33. neděle v mezidobí – C – rozhlasová homilie ČR 2

Když Pán Ježíš předpověděl, že z celého chrámu nezůstane kámen na kameni, učedníci to pochopili tak, že mluví o konci světa, protože Židé si nedovedli představit, že by tento chrám, který byl pro ně zdrojem jistoty, mohl zaniknout dříve. Proto se ptají na dobu a znamení. Ježíš uvádí znamení konce, ale zároveň upozorňuje, že to ještě nebude konec. Tato znamení nejsou časovým určením, ale připomínkou pomíjejícnosti.

První šedivý vlas, uschlý strom na zahradě, smrt přítele při autonehodě, televizní zpráva o zemětřesení nebo následcích tornáda, o obětech válek a terorismu, o katastrofě letadla – všechny tyto události nám mají připomínat, že naše pozemské jistoty jsou jen zdánlivé, není-li naše budoucnost zakotvena v Bohu.

Přijde den, který plane jako pec, slámou se stanou všichni zpupní… Ale vám, kteří ctíte mé jméno vzejde slunce spravedlnosti. Věčnost existuje. Každého člověk čeká na konci účtování. Hovořit o nebi se jeví jako útěk před tímto světem a praktickým každodenním životem, zvláště ve světě, kde se za smysl života považuje vyhledávání požitků. Myšlenka na Ježíšův příchod však nemá ochromit naši činnost, jak připomíná svatý Pavel, ale zaměřit ji na to, co nepomíjí. Máme všechno dělat tak, aby v každé pozemské činnosti dozrávalo něco věčného. Rozpadnou se domy, dokonce i chrámy, ale zůstane láska, protože díky Bohu je silnější než smrt.. Proto je potřeba všechno dělat tak, aby to posloužilo lásce – budovat vztahy – rodiče, děti, přátelé, spolupracovníci, nemocní a vyloučení, bude-li to vše zakotveno v Bohu, pak si to přineseme jako kladnou položku k poslednímu účtování.

Bůh nepřestane existovat, když ho člověk popírá. Kdo si nepřeje, aby Bůh byl, žije ve lži. Svědomí, které je hlasem božím,  jej totiž obviňuje, že dělá něco špatného. Člověk se může mýlit v rozlišování dobra a zla, ale přece jen má měřítko, kterému se nemůže vyhnout. Je to zásada, kterou najdeme ve všech náboženstvích. V SZ je v knize Tobiáš: „Nikomu nedělej, co bys nerad sám podstupoval.“ A v Novém zákoně se nazývá „zlatým pravidlem“. Ježíš říká: „Jak chcete, aby druzí jednali s vámi, ve všem jednejte s nimi.“  Kdo se o to upřímně snaží, je spravedlivý a vzejde mu jednou při posledním účtování slunce spravedlnosti. I  když třeba ještě nedošel k plné víře. Kdo se vysmívá a sám si určuje, co je dobro a zlo, pohrdá věrností, spravedlností, úctou k životu a ke svým bližním, ten  bude odsouzen pro svou zpupnost.

Otázka nezní, jestli po smrti “něco“ je, protože po smrti „Někdo“ je. Čeká nás setkání s Kristem tváří v tvář – s tím, který se po celý náš pozemský život ucházel o náš zájem – ne kvůli svému prospěchu, ale kvůli nám. Vytrvale a trpělivě klepe na dveře našeho srdce s úctou k naší svobodě, kterou nás obdařil, abychom mohli být Božím protějškem, Božím „ty“.

Čeká, jestli mu otevřeme, aby mohl vejít. V Knize Zjevení říká: Stojím u dveří a klepu. Jestliže mi někdo otevře, vejdu k němu a budeme spolu jíst – já u něho a on u mne.. My někdy děláme, že neslyšíme, nejsme pro něj doma, protože jsme příliš zaujati svými plány, důležitými cíly, úkoly a starostmi. Někdy jen trochu pootevřeme dveře a prohodím s ním pár slov, pár formálních frází v podobě naučených modliteb. A On nám přitom nabízí důvěrný vztah, protože mu na nás záleží a chce s námi utvářet naši šťastnou věčnost.

 

Na konci mše:

Dovolte mi ještě několik slov k dnešnímu státnímu svátku: Připomíná nám události před 24 lety, kdy na náměstích zněla věta:

Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Proč dosud nezvítězila pravda a láska? Protože pravda a láska byly zbaveny obsahu.

Pravda není pouze to, že nelžu. Je to věrnost poznání dobra a zla, přiznání vlastní slabosti i předností bližního, úcta ke každému člověku a k jeho přesvědčení, vděčnost za to, čím druhý obohacuje můj život.

Láska byla zredukována na přelétavý cit, který nezná obětavost a věrnost a často ničí rodinné vztahy. Opravdová láska je však vytrvalá snaha chtít dobro druhého, láska důvěřuje, odpouští, nevyužívá slabosti druhého, nepomlouvá, je nezištná…

Hledání pravdy a lásky může spojovat všechny lidi dobré vůle a vytvářet tak v naší nemocné společnosti ozdravující proud. Jen věrnost lásce a pravdě udržuje naději, že lze vytvořit společnost, přívětivější ke svým členům. Toho se nedá dosáhnout technickými ani politickými prostředky, ale jen proměnou lidských srdcí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *