2. neděle postní – Homilie o církvi

„Tvého potomstva bude jako písku na břehu moře, jako hvězd na obloze, které nikdo nespočítá.“ Tento dnešní úryvek je potvrzením dřívějšího Hospodinova příslibu Abrahamovi, že v jeho jménu budou požehnány všechna pokolení země. Můžeme si představit, jak před námi prochází obrovský zástup lidí ze všech národů a jazyků a ze všech dob, který vlastně zahrnuje církev. Tento zástup je totiž na cestě.
Svatý Pavel říká v dnešním úryvku z listu Filipanům: „My máme svou vlast v nebi.“ Církev svou existencí je příslibem domova. Kdo našel církev, našel cestu domů, tam je naše skutečná rodina. Proto říká sv. Pavel věřícím v Efezu: Nejste tedy už cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Když se Pán Ježíš před svým utrpením loučil s apoštoly, řekl: „V domě mého Otce je mnoho příbytků, jdu vám připravit místo. A odejdu-li abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli kde jsem já.“ Svou smrtí a zmrtvýchvstáním prolomil hráz smrti a skrze církev pomáhá každému z nás, aby mohl obsadit toto připravené místo. Bůh počítá s každým. Církev nekončí prachem smrti, ale jakoby se přelévá přes hráz smrti do věčnosti. Proto je církev především nebeskou realitou. Je přítomna v dějinách, ale zároveň je překračuje.
Je tu ovšem i lidská stránka církve, která může zakrývat to božské, protože je složená z hříšníků. Ani na Ježíšovi nedovedli lidé rozpoznat jeho božský původ, i když byl bez hříchu. Bylo to těžké i pro apoštoly, kteří byli svědky jeho zázraků. Ježíš se připravoval na své utrpení, měli ho vidět spoutaného zmučeného, přibitého na kříž, umírajícího. Proto jim dal nahlédnout do tajemství své slávy. Liška svěřuje Malému princi tajemství: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité je očím neviditelné.“ To nejdůležitější na církvi je možné postřehnout jen očima víry.
Dnešní evangelium nám chce připomenout, že i přes ten uprášený poutnický šat našeho lidství je zářivým tajemstvím církve sám Boží Syn, který je v ní přítomný a o kterém říká nebeský Otec: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ Ne náhodou se Proměnění odehrálo při modlitbě. Právě modlitba umožňuje proniknout pod povrch věcí a dotýkat se pravé skutečnosti. Církev se liší od všech ostatních institucí tím, že je spojená se svým zakladatelem nejen na počátku svých dějin, ale v každém okamžiku své existence. Církev žije s Kristem a z Krista. Je s ním spojená organickým živým poutem, protože není pouze organizací, ale živým organizmem, do kterého proudí božský život. A každý křesťan, bez ohledu na to, ve kterém století žije, se stává Kristovým současníkem.
Členem církve se stává člověk křtem. A křest je znovuzrození, narození pro Boha. Sv. otec nedávno řekl: „Znovu se zrodit, být znovuzrozeni znamená také, že vstupujeme do nové rodiny: Bůh je můj Otec, církev moje matka, ostatní křesťané moji bratři a sestry. Být znovuzrozeni, nechat se přetvořit, v sobě také zahrnuje nechat se dobrovolně začlenit do této rodiny, žít pro Boha Otce a z Boha Otce, žít ze společenství s Kristem, Jeho Synem, který mne znovuzrodil svým Zmrtvýchvstáním jak říká list svatého Petra (srov. 1 Petr 1,3), žít s církví, nechat se formovat církví v mnoha smyslech, mnoha způsoby a být otevřený svým bratřím, rozpoznávat v druhých skutečně svoje bratry, kteří jsou spolu se mnou znovuzrozeni, přetvořeni, obnoveni; jeden je odpovědný za druhého. Tato odpovědnost je vlastní křtu, který je celoživotním procesem. (…)
K víře jsme byli zavoláni. Bůh nás zná odevždy, před naším narozením, naším početím. Bůh mne chtěl mít křesťanem, katolíkem. Bůh na mne myslel, hledal mne mezi miliony, mezi mnohými, spatřil mne a vyvolil nikoli pro moje zásluhy, které neexistovaly, ale protože je dobrý. (…)
Být křesťanem neznamená vstoupit do nějaké skupiny, abych tam něco dělal; není to jenom úkon mojí vůle, především mojí vůle, mého rozumu, nýbrž je to úkon Boží Nemohu se učinit křesťanem, ale jsem znovuzrozen, jsem v hloubi svého bytí přetvořen Pánem.. Nevytvářím si jako křesťan nějakou svoji ideu, kterou sdílím spolu s několika dalšími, a pokud se mi oni znelíbí, mohu odejít.“ Tolik svatý Otec.
Dnes se mnoho lidí považuje a vyhlašuje za věřící. Říkají: „Já mám svou víru a k tomu nepotřebuji církev. Taková víra může být skutečně opium, pomocí kterého člověk uniká z reality života. Víra však není něco, co jsme vynalezli nebo si vymysleli, taková víra by nám nic nepomohla, protože by v ní chyběl protějšek – Bůh.
Vírou se připojujeme k tomu zástupu, který je na cestě do nebeského domova. Pohled na nebe však není žádným únikem před pozemskou odpovědností. Naopak naděje na nebe, naděje na plné společenství s Kristem a se všemi anděly a svatými je přímo motorem pro křesťanskou angažovanost v tomto světě. Posláním každého křesťana je vnášet do tohoto světa světlo Boží pravdy a teplo Boží lásky. Náš svět, v němž platí zákonitost boje, zákon silnějšího, prohnanějšího a bezohlednějšího a kde se někdy zdá, že vše je ochroměno materializmem a egoismem, to tolik potřebuje. Už zde na zemi musíme žít nebeský život, který na svět přinesl Kristus. Věčnost pro nás začíná dnes!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *