná osud proroka s osudem Jana Křtitele, Pána Ježíše a každého, kdo ho následuje:
„Hospodin mě povolal od matčina lůna, již v mateřském životě nazval
mě jménem. Z mých úst udělal nabroušený meč, v stínu své ruky mě ukryl. Ukoval mě v zaostřený šíp, ve svém toulci mě schoval. Řekl mi: Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou. Já však jsem pravil: Nadarmo jsem se namáhal, zbytečně jsem strávil svou sílu…“

„Hospodin mě povolal od matčina lůna, již v mateřském životě nazval mě jménem.“ Jan je obyčejné jméno, ale jestliže je pro Jana Křtitele vybral Bůh, pak se tím naznačuje zvláštní poslání. Bůh zde však také vyjadřuje něžnou lásku ke každému, kdo přichází na svět.

„Z mých úst udělal nabroušený meč“ – život Božího služebníka je boj se zlem, proto vyžaduje odvahu a statečnost. Jan nekompromisně
připomínal svým posluchačům Boží práva a nebál se ani krále. Tak má jednat každý kněz. Svatý biskup a mučedník Bonifác, apoštol
Německa, píše v jednom svém dopise:
„Stůjme pevně ve spravedlnosti a připravme své srdce na zkoušky, abychom vydrželi, co Bůh uloží. Chce-li Bůh, buďme ochotni zemřít pro svaté zákony našich otců, abychom s nimi dosáhli věčného dědictví. Nebuďme němými psy, nebuďme tichými pozorovateli, nebuďme nájemníky,
kteří prchají před vlkem, ale buďme starostlivými pastýři, kteří bdí nad stádem Kristovým a oznamují všechny Boží úradky malým i velkým,
bohatým i chudým, každému stavu a každému věku, pokud Bůh dá k tomu možnost, vhod i nevhod.“

Jan Bula se připravoval na kněžství v době, kdy mnozí kněží osvědčili statečnost a nasazovali s tichou samozřejmostí i život, např. tím, že vydávali potvrzení o křtu i židům, aby je ochránili, a zvláště podporou rodin uvězněných a popravených. Mnozí za to zaplatili životem nebo útrapami v koncentračních táborech. Pro takové kněžství se rozhodoval Jan Bula. Když šlo o práva církve a o její jednotu se Svatým otcem, zvláštním dodatkem doprovodil
pastýřský list, který přes zákaz státních orgánů četl. Nabádal v něm věřící k věrnosti, takže strážmistr ve svém vyjádření k zatčení
P. Buly konstatoval, že jeho dodatek zanechal u věřících daleko větší ohlas než oběžník arcibiskupa Berana.

Jak se tehdejší moc dívala na kněze obecně, lze poznat ze zprávy strážmistra SNB z 30. dubna 1951, když se vyjadřuje k zatčení
P. Jana Buly: „Již to, že jest mladým knězem vysvěceným až po revoluci 1945, jest pro nás dostačujícím důkazem, že se v něm skrývá zarytý odpůrce lidově demokratického zřízení. V daném případě je-li nějaké podezření na jmenovaného z protistátních činů, využijme této příležitosti a zbavme jednoho parazita vlivu na dělnickou třídu, která jej musí živiti. Z praktické zkušenosti je jasné, že ať je to reakční, neb pokrokový kněz, všichni jsou nakonec špioni Vatikánu, kteří skrytě, neb veřejně pracují proti socialismu vůbec.“ Přesto, ani za těchto okolností kaplan Bula nemlčel.

„Ukoval mě v zaostřený šíp“ připravený v toulci, aby byl vystřelen na cíl. Jako vystřelený šíp nemůže mít svoje zájmy, ale musí se sjednotit
s cílem, do kterého byl vystřelen, tak se Jan Křtitel sjednotil se svým posláním. Tak má vypadat život těch, kdo se odevzdali Kristu přijetím kněžského svěcení. Skrze kněze je Kristus osobně přítomný. Prožíváme to při každé mši svaté, když kněz říká: „Toto je moje tělo, toto je kalich mé krve…“ nebo „Uděluji ti rozhřešení…“ při svaté zpovědi.
Kněz posvěcuje věřící, to je uvádí je do kontaktu s Bohem, který je absolutní pravda, dobrota, láska, krása, pokoj. Tam, kde chybí kněží, vysychá zdroj Boží milosti, zdroj dobra, které člověk potřebuje,
aby se jeho nitro, nakloněné ke zlému, obnovovalo a neztratilo
odolnost vůči zlu. Ale není to pouze udělování svátostí, kázání a vyučování ve víře. Celý život kněze, který se odevzdal svému Pánu skrze církev, umožňuje Ježíši Kristu, aby pokračoval ve svém vykupitelském poslání. Až jednou při pohledu z druhé strany poznáme,
jak záslužné byly oběti mučedníků doby komunismu.
Jan Bula byl vědomě nástrojem Kristova působení a můžeme říci živým znamením jeho přítomnosti i ve vězení až do konce svého
života. Jeden z těch, kdo byli spolu s ním souzeni, vzpomíná: „Od soudu nás vezli v antonu. Potřeboval jsem mu říct něco o kriminálu. Přitiskl jsem se k němu, a tak jsme spolu krátce mluvili. Hovořil normálně, neplakal, věděl, co ho čeká. Myšlenkami však už byl jinde. Když jsme přijeli do Jihlavy, tak nás rozstrkávali po kobkách. Bula zůstal s bachařem až na konec. Za každým se díval a každému žehnal, dělal kříž. Nemluvil, jen dělal ten kříž. Loučil se. Nikomu nic nevyčítal a na kobce i maloval obrazy. Dali mu tam nějaké barvy a desky a nechali ho malovat. Po tom odsouzení až do popravy. Maloval krajiny, zvířata v polích. Všichni bachaři od něj za cigarety domů tahali obrazy a pak ti samí pro něj přišli, vedli ho na špagát a pověsili. Prý poprava proběhla v klidu, nikomu nic nevyčítal.“

K jaké podobnosti se svým Mistrem a Pánem dozrál, můžeme vytušit z jeho slov v dopise bratrovi: „Člověk Boha nikdy dost nemiluje, a to je jediné, čeho musí litovat.“

„Já však jsem pravil: Nadarmo jsem se namáhal, zbytečně jsem strávil svou sílu…“

 Jan Bula zemřel proto, že věrně vykonával svoje
povolání, podobně jako záchranář nebo policista. Jako kněz stál v první linii těch, kteří se stali terčem nepřátelského útoku, a padl v boji. Proto si zaslouží naši úctu a trvalou vzpomínku a může nám být vzorem a inspirací, zvláště nyní v závěru Roku kněží.

V doslovu své knížečky Sejdeme se v nebi jsem napsal: „Jako kněz hledím s hlubokou úctou na ty, kteří žili své kněžství v neochvějné věrnosti, a zároveň pociťuji hrdost nad tím, že mohu náležet k tomuto společenství diecézního presbyteria.“

Naše pátrání po okolnostech utrpení našich pronásledovaných bratří a sester není vedeno snahou po pomstě. Jeden z bývalých vězňů padesátých let našel ve své cele v dřevěné podlaze 14 suků a napadlo ho přecházet od jednoho k druhému a modlit se křížovou cestu. Bachař nahlédl špehýrkou a zeptal se ho: „Co to děláte?“ On odpověděl skoro vzdorně: „Modlím se křížovou cestu!“ „Tak se pomodlete
i za mě!“ Nedávno toho bachaře potkal. Byl to už stařeček s hůlčičkou a nebyl si úplně jistý. Ten člověk ho požádal: „Mohl byste mě převést přes křižovatku?“ Když přešli, zeptal se: „Poznal jste mě?“ „Ano, poznal, vy jste ten bachař, co mě požádal o modlitbu!“
„A odpustil jste mi?“ zeptal se stísněně. „Ano, jistě!“ Za několik
dní uviděl ve výkladní skříni jeho úmrtní oznámení.
Největším pokladem národa není nerostné bohatství, ani zlaté rezervy, dokonce to nejsou ani kulturní památky a umělecká díla v hudbě, písemnictví nebo výtvarném umění. My křesťané rozumíme tomu, že je to duchovní poklad vytvořený prolitou krví mučedníků, počínaje svatou Ludmilou a svatým Václavem, až po mučedníky minulého století, a ostatních našich světců. Můžeme tento poklad postupně odkrývat a poznávat a umožnit našim svatým, kanonizovaným i nekanonizovaným, aby znovu vstoupili do života našeho národa, podobně jako před dvaceti léty Anežka. A tento poklad je rozmnožovaný každou, i malou věrností pravdě a lásce. Pro nás je to výzva, abychom i my k tomuto pokladu svým životem co nejvíce přispěli.

Mons. Jiří Mikulášek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *