Cesta liturgickým rokem

CESTA  LITURGICKÝM  ROKEM

 

Liturgický rok tak, jak se po dlouhá staletí utvářel a jak je v církvi prožíván, je něčím víc, než zachováváním starobylých zvyků a náboženských obřadů. Není ani pouhým vzpomínáním na to, co se odehrálo od okamžiku vtělení přes Ježíšovo narození, jeho veřejné působení, utrpení, smrt a zmrtvýchvstání až po seslání Ducha Svatého.

Tak jako Otec poslal Krista, tak Kristus poslal apoštoly a naplnil je Duchem Svatým. Skrze něho je dále přítomen ve své církvi a uskutečňuje své dílo. Tak umožňuje novým a novým generacím křesťanů živě vstupovat do událostí, které liturgie zpřítomňuje. A ty na nás mohou působit tak mocně jako kdysi na Ježíšovy současníky.

I když se každoročně opakuje v podstatě prostý příběh Ježíšova pozemského působení, není prožívání liturgického roku jednotvárným chozením v kruhu, ale stoupáním ve spirále, vystupováním k Bohu v čase a v duchovním prostoru. Tak prožíváme důvěrně známé situace vždy nově a plněji.

Jako strom každým rokem sílí o jeden letokruh, tak je společenství církve každým rokem bohatší o to, co prožilo s Kristem na dalším úseku cesty dějinami.

 

ADVENT A VÁNOCE

 

Liturgický rok začíná adventem. Liturgie má v  tomto období dva úseky: První je zaměřen na očekávání druhého Kristova příchodu ve slávě. Církev se každoročně snaží oprostit od připoutanosti k tomuto světu, aby to, co má pomáhat na cestě, nebylo závažím, které člověka brzdí. Chce být podobná Nevěstě, která toužebně čeká na svého Ženicha. Advent pro ni není jen doba čtyř týdnů před Vánocemi; jsou to celé její dějiny až do druhého příchodu Kristova

Druhá část adventu je bezprostřední přípravou na oslavu Narození Páně. Liturgie často připomíná Pannu Marii. Jejím „staň se“ bylo naplněno dlouhé očekávání patriarchů a předpovědí proroků. Spolu s ní církev znovu prožívá očekávání příchodu Božího Dítěte. Věří, že každé „staň se“, které je ve společenství církve vysloveno, umožňuje Kristu vstupovat do lidských osudů.

Vánoce prožívá církev jako osmidenní oslavu vrcholící slavností Bohorodičky Panny Marie na Nový rok. Vánoční doba pak doznívá slavností Zjevení Páně a svátkem Kristova křtu. Oblíbenost koled a vánočních mší svědčí o tom,  jak hluboko proniklo křesťanství do srdce národů. V Kristově vtělení nachází člověk potvrzení své lidské důstojnosti a cenu prostého lidského života. Bůh, který prožíval důvěrné společenství rodinného života, únavu i uspokojení z práce konané vlastníma rukama, radoval se se svatebčany, skláněl se k trpícím, plakal na lidským osudem a sám trpěl a umíral, jistě rozumí člověku a jsou mu blízké jeho radosti i bolesti, protože nám byl ve všem podobný. Kromě hříchu.

 

POSTNÍ  A VELIKONOČNÍ  DOBA

 

Po krátkém liturgickém mezidobí nadchází čtyřicetidenní doba postní, začínající Popeleční středou. Vyúsťuje ve slavnost tří velikonočních dnů utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Páně. Zelený čtvrtek, Velký pátek a Velká noc Božího Hodu Velikonočního tvoří jádro liturgického roku.  Smrt na kříži a zmrtvýchvstání je Kristova „pascha“,  přechod ze smrti do života. Na křesťanech se uskutečňuje při křtu. Proto je doba postní zaměřena na obnovu křestních závazků nebo na křest dospělých. Velikonoční tajemství se pak rozvíjí v padesátidenním období, které se uzavírá druhým vrcholem a zároveň závěrem velikonoční doby – slavností Seslání Ducha Svatého, Letnic.

Celé toto období se zabývá do hloubky ústředním poselstvím křesťanství: Existuje svět, ve kterém panuje pravá láska, plné společenství, spravedlnost, pokoj, svatost, radost. Je to svět, do něhož už nemá přístup hřích a zkaženost a ve kterém se Boží plán lásky projevuje dokonale. K tomuto světu patří Ježíš. On nám jej dokořán otevřel svým vzkříšením, když prošel tvrdou zkouškou utrpení. A do tohoto světa jsou nejen všichni  povoláni, ale skrze křest je již možné k němu patřit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *