Přidáno 18.3.2021 | uživatelem admin | okomentovat
Sv.Josef
Josef miloval svou snoubenku Marii. Jistě se mu líbila, obdivoval její úsměv, její tvář, oči, způsob řeči, který prozrazoval krásu jejího nitra, ale jistě ho uchvacovala i krása jejího těla. Věřili si navzájem. Důvěra je ctností lásky. Proto nebyl Josef proti tomu, aby jeho snoubenka se vydala do Ain Karim ke své příbuzné a sloužila jí v v době pokročilého těhotenství. A najednou je jeho důvěra otřesena. Maria se vrátí a je vidět, že čeká dítě.
Režisér P.P.Passolini vyjádřil průběh této zkoušky velmi citlivě: Josef přichází do domu Marie. Stojí proti sobě. On nic neříká, očekává vysvětlení. Ale ani Maria nic neříká. Jen mu klidně hledí do očí, nic nevysvětluje. Musí ji obhájit Bůh, kterému řekla bezvýhradné „ano“. Josef odchází zmatený jejím klidem. Posadí se na odlehlé místo a usilovně přemýšlí, co by měl udělat. Smutkem a únavou usne . Následuje Josefovo zvěstování: „Josefe, synu Davidův, neboj se vzít k sobě svou manželku Marii. Dítě, které se má narodit je z Ducha Svatého. Dáš mu jméno Ježíš.“ Josef se probouzí a vrací se do domu Marie. Znovu stojí s Marií proti sobě. On se na Marii usměje a ona mu úsměv vrátí.
Také Josef se musí vzdát svých představ o manželství s Marií a vlastním potomstvu. Bude strážcem Boží snoubenky a stínem skutečného Otce Dítěte, které má chránit jako nesmírně cenný Boží dar světu. Ale jeho důvěrné přátelství s Marií, která se může o něj opřít a v jeho náručí prožívat bezpečí a něžnou lásku, není vůbec ochuzením, ale nesmírným obohacením, protože ten, který je spojuje, je Ježíš, sám Bůh, který se stal člověkem. Josef není o nic méně otcem než biologičtí otcové.
V Passoliniho filmu je scéna, v níž anděl oznamuje Josefovi v Egyptě, že Herodes umřel a že se mohou vrátit do vlasti. Josef vyjde z své dílny a na volném prostranství si hrají děti. Zavolá „Ježíši!“ Ze skupinky hrajících si dětí se oddělí chlapec a běží přes kaluže k Josefovi. Skočí mu do náruče. A Josef ho pevně stiskne. Jejich vzájemný vztah byl plně lidský.
Spisovatel Jan Dobraczynski nazval svatého Josefa v už zmíněném románu „stínem Otce“. Možná nám to připomene stínovou vládu a stínové ministry, kteří jsou v opozici a nabízí v mediích svoje řešení, ovšem bez rizika, že by nesli důsledky. Spíš to připomíná stínohru s různými scénkami, kde se vytváří pro diváka iluze něčeho, co ve skutečnosti není. Ale jestliže je možné nazvat svatého Josefa stínem Otce, pak to vychází ze skutečnosti, že stín věrně sleduje každý pohyb toho, komu patří a nemůže se od něj odchýlit ani bez něj existovat. V tom smyslu toto přirovnání sedí. O svatém Josefu říká evangelista, že byl muž spravedlivý. V biblickém chápání to znamená, že se snažil poctivě a věrně poznat a konat Boží vůli, v tomto případě být ztělesněním nebeského Otce.
Že se mu to dařilo, můžeme poznat z toho, jaký měl Ježíš jako člověk vztah k nebeskému Otci. Už ve dvanácti letech chtěl zůstat v jeruzalémském chrámu – v domě svého Otce. A v době své veřejné činnosti když k němu přicházely zástupy, vyhledává samotu s Otcem a celé noci se modlí. Jak se musel Ježíš cítit osamocený mezi apoštoly, kteří ho nechápali, ve vztahu k farizeům, kteří ho provokovali, nenáviděli a usilovali mu o život, kde bral tu lásku a důvěru? V důvěrném vztahu k Otci. Také v době úzkosti před smrtí v Getsemanech prosí Otce o pomoc a na kříži ve chvíli hrozné opuštěnosti se Otci svěřuje do rukou. Tento obraz nebeského Otce se utvářel v jeho duši od doby útěku do Egypta. V starostlivosti Josefa o rodinu poznával starostlivost Boží.
Také Ježíšovo překrásné podobenství o marnotratném synu nebo spíš o milosrdném otci v sobě zřejmě skrývá i Ježíšovu zkušenost, jakou měl s Josefem. Samozřejmě ne že by se proti němu provinil, ale v té velkorysosti, s jakou dává otec v podobenství mladšímu synu svobodu, v jistotě, jak si uvědomil až daleko v cizině, kterou mu poskytoval otcovský domov, i v tom, co říká otec staršímu synovi: „všechno mé je i tvé..“
Australský letec John Beltram píše ve své knize „Let peklem“ o svém ztroskotání, letecké havárii v australské poušti. Letadla přelétávala nad nimi po jejich trase brzy po tom, co se odmlčeli, ale nikdo je neviděl, třebaže mávali a křičeli. Byli z toho zoufalí. Vrhli se na zem a zaryli ruce do písku. Zešílíme zde nebo umřeme žízní. Navrhl najednou: „Fredde, co kdybychom se pomodlili?“ – „Já už se vůbec neumím modlit.“ – „Ani otčenáš?“ – „Ani ten ne!“ – John předříkával Otčenáš a Fredd po něm opakoval větu po větě. Nastala změna. Najednou už nebyli zoufalí: Máme přece všemohoucího Otce! On o nás ví! Když se zklidnili, mohli logicky přemýšlet. Musíme se stát nápadnějšími. Vynosili z letadla velké barevné předměty a vytvořili velkou šipku, ukazující na havarovaný letoun. Po nějaké době znovu slyšeli hukot letadla – zase mávali, zase přeletělo, ale za chvíli se vracelo zpět. Určitě nás viděli! – Opravdu! Zachránili je.
John Beltram mnohokrát o tom vyprávěl a dodával, že od té doby viděl všechny svoje problémy ve světle této své životní zkušenosti z pouště.
Otázky k zamyšlení a k modlitbě:
Jaký je můj vztah k nebeskému Otci?
Mám také důvěru v jeho plán, věřím v jeho lásku?
Jsem ochotný ztratit svoje představy a přijmout životní poslání, který pro mne připravil Bůh?
Když se Syn Boží chtěl stát člověkem, sestoupil ze slávy nebe do chudoby světa, narušeného hříchem, znetvořeného zlem. Chtěl s námi nést náš úděl. Odřekl si bohatství a narodil se do rodiny chudého tesaře v bezvýznamné vesničce, v národě porobeném Římany, nevyhnul se utrpení a potupné smrti otroka. Ale neodřekl si rodinu. Už tím ukazuje, co pro něho rodina znamená, že s ní počítá. V rodině přijal Ježíš kulturu svého národa, osvojil si jeho zvyky a modlitby, skrze rodinu se utvářel jeho vztah k okolnímu světu.
Jak jsme si ukázali v rozjímání o Josefovi, jako dítě prožívá Ježíš svůj vztah k Bohu skrze Josefovo otcovství. Jeho odpověď rodičům v chrámě : „Proč jste mě hledali, nevěděli jste, že musím být tam, kde chce můj Otec?“ ukazuje, že Josef s Marií mu vtiskli svým příkladem hlubokou úctu k vůli nebeského Otce. Ježíš se vrátil do Nazareta a byl rodičům poddán. Poslouchá ne proto, že musí, ale že chce prožívat svůj život v rodině, protože je to vůle Otce. Léta skrytého života v Nazaretě jsou velmi důležitá pro dozrání jeho lidství.
Rozhovory u stolu, důvěrné chvíle společné modlitby, každodenní práce i bohoslužba v synagoze, přátelství s vrstevníky, zvláště s příbuznými (příbuzenská pouta byla u židů velmi silná) i Josefova smrt – to vše byla příprava na veřejné poslání
Obyčejné zázraky
Když chtěl Bůh vstoupit do lidských dějin, zvolil cestu,
jakou přichází na svět každý člověk. Tak se stalo, že to
všechno, co chtěl Bůh dát lidem, bylo obsaženo v tom ne-
patrném lidském tvorečku, kterého nosila Panna Maria pod
srdcem. A tehdy došlo ke zvěstování Josefovi: „Neboj se vzít
k sobě svou manželku Marii…“ Tak se stal Josef ochráncem a
strážcem toho nejcennějšího. Nevíme, kolik z toho chápal, zda
si uvědomoval celý dosah své odpovědnosti, ale určitě do toho
dobře vidí teď, když ho teď celá církev vzývá jako svého ne-
beského ochránce.
Na Josefově příběhu víry je vidět, že Bůh nechce nic dě-
lat sám, ale že se rozhodl v uskutečňování svých záměrů jít
cestou úcty k lidské svobodě. Bůh totiž miluje lidskou svobo-
du. On neřídí lidi jako automaty, ale chce, abychom s ním
aktivně spolupracovali.
Bůh sice připravil naši cestu životem, promyslel ji se
vší svou moudrostí a láskou a skryl ji do životních
okolností, které jsme si nevybrali, ale v hlubině našeho svě-
domí o tom všem s námi vede rozhovor a stále počítá s naším
rozumem a vynalézavostí naší lásky.
Bůh sice dal ve snu Josefovi pokyn, aby s Marií šli do
Egypta, ale už mu neřekl, kde najde nocleh, nesdělil mu, kde
najde práci a střechu nad hlavou, nechal na jeho odpovědnosti
rozhodnutí, kam se má vlastně nastěhovat po návratu z Egypta.
Spoléhal na Josefův zdravý rozum, na jeho zodpovědnost a
věrnost. A to už stačilo, aby prostřednictvím Josefa ochránil
svoje dílo spásy před všemi úklady zla.
Josefův příběh víry je povzbuzením i pro nás. I my jako
církev máme šanci za těchto podmínek, ve kterých žijeme, ko-
nat s Bohem zcela obyčejným způsobem zázraky. Stačí k tomu
naše otevřené srdce a ochota spolupracovat.