Bradáč Josef ThDr. 12.5.1920 – 28.2.1986

Narodil se 12. května 1920 ve Velkém Meziříčí a po gymnaziálních a bohosloveckých studiích byl vysvěcen na kněze 29. července 1945 v Brně olomouckým světícím biskupem Dr. Stanislavem Zelou.. Kněžskou službu vykonával jako kaplan v Troubelu, v Brně – Komíně a jako administrátor ve Zbýšově u Brna. V roce 1965 získal doktorát teologie a v roce 1969 studiem na liturgickém institutu v Trevíru diplom z vědy o liturgii a byl roku 1970 ustanoven učitelem tohoto teologického oboru na pobočce CM fakulty v Olomouci a zároveň rektorem kněžského semináře. V roce 1971 se habilitoval z vědy o liturgii a byl jmenován docentem. Po nuceném uzavření olomouckého semináře státní orgány nedovolily, aby mohl opět působit v brněnské diecézi. Působil pak ve Vrchoslavicích na Hané. Pro nemoc odešel do důchodu do svého rodiště, kde vypomáhal v duchovní správě, podílel se na redakci homiletických směrnic a spolubratřím kněžím sloužil jako exercitátor při duchovních cvičeních na Vranově u Brna. Zemřel 28. února 1986 ve Velkém Meziříčí po těžkém utrpení, obětovaném za kněze a bohoslovce, posilován svými svátostmi a modlitbou svých přátel.

 

Moje první vzpomínka na tohoto vzácného kněze je spojena s poúnorovým pronásledováním církve. Vyšli jsme s tatínkem z kostela po nedělní hrubé mši a někdo z mužů s povšiml že u fary stojí černé auto. Bylo to v době zatýkání kněží. Muži obstoupili příchod k faře a čekali jsme. Ze dveří fary vyšli dva muži v typických kožených kabátech sedli do auta a odjeli. Všichni jsme si oddechli.

Páter Josef, jak se tehdy říkalo nastoupil v Komíně v roce 1948. Přišel z nedalekého Troubska. V tom roce jsem začal chodit do školy a on v naší třídě učil náboženství. To ještě bylo povinné a hned první hodinu ráno.

Ve druhé třídě před velikonocemi za mnou přišel jeden spolužák, jestli bych nechtěl ministrovat. Zeptal jsem se maminky, která ráda souhlasila  a tak jsme zašli za panem kaplanem Josefem. Podíval se na nás přes brýle a řekl: „Výborně, tak si to hned můžete vyzkoušet.“ Naučil nás, jak držet sepnuté ruce, jak poklekat a zařadil nás do stráže u Božího hrobu. Tehdy byla vystavena Nejsvětější svátost a dvojice ministrantů se po půlhodině střídala „na stráži“. Nejprve jsme chodili celý týden do lavice v presbytáři a zaučovali jsme se, pak ministrování na levé straně, to bylo lehčí a pak na pravé. Na svatého Václava jsme měli obláčku. Velice jsme se těšil na schůzky každý týden. Kromě přípravy na zkoušky byla vždy nějaká hra, bodování a napínavá četba nebo vyprávění. Vzpomínám si na příběhy Noniho, chlapce z Islandu.

O prázdninách jsme byli několik dní ve Velkém Meziříčí, kde žila jeho maminka. Byla nás pěkná parta a spali jsme u několika lidí ve městě. Ráno mše svatá v kostela u bočního oltáře sv.Mikuláše, koupání v Demáku, sbírání hub, zajímavá návštěva zámku, kde jeho tatínek kdysi dělal správce, unikátní deskový oltář v Mostišti. Bohužel zhoršující se poměry nedovolovaly v takové činnosti pokračovat, přestalo i promítání filmu v neděli po požehnání v zákristii. Po internaci saleziánů musel pan kaplan docházet do oratoře v Žabovřeskách a tak jsme o něj z velké části přišli.

Když mi bylo třináct let, krátce před vánocemi, mi náhle zemřel tatínek. V této smutné vzpomínce hřeje nečekaná návštěva pana kaplana. Na Štědrý den odpoledne k nám domů přinesl velkou krabici fíků, banánů a pomerančů – a to byla tenkrát vzácnost – jako dárek od všech ministrantů. Mamince dal obálku s penězi  prý „od lidí“. Tento vzácný kněz stál téměř jistě i za několika složenkami s penězi, které přišly na naši adresu. Jak se ukázalo, jméno i adresa odesílatele byly vymyšlené.

Když se pan kaplan později dozvěděl, že se hlásím na průmyslovku, zavolal si mne a řekl mi: „Kdybys chtěl být knězem, měl by jít na jedenáctiletku.“ Odpověděl jsem:“ Nechci!“ Nenutil mne, ani nepřemlouval, ale asi se za mne hodně modlil a z povzdálí sledoval můj život. Když byl přeložený do Zbýšova, občas jsem ho navštívil, většinou abych mu popřál k svátku, jak jsem byl od dětství zvyklý. Rozhovory s ním ve mně udržovaly zájem o dění v církvi a jeho kněžský příklad napomáhal zrání mého povolání.

Když se v 67 roce otevírala naděje dostat se do semináře v Litoměřicích, napsal mi to dost natvrdo: „Když hrozí, že by loď mohla potopit, nemá cenu natírat komín, ale odčerpávat vodu a zatmelovat díry. Pokud cítíš povolání, měl by ses už jednou rozhodnout!“ Za rok jsem se ocitl v semináři v Olomouci a po dvou letech měl otec Josef  nastoupit jako nový rektor semináře a profesor liturgiky. Bylo to v době kdy už se rozbíhala normalizace a přituhovalo. Nebylo to pro něj snadné rozhodování, když mu bylo toto místo nabídnuto. Prosil mne o modlitbu, aby poznal Boží vůli. Když se rozhodl místo přijmout, napsal mi: „Vím, že to bude těžký úkol, ale modlil jsem se za to a cítím v duši pokoj, což bývá známkou správného rozhodnutí.“

Napsat komentář