Sv.Josef

Josef miloval svou snoubenku Marii. Jistě se mu líbila, obdivoval její úsměv, její tvář, oči, způsob řeči, který prozrazoval krásu jejího nitra, ale jistě ho uchvacovala i krása jejího těla. Věřili si navzájem. Důvěra je ctností lásky. Proto nebyl Josef    proti tomu, aby jeho snoubenka se vydala do Ain Karim ke své příbuzné a sloužila jí v v době pokročilého těhotenství. A najednou je jeho důvěra otřesena. Maria se vrátí a je vidět, že čeká dítě.

Režisér P.P.Passolini vyjádřil průběh této zkoušky velmi citlivě: Josef přichází do domu  Marie. Stojí proti sobě. On nic neříká, očekává vysvětlení. Ale ani Maria nic neříká. Jen mu klidně hledí do očí, nic nevysvětluje. Musí ji obhájit Bůh, kterému řekla bezvýhradné „ano“.  Josef odchází zmatený jejím klidem. Posadí se na odlehlé místo a usilovně přemýšlí, co by měl udělat. Smutkem a únavou usne . Následuje Josefovo zvěstování: „Josefe, synu Davidův, neboj se vzít k sobě svou manželku Marii. Dítě, které  se má narodit je z Ducha Svatého. Dáš mu jméno Ježíš.“ Josef se probouzí a vrací se do domu Marie. Znovu stojí s Marií proti sobě. On se na Marii usměje a ona mu úsměv vrátí.

Také Josef se musí vzdát svých představ o manželství s Marií a vlastním potomstvu.  Bude strážcem  Boží snoubenky a stínem skutečného Otce Dítěte, které má chránit jako nesmírně cenný Boží dar světu. Ale jeho důvěrné  přátelství s Marií, která se může o něj opřít a v jeho náručí prožívat bezpečí a něžnou lásku, není vůbec ochuzením, ale nesmírným obohacením, protože ten, který je spojuje, je Ježíš, sám Bůh, který se stal člověkem. Josef není o nic méně otcem než biologičtí otcové.

V Passoliniho filmu je scéna, v níž anděl oznamuje Josefovi v Egyptě, že Herodes umřel a že se mohou vrátit do vlasti. Josef vyjde z své dílny a na volném prostranství si hrají děti. Zavolá „Ježíši!“ Ze skupinky hrajících si dětí se oddělí chlapec a běží přes kaluže k Josefovi. Skočí mu do náruče. A Josef ho pevně stiskne. Jejich vzájemný vztah byl plně lidský.

Spisovatel Jan Dobraczynski nazval svatého Josefa v už zmíněném románu „stínem Otce“. Možná nám to připomene stínovou vládu a stínové ministry, kteří jsou v opozici a nabízí v mediích svoje řešení, ovšem bez rizika, že by nesli důsledky. Spíš to připomíná stínohru s různými scénkami, kde se vytváří pro diváka iluze něčeho, co ve skutečnosti není. Ale jestliže je možné nazvat svatého Josefa stínem Otce, pak to vychází ze skutečnosti, že stín  věrně sleduje každý  pohyb toho, komu patří a nemůže se od něj odchýlit ani bez něj existovat. V tom smyslu toto přirovnání sedí. O svatém Josefu říká evangelista, že byl muž spravedlivý. V biblickém chápání to znamená, že se snažil poctivě a věrně poznat a konat Boží vůli, v tomto případě být ztělesněním nebeského Otce.
Že se mu to dařilo, můžeme poznat z toho, jaký měl Ježíš jako člověk vztah k  nebeskému Otci. Už ve dvanácti letech chtěl zůstat v jeruzalémském chrámu – v domě svého Otce. A v době své veřejné činnosti když k němu přicházely zástupy, vyhledává samotu s Otcem a celé noci se modlí. Jak se musel Ježíš cítit osamocený mezi apoštoly, kteří ho nechápali, ve vztahu k farizeům, kteří ho provokovali, nenáviděli a usilovali mu o život, kde bral tu lásku a důvěru? V důvěrném vztahu k Otci. Také v době úzkosti před smrtí  v Getsemanech  prosí Otce o pomoc a na kříži ve chvíli hrozné opuštěnosti se Otci svěřuje do rukou. Tento obraz nebeského Otce se utvářel v jeho duši od doby útěku do Egypta. V starostlivosti Josefa o rodinu poznával starostlivost Boží.
Také Ježíšovo překrásné podobenství o marnotratném synu nebo spíš o milosrdném otci v sobě zřejmě skrývá i Ježíšovu zkušenost, jakou měl s Josefem. Samozřejmě ne že by se proti němu provinil, ale v té velkorysosti, s jakou dává otec v podobenství mladšímu synu svobodu, v jistotě, jak si uvědomil až daleko v cizině, kterou mu poskytoval otcovský domov, i v tom, co říká otec staršímu synovi: „všechno mé je i tvé..“

Australský letec John Beltram píše ve své knize „Let peklem“ o svém ztroskotání, letecké havárii v australské poušti. Letadla přelétávala nad nimi po jejich trase brzy po tom, co se odmlčeli, ale nikdo je neviděl, třebaže mávali a křičeli. Byli z toho zoufalí. Vrhli se na zem a zaryli ruce do písku. Zešílíme zde nebo umřeme žízní. Navrhl najednou: „Fredde, co kdybychom se pomodlili?“ – „Já už se vůbec neumím modlit.“ – „Ani otčenáš?“ – „Ani ten ne!“ – John předříkával  Otčenáš a Fredd po něm opakoval větu po větě. Nastala změna. Najednou už nebyli zoufalí: Máme přece všemohoucího Otce! On o nás ví! Když se zklidnili, mohli logicky přemýšlet. Musíme se stát nápadnějšími. Vynosili z letadla velké barevné předměty a vytvořili velkou šipku, ukazující na havarovaný letoun. Po nějaké době znovu  slyšeli hukot letadla – zase mávali, zase přeletělo, ale za chvíli se vracelo zpět. Určitě nás viděli! – Opravdu! Zachránili je.

John Beltram mnohokrát o tom vyprávěl a dodával, že od té doby viděl všechny svoje problémy ve světle této své životní zkušenosti z pouště.

Otázky k zamyšlení a k modlitbě:
Jaký je můj vztah k nebeskému Otci?
Mám také důvěru v jeho plán, věřím v jeho lásku?
Jsem ochotný ztratit svoje představy a přijmout životní poslání, který pro mne připravil Bůh?
Když se Syn Boží chtěl stát člověkem,  sestoupil ze slávy nebe do chudoby světa, narušeného hříchem, znetvořeného zlem. Chtěl s námi nést náš úděl. Odřekl si bohatství a narodil se do rodiny chudého tesaře v bezvýznamné vesničce, v národě porobeném Římany, nevyhnul se utrpení a potupné smrti otroka. Ale neodřekl si rodinu. Už tím ukazuje, co pro něho rodina znamená, že s ní počítá. V rodině přijal Ježíš kulturu svého národa, osvojil si  jeho zvyky a modlitby, skrze rodinu se utvářel jeho vztah k okolnímu světu.

Jak jsme si ukázali v rozjímání o Josefovi, jako dítě prožívá Ježíš svůj vztah k Bohu skrze Josefovo otcovství. Jeho odpověď rodičům v chrámě : „Proč jste mě hledali, nevěděli jste, že musím být tam, kde chce můj Otec?“ ukazuje, že Josef s Marií mu vtiskli svým příkladem hlubokou úctu k vůli nebeského Otce. Ježíš se vrátil do Nazareta a byl rodičům poddán. Poslouchá ne proto, že musí, ale že chce prožívat svůj život v rodině, protože je to vůle Otce. Léta skrytého života v Nazaretě jsou velmi důležitá pro dozrání jeho lidství.

Rozhovory u stolu, důvěrné chvíle společné modlitby, každodenní práce i bohoslužba v synagoze, přátelství s vrstevníky, zvláště s příbuznými (příbuzenská pouta byla u židů velmi silná) i Josefova smrt – to vše byla příprava na veřejné poslání

Obyčejné zázraky

 

 

Když chtěl Bůh vstoupit do lidských dějin, zvolil cestu,

jakou  přichází  na  svět  každý  člověk. Tak se stalo, že to

všechno,  co  chtěl  Bůh  dát  lidem, bylo obsaženo v tom ne-

patrném  lidském  tvorečku,  kterého  nosila  Panna Maria pod

srdcem.  A tehdy došlo ke zvěstování Josefovi: „Neboj se vzít

k  sobě svou manželku Marii…“ Tak se stal Josef ochráncem a

strážcem toho nejcennějšího. Nevíme, kolik z toho chápal, zda

si uvědomoval celý dosah své odpovědnosti, ale určitě do toho

dobře  vidí teď, když ho teď celá církev vzývá jako svého ne-

beského ochránce.

Na Josefově příběhu víry je vidět, že Bůh nechce nic dě-

lat  sám,  ale že se rozhodl v uskutečňování svých záměrů jít

cestou úcty k lidské svobodě. Bůh totiž miluje lidskou svobo-

du.  On  neřídí  lidi  jako automaty, ale chce, abychom s ním

aktivně spolupracovali.

Bůh  sice  připravil naši cestu životem, promyslel ji se

vší   svou  moudrostí  a  láskou  a  skryl  ji  do  životních

okolností, které jsme si nevybrali, ale v hlubině našeho svě-

domí  o  tom všem s námi vede rozhovor a stále počítá s naším

rozumem a vynalézavostí naší lásky.

Bůh  sice  dal ve snu Josefovi pokyn, aby s Marií šli do

Egypta,  ale už mu neřekl, kde najde nocleh, nesdělil mu, kde

najde práci a střechu nad hlavou, nechal na jeho odpovědnosti

rozhodnutí, kam se má vlastně nastěhovat po návratu z Egypta.

Spoléhal  na  Josefův  zdravý  rozum,  na jeho zodpovědnost a

věrnost. A to už stačilo, aby prostřednictvím Josefa ochránil

svoje dílo spásy před všemi úklady zla.

Josefův  příběh víry je povzbuzením i pro nás. I my jako

církev  máme šanci za těchto podmínek, ve kterých žijeme, ko-

nat  s  Bohem  zcela obyčejným způsobem zázraky. Stačí k tomu

naše otevřené srdce a ochota spolupracovat.

Napsat komentář